Dlouholetý projekt „Bizarní Indonésie“ mne opět na léto zavál do této krajiny rozmanitostí. Odlehlé končiny torajských hor na jihu Sulawesi, kde trávím srpnové týdny, mi denně poskytují příležitost uvědomit si, jak jsou sluch a naslouchání důležité v procesu semiózy. Neznámé zvukové situace, jimž jsou mé uši opakovaně vystavovány, mi připomněly moji první návštěvu Indonésie před osmi lety. Dnes na tu situaci vzpomínám s bázlivým úsměvem, tehdy jsem ji však prožíval s hororovou hrůzou a vůbec mi nebylo do smíchu. Svoji první noc jsem strávil sám v malém dřevěném domku za vesnicí uprostřed rýžových polí, kam jsem dorazil asi hodinu po půlnoci, tj. v naprosté tmě, vybaven pouze malou svítící baterkou. Po ulehnutí s akutní potřebou a dobrým úmyslem spánku se okolitý prostor náhle zaplnil různými, pro mne naprosto cizími, do té doby neslyšenými zvuky. Moje fantazie je nedokázala asociovat s ničím známým, a tudíž je animovala v patřičně extrémních přeludech, výsledkem čehož byl nesnesitelný strach, umocněný samotou v neznámém prostředí. Zvuky na mne doléhaly ze všech stran; některé jsem identifikoval jako ptačí, nějaká zvířata se hlučně pohybovala pode mnou (domek byl postaven na dřevěných sloupech), jiné přistávala na střeše, a tyto zvukové eventy se odehrávaly na pozadí vibrující kulisy zpěvu cikád či jiného hmyzu. Nejděsivější však byly pronikavé skřípoty, jež protínaly hrůzostrašnou noc v nepravidelných intervalech (jako když ve filmovém hororu vržou staré dveře). Byly jediné, které se ozývaly i přes den, poté co jsem se po vysvobozujícím krátkém spánku vzbudil ze skutečného hororového snu. Přestože mne na světle už neděsily, bez zraku jsem je identifikovat nedokázal. Až když jsem vyšel ven na verandu, zjistil jsem, že jsou ze všech nejnevinnější – vznikaly vzájemným třením bambusových stonků, kymácejících se občasnými závany větru. Vydechl jsem úlevou a další noci jsem už usínal bez mučivých asociací. O zvucích totiž platí to samé, co o každém neznámém: jakmile ho poznáme, ztrácí náš respekt a přestává nás děsit.
V tropech se brzy stmívá, a člověk je zde i v létě déle odkázaný na umělé světlo nebo na orientaci potmě. Životní rytmus se však nemění; lidé kolem rovníku nechodí spát „se slepicemi“, nýbrž žijí ve tmě větší část svých životů než lidé žijící v našich zeměpisných šířkách (v zimě se to pochopitelně mění). Je to asi jediná věc, na kterou jsem si v Indonésii nezvyknul ani po letech. Kombinace brzké tmy s tropickým prostředím generuje zvláštní audiovizuální zkušenost. Po šesté večer (u nás by to bylo spíš odpoledne) s vámi realita rozehraje záludnou hru, v níž se falešná světla a fantómové stíny míchají se zvuky, kterým po světle obyčejně nevěnujete pozornost. Uvědomíte si, že zvukům a stínům náleží v reprezentaci skutečnosti i v komunikaci významnější funkce, než jakou jim běžně připisujeme. Modernističtí malíři, fotografové i pocageovští hudebníci o tom věděli své. Fenomenologii jiného vnímání spojili s dekonstruktivistickou reprezentací skutečnosti, aniž by o svých experimentech příliš filozofovali; šli na to spíš empiricky. Stačilo jim zpochybňovat úhly pohledu a způsoby naslouchání, jenž jim předepisovaly letité zobrazovací konvence. Bez žité zkušenosti by na to ale zřejmě nepřišli (dějiny moderního umění nám poskytují přehršle příkladů, jak se poetické řešení zrodilo z nevinných hrátek, naivních otázek, či dokonce z omylů). Proto vylezli impresionisté do plenéru, proto nechal Duchamp Mana Raye fotografovat stíny, šmouhy a prach na Velkém sklu, proto Cage na houbařských potulkách naslouchal lesu, proto informelisté neretušovali své drsné malby, proto Smithson pracoval ve vytěžených dolech, proto Warhol trpělivě filmoval nečinnost. Všichni číhali na realitu v naději, že ji přistihnou při překvapivých činech. Ale realita má pro své delikty neprůstřelné alibi – indeterminismus. To jenom člověk ji nepřestajně znásilňuje a svou recidivu omlouvá symbolismem, který mu však přerostl přes hlavu.
A tak se raději zaposlouchávám do neznámých zvuků, vciťuji do neznámých vůní, obdivuji tajuplné vizuální struktury a (pro mne) zvláštní barevné odstíny, poslouchám řeč, které nerozumím. S barthesovskou rozkoší si vychutnávám, jak se ztrácím ve vzrušujících vjemech. Poslouchám hory, přičichávám vodopádu, dotýkám se hrobu vytesaného do skály, sleduji let plachého jeřába, dívám se na mluvu, a právě tato synestetická asambláž pomíjivostí mi způsobuje chvilkovou radost a zároveň ve mně probouzí neznámého agnostika: to, že je svět díky své rozmanitosti racionálně neuchopitelný, přece ještě neznamená, že si ho nemůžu esteticky zvýznamnit, vychutnat a užít.
Fascinují mne feedbacky, jenž chvíli zaznívají z reproduktorů po doznění azánu (indonézsky adzan), což je hlasité svolávání muezzinů (resp. reproduktorů) k modlitbě, rozléhající se z mešit v pravidelných časech pětkrát denně. Možná jednou překonám lenost a začnu si je nahrávat. Ačkoli to není jeho primární funkcí, azán usnadňuje lidem časovou (a vlastně i prostorovou) orientaci. Přestože do mešity nechodím, všiml jsem si, že částečně řídí už i můj denní řád. Podobně jako melodie, které vydávají mobilní pouliční prodejci jídla (penjual), odlišující se rozdílnými signálními zvuky, jimiž inzerují své pokrmy: prodejci polévky bakso cinkají lžící o porcelánovou mísu, prodejci smaženého tofu (kupat tahu) vydávají tupé zvuky údery klackem na bambusové poleno, prodejci zmrzliny a mražených sladkostí troubí klaksony, atd. Když si od nich kupuji jídlo, reaguji na zvuk a ne vůni, protože je slyším ještě dřív, než je spatřím. Před léty jsem dokonce v Jogjakartě zamýšlel sestavit z penjualů pochodový orchestr, když mi však tamní kamarádi prozradili, že stejný nápad měl už přede mnou nějaký Australan, zavrhl jsem ho, čehož dnes samozřejmě lituji.
Nejraději mám však sonické přesahy – nechtěné mixy, jaké přináší přirozené i nepřirozené sousedství rozdílných jevů. Třeba když se míchají frenetické rytmy dangdutu (oblíbeného žánru taneční hudby) s vytrvalým žabím skřekem, protože se karaoke bar, odkud dangdut zní, nachází na břehu rybníka. Místy to znělo do té míry responsivně, že se mi vybavilo interaktivní Concerto Grosso Richarda Teitelbauma. Zábavné jsou též nedělní dopolední „interreligiózní dialogy“ – z jedné strany se z mešity ozývá muslimský azán a z druhé ke mne doléhají zpěvy z nedalekého protestantského kostela. Ještě že nechodím na bohoslužby; přišel bych o vskutku bizarní zážitek.