4. února se umělecký svět rozloučil s fyzickými ostatky Paula Panhuysena, který zemřel šest dnů předtím ve věku nedožitých jedenaosmdesáti let. Kde jinde nežli v legendárním Apollohuisu, kde Paul žil, tvořil a hostil umělce z celého světa více než třicet let. Velký bílý třípatrový dům na rohu ulic Tongelresestraat a Valklaan (bývalá továrna na cigára) v severovýchodní části holandského Eindhovenu se za ta léta nesmazatelným písmem zapsal do análů uměleckých intermedií a experimentů. Vzpomínám si, že právě sem vedla po demontáži železné opony moje první cesta do západní Evropy. Obcházel jsem tehdy inkriminovaný dům, jenž jsem znal jenom z fotek a vyprávění, nenabral jsem však odvahu zazvonit. Paula jsem tehdy osobně ještě neznal, do Eindhovenu mne tenkrát přivedly na pár dnů zcela jiné důvody. Později jsme se s ním i Helène mé bázlivé historce několikrát s chutí zasmáli. Naposledy jsem je navštívil v září 2013, spolu s Phillem Niblockem cestou z Gentu do Bochumi. Kromě jiného jsme domlouvali Paulovu instalaci v zahradě brněnské vily Tugendhat, na kterou se moc těšil; slavnou stavbu Miese van der Rohe znal a moc se mu líbila. Poté jsme se ještě potkali o měsíc později na oslavě Phillových osmdesátin, bohužel už naposledy.
Po studiích umění a sociologie začínal Panhuysen v šedesátých letech jako abstraktní malíř a konceptuálně orientovaný výtvarník, proslavily ho však zejména akustické instalace z dlouhých strun. Od začátku osmdesátých let je důmyslně koncipoval a pečlivě realizoval v mnoha lokalitách světa. Udělal jich přes 250 (!); první v roce 1982 ve staré průmyslové hale v Mohuči, poslední před třemi lety v Temporary Art Center v Eindhovenu. Otestoval v nich snad všechny možnosti a kontexty, jak a kde nechat dlouhé struny znít, zohledňuje vizuální aspekty instalace i prostoru, kde ji realizoval. Jako rezonátory zvuku používal nejrůznější předměty – kovové barely, bubny, plechovky, kuchyňské nádobí, stavební „japonky“ i těla hudebních nástrojů.
Ačkoli přistupoval k prostoru z konceptuálního (geometrického i aritmetického) hlediska, chápal ho spíše sociálně – jako interakci mezi materiálními (a přesto rezonujícími) objekty a lidským faktorem, který prostor teritorializuje, okupuje, obývá. Jako médium mezi objektem a subjektem si zvolil zvuk, jenž patří neodmyslitelně k prostoru stejně jako k lidské činnosti. Panhuysenovy zvukové instalace vznikaly zejména konceptuálním rozvržením prostoru, který rozčlenil nebo rozvrstvil liniemi – strunami. Řečeno deleuzovsky, deteritorializoval v prostoru refrény. Poučen pythagorejskými principy geometrie a akustiky, hledal a nacházel mimetické vztahy mezi číslem, plochou, prostorem a zvukem. Projekty Number Made Visible (Zviditelněné číslo) a Number Made Audible (Zeslyšitelněné číslo), které realizoval sám i s Maciunas Ensemble, výmluvně potvrzují jeho konceptuální zájmy a záměry. Numerické vztahy, řady a posloupnosti aplikoval též při tvorbě vizuálních děl.
