Letošní Martin přinesl do Čech místo sněhu moc smutnou správu. Zemřel Honza Steklík. Doma v Ústí nad Orlicí, v pokoji, jež mu sloužil jako ateliér i sklad umění, které trpělivě dennodenně chrlil takřka z rukávu. Stačily mu k tomu kus papíru nebo plátna, tužka, nějaké ty barvy, někdy sirky či provázek. Odešel nečekaně, rok před osmdesátkou, plný tvořivého elánu a plánů, chystal další výstavy.
Ty, kdo Steklíka znali, a nebylo nás málo, jelikož svůj manévrovací prostor neomezoval na klid pracovny, ale stejný čas trávil s přáteli v hospodách, přitahovala jeho hravost, přirozený šarm a ostrovtip. Byl to vynalézavý výtvarnický kutil, pohotový a moudrý glosátor a stále veselý šprýmař s obdivuhodným smyslem pro vizuálně-konceptuální zkratku. Pohrával si s kresbou, jakoby si pohrával s řečovými figurami, ignoruje, že možnosti jazyka většinou neodpovídají možnostem vizuální reprezentace, a naopak, že kratičkou linií lze často vyjádřit to, na co je i dlouhý jazyk krátký. Jednou jsem mu do katalogu napsal, parafrázuje Wittgensteina, že „o čem se nedá mluvit, to umí Steklík nakreslit,“ a ani teď mne nenapadá výstižnější formulace jeho poetiky. Vymýšlel si, projektoval, kreslil a maloval letiště pro mraky, krejčovské střihy na krajinu, kosmický pivovar, stébla trávy jako vystřihovánky, černé uhlí jako zamalovánky, houby i kravaty pro Johna Cage, ňadrovky a podobné potměšilé a roztomilé bizarnosti.
Hudba patřila k nejvděčnějším inspiračním zdrojům Steklíkova umění a hudební motivy se vinou napříč jeho rozsáhlou i rozmanitou tvorbou od začátku. V šedesátých letech, coby jeden ze samozvaných ředitelů Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu (druhým byl sochař Karel Nepraš), se v Praze intenzivně stýkal s muzikanty z okruhu Plastiků a Pavla Zajíčka a přátelství s protagonisty undergroundu udržoval i v letech sedmdesátých. Někteří z nich, třeba Vráťa Brabenec, mu později často hrávali na vernisážích. V první polovině sedmdesátých let dokonce Steklík hrál na triangl v bizarní Neprašové kapele Sen noci svatojánské band. Byl to náruživý a vnímavý posluchač. Při svých, stále zřídkavějších návštěvách Brna málokdy zašel do galerie (nejednou ignoroval i vlastní výstavy), nikdy však neopomněl navštívit prodejnu cédéček na Svoboďáku, odkud si odnášel domů do Ústí plné kapsy nových „úlovků“ z jazzu či klasiky. Poslouchal je při práci, o čemž svědčily nedbale vršené kupy cédéček, na které jsem narážel na mnoha místech jeho ateliéru pokaždé, když jsem ho navštívil. Nebyly zapadané prachem a byly pokaždé jinak přeskupené; nebyla to sbírka, ale materiál k poslechu. Někdy jsme poslouchali spolu a popíjeli u toho skotskou. Měl moc rád moderní jazz, ale též Captaina Beefhearta a Franka Zappu.
Coby zorientovaného znalce umění, posluchačského fajnšmekra a laskavě experimentujícího výtvarníka, otevřeného intermediálním přesahům Steklíka oslovilo zejména širokospektrální dílo Johna Cage. Na jeho počest vytvořil celou sérii kombinovaných kreseb. I v pracích přímo inspirovaných hudbou Steklík uplatňoval příslovečnou hravost, nadsázku a ostrovtip, a v četných partiturách (resp. intervencích do notopisu) mu tudíž šlo spíše o návod k potenciální akci nežli o fixaci možných zvuků. Jeho poetické partitury jsou především konceptuálně-vizuální hříčky. Od konce devadesátých let až do své smrti jich vytvořil nepřehledné množství. Vytvářel je na vnitřní i vnější popudy, sporadicky (při poslouchání hudby) i na kurátorskou zakázku, někdy jako pocty oblíbeným hudebníkům, při příležitosti jejich životního jubilea. Vytvářel je jednotlivě i ve volných cyklech (ptačí, propalované, atd.). Ačkoli v nich nechtěl reprezentovat zvuky konvenčním hudebnickým způsobem, ani vytvářet exaktnější interpretační algoritmy, nelze v nich ignorovat řád a rytmus, provokující k akustické realizaci. Nepřekvapuje tudíž, že mnohé z nich se dočkaly zvukové realizace zkušenými hudebníky (Mikoláš Chadima, Zdenek Plachý, Zsolt Sörés, Tomáš Vtípil, aj.); některé z nich vydal před dvěma lety Vladimír „Lábus“ Drápal v Guerilla Records jako Steklíkovo profilové CD.
Když jsem Honzu posledně v Ústí, šest dnů před náhlým úmrtím, navštívil, vybírali jsme díla pro jeho nadcházející výstavu v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě. Probíraje se neuspořádaným množstvím starých i nových prací na papíře, narazil jsem v jedné z desek na prázdný list notového papíru s dokresleným černým smutečním páskem v pravém horním rohu a nepatrným písmem nadepsaným názvem „Smutek bílé partitury“. Vzal jsem ji, ačkoli jsem nepředpokládal, že bych ji v Jihlavě vystavil; nehodí se do koncepce výstavy. Teď na ni doma civím a nemůžu uvěřit, že ten smutek sdílím s ní. Krutý život sere na nějaké koncepce, a tudíž mně připravil o pochybnosti, jestli ji vystavit. Naložím s ní jako s parte, které si šprýmař Steklík rafinovaně sám předem nakreslil. Ať nám provokující prázdno smutné partitury navždy připomíná jeho šprýmařství a jemu slouží jako kompas na křižovatkách a v labyrintech volnomyšlenkářského hájemství po životě.
