Tak, a jsem znovu na Sumatře. Tentokrát hodně dál od Krakatau i od třesoucího se Lomboku, kam jsem měl původně namířeno. Byla to náhoda, nikoli předtucha, že jsem na poslední chvíli změnil destinaci; kolega, s kterým už léta lovíme indonéské kulturní bizarnosti, musel do Pekanbaru na svatbu synovce, a tak jsme přizpůsobili náš plán jeho rodinným povinnostem a vypravili se za Bataky k jezeru Toba. Jak se záhy ukázalo, bylo to dvojnásobně šťastlivé rozhodnutí. Jednak kvůli ničivým zemětřesením, která zrovna zasáhla ostrov Lombok, kde jsme se měli původně setkat, jednak proto, že hned na druhý den po našem příchodu na jezerní ostrov Samosir jsme se nenadále stali svědky pohřebního rituálu, jenž nás obzvlášť zajímal. Kvůli odhalování několik týdnů „odleželé“ mrtvoly, a zejména kvůli hudbě gondang bolon, jež pohřeb doprovázela. Bylo to jako zjevení. V poledne jsme kráčeli vesnicí, kde jsme se právě ubytovali, najednou jsme zaslechli transové muzicírování, jehož neodolatelný zvuk nás přitáhl na dvůr, kde se pozůstalí loučili s dědečkem. Kapela byla sice moderně ozvučena a původní instrumentář rozšířen o elektronické klávesy, přesto to byl, díky privátní ceremonii, mnohem autentičtější zážitek, než jaký předvádějí jako autentický folklór turistům v Muzeu Huta Bolon v sousední vesnici Simanindo.
Podle antropologů a etnologů jsou prý dnešní Batakové potomci dávných Austronésanů, kteří na Sumatru doputovali ještě před Kristem odněkud ze severovýchodu (nejpravděpodobněji z Tchaj-wanu nebo Filipín). Ať už pocházejí odkudkoliv, ti od jezera Toba jsou jenom jednou z několika batackých etnických skupin a jsou výjimeční tím, že vynikají ve výtvarných i múzických uměních. Jejich svérázně konstruovaná a dekorovaná obydlí, dřevěné plastiky a kostěné kalendáře jsou dnes chloubou sbírek prestižních muzeí po celém světě, co se však hudby a tance týče, etnomuzikologové mají stále co dohánět.
Vraťme se ale k hudbě gondang bolon, která nás tak na Samosiru zaujala. Název je vlastně batacký výraz pro velký ansámbl, jehož obsazení ale až tak veliké není; obyčejně ho tvoří hráč na dechový sarune bolon, aerofon vyžadující si zvláštní cirkulární dechovou techniku, několik hráčů na různě naladěné gongy a jeden-dva hráči na soustavu melodických bubnů taganing, jakousi bubnovou zvonkohru. Toto uskupení je schopné aktuálně přizpůsobit svůj zvuk charakteru společenské události, na níž zrovna účinkuje; může to být svatba, pohřeb, vyvolávání duchů předků, žně, ale též neformální lidová zábava. Rozmanitost nálad a žánrů, jež tato hudba obsáhne, odráží spjatost gondangu s kultem a společenskou funkcí, čili jde o exemplární intermediální uměleckou formu, jak ji známe z orientálních či antických múzických vyjádření. Škoda, že jsem s sebou neměl audio rekordér, vůbec mne však nenapadlo, že už na první seznamovací vycházce po okolí, navíc v poledne, narazíme na unikátní vzorek živé batacké kultury. Ještěže to částečně zachránil nerozlučný foťák, díky němuž jsme získali „alespoň“ bizarní snímky mrtvoly a rituálních tanečků kolem ní. Přemýšlel jsem sice o tom, že se s muzikanty domluvím na později nahrávací „session“, nechtělo se nám však v tom vedru čekat do konce dlouhého pohřbu, a pak se už rozprchli bůhvíkam. Mrzí mne to o to víc, že všechny rituály, jež jsme v následujících dnech viděli, včetně pověstné loutkohry sigale gale, již také doprovázel soubor gondang bolon, byly nepřirozeně teatrální. Turismus si zkrátka vybírá svou daň i v těch nejodlehlejších končinách (jestli vůbec díky komunikačním technologiím nějaké ještě jsou) a nakonec je také formou terorizmu, jen místo lidí a jejich movitých prostředků však ničí přirozená prostředí a zabíjí kulturní hodnoty!
