Přibližně před rokem jsem tu psal o CD Concurrence, na němž Islandský symfonický orchestr představoval kompozice tamních současných skladatelek a skladatelů. Šlo o druhý díl trilogie (první se jmenoval Recurrence a vyšel v roce 2017), za níž coby dramaturg a dirigent stojí Daníel Bjarnason, a tato trilogie se letos v lednu diskem nadepsaným Occurrence uzavřela.
Poučka platná spíše u populární hudby říká, že v době mediálního přesycení a rychlého přepínání pozornosti posluchačů je třeba zaujmout v prvních vteřinách. Na Occurrence v tomto smyslu rozhodně funguje úvod Houslového koncertu od Daníela Bjarnasona. Pizzicato sólových houslí doprovází hvízdání v unisonu a tato příjemná zvuková kombinace rozplétá melodii lehce zasněnou, avšak zároveň s jistým rytmickým napětím. K sólistovi, jímž je Pekka Kuusisto, se postupně přidává orchestr nejen s nástroji, ale také s hvízdáním, takže se celkový zvuk lehce rozmlží a rozevře do prostoru. Po následujících přibližně dvacet minut pak virtuózní houslový part slouží coby vůdce čnící nad orchestrem a rozvíjející většinou příjemně melodické linie, ozvláštněné občasným rytmickým zaškrábáním. Rytmická energie v pravidelných vlnách kulminuje a zase usedá, bicí sekce příležitostně přitvrdí a překryje ostatní nástroje. Některý části prý nechávají prostor pro houslistovu improvizaci, která to ale jsou, se můžeme jen domýšlet. Koncert patří k Bjarnasonovým nejúspěšnějším dílům, které se od premiéry v roce 2017 dočkalo (na poměry soudobé kopozice) slušného počtu provedení.
Druhá koncertantní kompozice na albu pochází od Þuríður Jónsdóttir, nese název Flutter a protagonistou je tentokrát flétnista Mario Caroli. Autorka sama je také flétnistkou a s tímto nástrojem si zahostovala například na albu Utopia své krajanky Björk. I zde můžeme mluvit o virtuozitě, byť jiného druhu než o Bjarnasona. Ten houslistovy prsty prohání po víceméně konvenčním tónovém materiálu, zatímco Jónsdóttir více využívá široký arzenál netradičních (byť dnes již pro interprety soudobé hudby vlastně běžných) způsobů hry. Orchestrální doprovod vytváří příslušně dramaticky rozeklané pozadí se spoustou prudkých erupcí bicích. Zvláštním prvkem jsou ze záznamu cvrkající luční koníci a cikády, které v klidnějších pasážích navozují pocit málem relaxační hudby. Pár minut před koncem se vše ztiší a z ticha se pomalu rozvine mohutný, plnotučný souzvuk celého orchestru, monumentální gradace v té nejlepší romantické tradici.
Oba koncerty jsou napsány zručně a jejich forma je „tak akorát“ vyvážená, aby dobře zapadla i do konvenční koncertní dramaturgie. Silnější zážitek ale poskytují tři kratší položky v kolekci. Veronique Vaka pochází z Kanady, nicméně na Islandu žije a tamní krajinou se také inspirovala při komponování skladby Lendh. Inspirací se konkrétně stala oblast Krýsuvík na jihozápadě Islandu, vulkanický komplex v místech, kde se potkává eurasijská litosférická deska s tou severoamerickou. Autorka se inspirovala skutečnými tvary oblastí a podle jejich mapy strukturovala průběh své zvukomalebné desetiminutovky. Ta se odvíjí jako sled souzvuků proměňujících se ve víceméně pravidelné pulzaci, při níž se postupně mění témbry, disonantní souzvuky se občas rozjasní, aby se opět zatáhly, od nejpodzemnějších basů se vytáhneme k flažoletům. Dávkování změn a propracované zvukové detaily dokážou udržet pozornost a ani při opakovaném poslechu se nedostavuje pocit klišé, jakkoliv by „zhudebňování sopečné krajiny“ před něčím takovým mohlo varovat.
Haukur Tómasson svůj příspěvek nazval In Seventh Heaven a je to hudba vskutku mířící k nebesům. O tento dojem se spolehlivě starají vzestupné melodické figury mířící fanfárovitě znovu a znovu vzhůru, podbarvovány jsou svižně ubíhajícími doprovodnými motivky. To vše dohromady zní extaticky, ale zároveň trochu rozmazaně, snad jako pod vlivem blíže neurčených psychotropních látek. Finále nápadně připomíná některá místa z Janáčkovy Glagolské mše, pokud by ji komponoval pod dojmem rave parties z 90. let.
Protipólem Tómassonova nebeského vytržení je závěrečné dílo na disku a zároveň jediná skladba od již nežijícího autora. Tím je Magnús Blöndal Jóhannsson (1925–2005), jeden z průkopníků moderní islandské hudby, ať již v oblasti dodekafonické kompozice nebo elektronických experimentů. Adagio pro smyčce, bicí a celestu z roku 1980 však ukazuje zcela jinou stránku jeho tvorby. Vzniklo po několikaleté tvůrčí pauze způsobené smrtí manželky a bojem s alkoholismem. Pozvolné melodické oblouky se rozvíjejí nad prodlevami hlubokých smyčců, údery a víření bubnů rozvážně odměřují čas a celesta vnese kontrast svižnějšími zvonivými rozklady. Harmonie je vesměs redukována na náznaky, jen v klíčových okamžicích zazní plné akordy, aby se pak v závěru vše vytratilo do ticha.
Již v recenzi předchozího dílu islandské trilogie jsem konstatoval, že není nutné ani užitečné hledat nějakou společnou „islandskost“ zde prezentované hudby. Místo toho je dobré si připomenout, že se takto malému národu daří dlouhodobě dostávat do světa hudbu místních tvůrců.
Iceland Symphony Orchestra: Occurrence
Sonoluminus (https://www.sonoluminus.com/)
