Zappovo Roxy & Elsewhere patřilo na gymplu k mým nejoblíbenějším albům. Byla to náhoda, že zrovna toto dvouelpíčko; k nahrávkám s aktuální muzikou se tehdy v dráty obehnaném Československu nebylo snadné dostat, a co se Zappy týče, nepomohla ani blízkost otevřenější Budapešti, kam jsme je chodili lovit. Měl jsem zkrátka štěstí, že se mi jako první dostaly do rukou právě Zappova alba z poloviny 70. let, přelomového období, když se snažil omladit, oživit a hudebně aktualizovat The Mothers: Apostrophe (1974), zmíněné Roxy & Elsewhere (1974), Bongo Fury (1975), Zoot Allures (1975) a Zappa in New York (1978). O těch předchozích jsem měl jenom kusé informace a znal jsem z nich pouze fragmenty, jež se mi někde povedlo nahrát. Bylo mi tehdy šestnáct, rock mne začínal nudit, přes jazzrockové experimenty, které mi zprostředkovali starší kamarádi, jsem posloupně přecházel k modernímu jazzu a Zappova brilantní exploatace a zároveň humorná distance instrumentalistické virtuosity mi otevřela uši a hodně pomohla, abych posluchačsky neuvázl ve vyprázdněných exhibicích a repeticích, kam jazz i jazzrock, při vší úctě k nim, posléze dospěly. Vynalézavý Zappa geniálně odvrátil hrozbu muzikantského manýrismu, aniž by se musel vzdát nebo oslabit rockovou údernost a přesvědčivost, a právě tato věrohodnost hodně imponovala mladým „nevěrcům“. Díky ní si pak mohl dovolit experimentovat s čímkoliv, včetně posluchačů, co nádherně ilustrují koncertní nahrávky z alba Roxy & Elsewhere.
A proč o něm píšu zrovna teď? Není za tím žádná nostalgie ani výročí, nýbrž vydavatelský počin: sedmidiskový komplet The Roxy Performances, jenž letos vyšel na Zappově domovské značce Zappa Records. Přibalil jsem si ho sebou na prázdniny a teď si z něj po večerech pouštím fajnšmekrovské lahůdky, o existenci kterých mohli kromě členů kapely, techniků a pořadatelů tušit snad jenom živí návštěvníci koncertů, z nichž je exkluzivní box zkompilován. Není to první dokument, přibližující legendární sérii pěti koncertů Matek v hollywoodském Roxy Theatre v prosinci 1973; předcházely mu CD kompilace Roxy by Proxy (ZR; 2014), soundtrack Roxy: The Soundtrack (ZR; 2015) a film Roxy: The Movie (ZR; 2015), jež naznačily, že v oblasti zappovských memorabilií se chystá cosi velkolepého. Bohudíky, dočkali jsme se a jsme příjemně překvapeni!
Čím je nový příspěvek do stále se rozrůstající Zappovy diskografie kromě obsáhlosti a sběratelské přitažlivosti výjimečný? Důvodů pro jeho exkluzivitu je hned několik: 1. Obsahuje materiál z koncertních zkoušek, audionahrávku k plánovanému filmu, pořízenou den před prvním veřejným koncertem, a zejména nahrávky z inscenované session v studiu Bolic Sound v Inglewoodu, kam Zappa dva dny po posledním vystoupení nahnal kapelu a filmový štáb s úmyslem natočit stopáž pro připravovaný televizní pořad, k jehož realizaci došlo teprve po jeho smrti. 2. Zappa koncertům i filmování připisoval značnou důležitost, o čemž svědčí fakt, že se koncem 80. let k nahrávkám z Roxy vrátil, začal je remixovat a digitalizovat, některé zahrnul do řady koncertních cédéček You Canʼt Do That On Stage Anymore a scény z filmu se objevily i na některých video kompilacích (např. The True Story of Frank Zappaʼs 200 Motels). 3. Materiál soustředěný na The Roxy Performances je důležitý též z hlediska Zappova skladatelského vývoje, jelikož způsob, jak s ním od začátku nakládal, a technologické postupy, jež u toho používal, náležitě vypovídají o jeho stěžejních estetických a poetických zájmech – dělat aktuální živou hudbu, používat ji jako východisko pro bezprostřední ironickou distanci reality i jako základ pro další studiová díla. Právě proto Zappa všechny své koncerty nahrával, pečlivě uchovával a dodatečně editoval; pro něj to nebyly pouze dokumenty, ale zejména potenciální materiál, jež se mu jednou možná bude hodit.
Ani koncerty a filmovačka v Roxy Theatre tenkrát v třiasedmdesátém nebyly v tomto ohledu výjimkou; zachována a předpřipravena (a teď už i zpřístupněna veřejnosti) byla významná položka rockového dědictví a progresivního umění vůbec. Lví podíl na tom mají nové technologie a oddanost některých Zappových spolupracovníků a přívrženců. To, co se před několika lety povedlo udělat kameramanovi Vanu Carlsonovi s ne příliš povedeným původním filmovým záznamem, na němž Zappovi tak hodně záleželo a jehož nepoužitelnost ho celá léta trápila, a později producentovi Joe Traversovi a zvukovému inženýru Kerry McNabbovi, kterým především vděčíme za to, že dnes můžeme poslouchat těchto pozoruhodných osm hodin rockové historie, přesahuje rámec nezainteresované profesionality.
Kromě emblematických titulů, jež známe z původního alba Roxy & Elsewhere – Penguin in Bondage, Pygmy Twylyte, Village of the Sun, Echidnaʼs Arf, Be-Bop Tango, atd. – zazní celá první strana elpíčka Apostrophe, Iʼm the Slime a Montana z alba Over-Nite Sensation, pár zappovských evergreenů (The Idiot Bastard Son, Dickieʼs Such An Asshole) i oblíbené instrumentálky (RDNZL, Uncle Meat, King Kong, Dupreeʼs Paradise). Přestože oba hity „odjinud“ (Son of Orange County a More Trouble Every Day), v nichž se kdysi blýsknul skvělý rytmický kytarista Jeff Simmons, tentokrát chybí, můžeme si alespoň částečně vychutnat jeho šarm v nezapomenutelných absurdních dialozích v Dummy Up, kde se kromě jiného, coby náhodný muž z publika, snaží přesvědčit Napoleona Murphyho Brocka, aby ve vlastním edukačním zájmu vykouřil jointa z vlhké cvičební ponožky, ubalené do maturitního vysvědčení.
Vždycky jsem měl za to, že sestava The Mothers z dob koncertů v Roxy (FZ, George Duke, Tom Fowler, Napoleon Murphy Brock, Bruce Fowler, Ruth Underwood, Ralph Humphrey, Chester Thompson) předčila z muzikantského i šoumenského hlediska Matky z 60. let a že to byla kapela Zappových snů – schopna z fleku zahrát cokoli, co se mu zrovna honilo hlavou (i srdcem). Dokazují to různé verze těch samých skladeb, instrumentální finesy i kudrlinky, jež tito skvělí hudebníci a performeři sypou takřka z rukávu, a zejména jejich pohotové realizace situačních nápadů pana kapelníka. To vše, je samozřejmě patrné především z videí, ale i audio je v tomto případě výmluvné. Všudypřítomné, roztancované politikum, jak nám ho dokázal naservírovat jedině Frank Zappa, globalizuje obskurní kalifornské reálie v nadčasové fikci, jež je dodnes přístupná a aktuální pro vnímavé a nezamindrákované posluchače na celém světě. Vytušil jsem to už tehdy na gymplu, přestože jsem ledačemu z toho nerozuměl.