Shodou šťastlivých (ačkoli i nešťastných – v mysli mi pořád haraší čerstvá tragédie na Lomboku, kde jsem loni strávil příjemných šest týdnů) okolností jsme naši původně neplánovanou sumaterskou misi každopádně ukončili dřív a já jsem měl najednou sám uprostřed veliké cizí Sumatry týden volna. Chtěl jsem je pochopitelně využít k setkání s něčím nebo někým neobvyklým. Vzpomněl jsem si, že Phill Niblock před mnoha lety natáčel právě kolem jezera Toba filmy pro svůj nekonečný cyklus The Movement of People Working, a tak jsem ho kontaktoval, aby mi poradil něco vzrušujícího k vidění nebo slyšení. Jelikož mne příroda nechává lhostejným a kulturních rozmanitostí jsem si za ta léta užil ažaž, není tak snadné ukojit moji zvídavost a motivovat mě k překonání vrozené lenosti a zkušeností vypěstované apatie. Ale pohotový Phill mne odkázal na dva staré přátele – Eda Van Nesse, skladatele a houslistu, který zrovna působí na Konzervatoři v Medanu, a jeho žáka Ben Pasaribu, který však, jak jsem se záhy od Eda dověděl, bohužel před několika lety předčasně zemřel. Starý dobrý Phill jako obvykle nezklamal a jeho proslulá kompetence „connecting interesting people“ opět zafungovala. Teď by to chtělo pár děkovných a pozdravných řádků k blížícím se Phillovým pětaosmdesátinám, ale jelikož už o něm byla v této rubrice několikrát řeč, nebudu tím obtěžovat čtenáře a pozdravím ho raději v říjnu osobně.
S Edem Van Nessem, absolventem Wesleyanské univerzity, kde kromě jiného studoval kompozici u Richarda Winslova a přišel do žákovských i kolegiálních vztahů s Johnem Cagem, Terry Rileyem či Alvinem Lucierem, jsme si dlouho povídali – o Cageovi, gamelanu, aktuální indonéské hudbě a mnohém jiném. O tom všem ale příště. Teď se zmíním alespoň o jeho medanském působišti, kde našel nový domov po desetiletích strávených na střední Jávě a kde jsme se, doufám ne naposled, setkali. Sumatra Conservatoire je první hudební škola v Indonésii, kde se vyučovala západní klasická hudba a dodnes hraje prim v její kvalitní výuce. Konzervatoř založila v roce 1950 klavíristka S. Y. Lemye-Tjong, dcera prominentního čínského byznysmena na Sumatře. Ve 20. a 30. letech studovala klavír na Ženevské hudební konzervatoři, po absolutoriu se vrátila domů do Medanu, působila jako koncertní klavíristka s mezinárodními úspěchy, jejím největším životním úspěchem ale nesporně byla zmiňovaná škola, jediná svého druhu v Indonésii a ve své době pravděpodobně i v celé jihovýchodní Asii. Odkaz staré dámy (dožila se úctyhodných devětadevadesáti let), která celý svůj dlouhý život zasvětila hudbě, ať už jako vynikající instrumentalistka a pedagožka nebo mecenáška, je ve škole pořád cítit. Je otevřena vícero programům, klasickým (klavír, housle, violoncello) i alternativním (gamelan, jazz, rock, tanec), a různým výukovým metodám (Orffův Schulwerk, Suzukiho houslová metoda). V zájmu rozmanitosti na ní působí a hostují učitelé a lektoři z celého světa. Na rozdíl od většiny čínských, japonských a korejských hudebně-vzdělávacích institucí a programů, které připravují talenty pro studium na evropských školách, má medanská konzervatoř naprosto odlišnou filozofii. Jejím cílem je nabízet kvalitní vzdělání a budovat povědomí o západní hudbě a vztah k ní doma v Indonésii, což je ušlechtilé a náročné poslání. Jedním z prostředků, jak toho hodlá dosáhnout, je smělá vize vybudovat z řad studentů a absolventů školy Sumaterský symfonický orchestr. Nuž, k tomu není co dodat, leda tak držet palce.
Gondang bolon na rozlučce s nebožtíkem v samosirské vesnici. Foto Jozef Cseres.