Tištěných periodik i různých inzinů o hudbě je dnes v oběhu hodně, málokteré se ale vyplatí číst, jelikož místo důvěryhodných analýz a souvislostních pojednání jenom povrchně (a často zkresleně) recyklují známé poznatky. Přispívají tak k dravému toku více či méně užitečných informací, jehož nepřetržité plynutí nebere konce ani smysluplné orientace. Informační poluce ve společnosti, která prokazatelně slepne a hluchne z přebytku svitu a hluku, je neúnosná a naráží na neschopnost smysluplně artikulovat pluralitu naší (postmoderní) situace. V této zdánlivě beznadějné situaci potěší, když se ke spolehlivým periodikům s letitou historií a stabilně solidní úrovní přidá nový ediční projekt, jenž místo redundantních repetic a remitendy produkuje erudovanou a přesvědčivou reflexi nepřehledné a stěží uchopitelné spleti hudebních projevů.
Hned prvním číslem mne přesvědčil Tacet – bilingvní (francouzsko-anglický) magazín zasvěcený aktuálním výzkumům v oblasti akustických umění a experimentální hudby. Od roku 2012 jej vydává s roční periodicitou prestižní lyonské vydavatelství Les presses du réel. Vyšla tudíž zatím pouze tři, vesměs monotematicky koncipovaná čísla. Koncepce prvního, věnovaného odkazu Johna Cage v roce jeho trojího výročí – narození (1912), kompozice 4´33´´ (1952) a úmrtí (1992), dala celému projektu název. Spíše než časopis je Tacet hutný, několikasetstránkový sborník odborných studií, doplněný o aktuální informace a recenze. Je mimořádný a exkluzivní, z hlediska vysoké obsahové i grafické úrovně. Vydává ho několik zanícených duší na čele s Matthieu Saladinem a Yvanem Etiennem, na odbornost a aktuálnost dohlíží mezinárodně složená redakční rada, v níž působí Jean-Yves Bosseur, Christoph Cox, Tom Johnson, Jérôme Noetinger, Michael Pisaro, Dan Warburton a další osobnosti ze světa aktuální hudby. Struktura každého čísla je rozvržena do tří sekcí: sekci Flux tvoří obsáhlé studie věnované tématu čísla, v sekci Influx na ně jiní autoři reagují v kratších, žánrově volnějších postřezích a Reflux to celé ilustruje reflexemi a recenzemi aktuálních projektů a vydání. Takováto koncepce dodává časopisu hlubší a dynamičtější vhled a pluralitní a interdisciplinární pohled.
Tacet prosazuje nedogmatický, kritický a transverzální diskurz. Zatímco druhé číslo rozpitvalo a zpochybnilo samotný koncept experimentální hudby a opodstatněnost jeho používání v historické situaci, kdy teze „anything goes“ garantuje jenom nestabilitu, koncepce třetího čísla (De l’espace sonore / From Sound Space) traktuje zvukový prostor z fenomenologického, percepčního i sociálního hlediska. Jeho Flux tudíž začíná studií od toho nejpovolanějšího – Alvina Luciera – a končí konceptem instalace dlouhých strun Zvuková galaxie (Galaxie Sonore; 2006) Paula Panhuysena. Jako samostatná příloha je vloženo plakátové vydání grafického schématu vývoje zvukoprostorového umění od roku 1877 po dnešek, které zkoncipovali Etienne, Saladin a Brice Jeannin.
Dosud vydaná čísla Tacetu ukazují, jak vlivné a prozíravé byly vize, koncepty a gesta Johna Cage a že jeho inspirativní odkaz je skutečně zhodnocován teprve dnes. V čase, kdy zrovna končí tištěná podoba HIS Voice, projekt Tacet dokazuje, že odborné tiskoviny nejsou žádný luxus ani anachronismus; naopak i v technokratické době agresivních digitálních redundancí a repetic ještě pořád žije hodně lidí, kteří se nehodlají smířit se stále zřejmější skutečností, že paradigma vedení bylo definitivně vystřídáno mnohem pohodlnějším paradigmatem komunikace. A právě oni si zaslouží, aby byla jejich bibliofilie saturována a nutkavá potřeba číst kvalitní literaturu o hudbě opakovaně ukájena. Doufejme, že Tacet se odmlčí vždycky jenom na rok – čas potřebný na výrobu dalšího čísla. Už teď se moc těším na čtvrté s avizovaným tématem „zvuky Utopie“.