Panhuysen s oblibou pracoval s přivlastněnými nebo mechanicky generovanými zvuky. V instalacích a performancích z cyklu The Galvanos svěřil částeční odpovědnost za výslednou „orchestraci“ galvanometrům, filtrujícím, transformujícím a modifikujícím nahrávky zvuků rozmanitého původu – lidské mluvy, hudebních nástrojů, dlouhých strun, digitální tiskárny, ptačích zpěvů, apod. I v tomto případě korigoval indeterministickou strategii konceptuálními, většinou matematickými východisky – pečlivě propočítanými vztahy mezi tóny, intervaly, délkami strun, laděními, frekvencemi, rezonancemi, apod. V jiných projektech používal na generování a distribuci zvuků rozličné senzory, snímače, oscilátory, solární články, motorky, atd. Jeho nejpopulárnějším projektem se však bezesporu staly Mexické skákající fazole (Mexican Jumping Beams). I ony vděčí za svou uměleckou existenci cageovské filozofii indeterminismu a sonofílní závislosti. Paul objevil zázračné fazole v roce 1999 na tržišti v Mexico City, odkud si jich přivezl domů pro účely zvukových experimentů asi dvě stovky. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Již v roce 2001 bylo na světě CD se čtyřmi veselými tracky (Soundcheck; Raw Components; Mr. Bean; Skip Hip Hop), v nichž fazole, aktivované halogenovým svítidlem, skáčou a tancují nejen v rozličných rytmech, ale též v nádobách z rozličných materiálů (dřevo, kov, keramika, sklo, plast), což samozřejmě ovlivňuje hudbu, kterou jejich svižné pohyby produkují.
Pestrost a invenčnost Panhuysenové sonofilie nejlépe dokumentuje legendární seskupení Maciunas Ensemble, s nímž účinkoval od roku 1968. Založil ho v Eindhovenu s Remkem Scha a Janem van Rietem, později s nimi hrávali Leon van Noorden, Hans Schuurman, Mario van Horrik a několik dalších příležitostných hostů (včetně živých kanárů). Poetiku souboru nejvýstižněji charakterizuje jméno hlavního ideologa Fluxu v jeho názvu; je vyjádřením umělecké svobody, nekonvenčního myšlení, které odmítá myslet v kategoriích metafyziky a místo toho vyznává otevřenost, efemérnost a procesuálnost. Pozoruhodná, dodnes málo známá hudba Maciunas Ensemble je nejenom pestrá a nezařaditelná, ale pořád aktuální a rozhodně hodna objevování, k čemu má napomoci zpracování a zpřístupnění Panhuysenova bohatého archívu. Projekt stihl částečně realizovat sám Paul, když před dvěma lety připravil a vydal luxusní nízkonákladový box s 11 CD „Maciunas Ensemble: The Archives Part 1, 1968-1980“.
Ještě předtím, v roce 2002, vydal Apollohuis shrnující publikaci Apollo and Marsyas – chronologicky řazenou antologii svých aktivit. Panhuysen k ní sestavil dvoudiskovou kompilaci – 38 úryvků z 500 koncertů, které v letech 1980–1997 v Apollohuisu zorganizoval. Nejenom výběr, ale celá mnohaletá dramaturgie této unikátní umělecké platformy svědčí o tom, že skutečně originální umění se ještě pořád rodí na periferiích oficiální kultury, kterou živí a obohacuje novými impulsy a inspiracemi. Bílý Apollonův dům na nároží v Eindhovenu léta hostil hudebníky, performery a výtvarníky, jimž byly cizí vykalkulované repetice a kumulace; kupředu je hnaly „pouze“ přirozená vůle tvořit, odvaha a riskantní nasazení. Apollohuis nebyl žádný chrám, nýbrž pohostinný domov pro autentickou kreativitu – kreativitu, jenž nelikviduje konkurenci, protože žádnou nemá, není soutěživá. Proto si myslím, že Hermés, vynalézavý a lstivý bůh alternativ a nekonvenčních řešení, by byl Apollónovi rozhodně vhodnějším i důstojnějším múzickým sparingpartnerem nežli potupně zavražděný Marsyas. Nakonec, byl to on, kdo vynalezl hudbu, ze které jeho starší bratr Apollón dodnes profituje.
Paul už bohužel zahradu brněnské vily Tugendhat neozvučí, jak to měl ještě loni v plánu. Přesto však bude na letošní Expozici nové hudby v Brně přítomen – instalací Een kleine dag muziek. Intimní zvuky malé denní hudby, které jeho perpetuum sonore za světla vyluzuje, nám budou tohoto skvělého umělce a člověka připomínat celé příští léto.
