„přece znáte pana jürgena šulce řek mi ten celnig hnet jak sem fkročil na území středoafrickí republiki u vesnički bémal a vet mňe dál do malí polorospadlí chajdy coš mňela bejt celnice, je to přece váž brácha. vešel sem dovnitř set sem si na malou stoličku a rozhlížel sem se kolem, bila to zrovna taková celnice jaká je na fšech africkejch hranicích strohá chuďe vibavená ze starim poškrábaným stolem a z rozvrzanou židlí, podlaha bila s udusaný hlíny a nat stolem visela polička s knihama a lejstrama. takovejch celnic sem prošel za posledních ňekolik mňesícú desítki. ten úřednik si stoupnul na špički a zezhora s poslední přihrátki vitách s tý polički vodřenou a zaprášenou knihu, votfoug z ní prach položil jí na stůl a ukázal na její štítek, bil to seznam fšech neafričanú kerí gdy překročili tendle úseg hranice mezi čadem a středoafrickou republikou, nepřestával sem na toho celnika udiveňe zírat. tady povidá ten unyformovanej ouřada a rozevřel deski tý knihi a ukázal na poslední záznam ve sloupku. naklonil sem se poňekut nat stůl abich si to moch lepší přečíst a fakt bila to pravda: ňejakej pan jürgen šulc národnost ňemecká spúsob dopravi pěšmo přešel hranici dne desátýho listopadu roku tisíc devěcet osumdesát jedna, podival sem se znova na toho chlapa a přemejšlel sem vo tom co s tim mám co společnýho. aha došlo mi to dyš sem pak pot to jürgenovo méno zanes sví vlasní. mezi jeho a mim ménem nebil totiš nigdo další a psal se rok tisící devítistej osumdesátej pátej. nojo pan jürgen šulc řek sem a celník tu knihu zaklap a vopatrňe jí jako cenej předmňet uložil spátki do police, to je uš víc neš tři roki. to sem f pěkný prdeli pomislel sem si.“
Autostopem kolem světa – Středoafrická republika – cestopis Jiřího Svobody z roku 1985
Letní sloupek je jak vidno věnován vzpomínce na pozapomenutého českého cestovatele, svérázného filosofa a mikro vydavatele Jiřího Svobodu. Umrzl v lese kdesi u Pasova v zimě roku 2008, poté co ho nejspíš navečer žádný pasovský nevzal dál stopem. Vzpomněl jsem si naň, když jsme minulý týden autem po dlouhých letech mířili přes Rakousko směrem k Julským Alpám a dál k istrijskému pobřeží. Stopaři jakoby z tohoto okrsku Evropy kupodivu zmizeli. Došlo mi také, že za ta léta spolu s hranicemi, celníky a kontrolami na hranicích dokonce téměř byla odstraněna i místa, kde může cestující, cestovatel, poutník, tulák, bezdomovec, uprchlík či krajánek složit svých pět švestek a hlavu a přečkat svobodně a zadarmo noc. A zapomeňte na možnost zaklepat na dveře vesnických stavení, jako k tomu měli dokonce právo potulní krajánci v temných dobách absolutismu, jak to krásně popisuje jiný vášnivý cestovatel a spisovatel Alois Beer z Dobrušky.
Takové demokratické a humanistické přístřešky bez střechy postrádají nejen u mořského pobřeží, ale i v luzném lesnatém vnitrozemí: křižovali jsme krajinu kolem Štýrského Hradce po celou hodinu, než jsme konečně našli kousek volného a dokonce neposečeného trávníku, kde netrčel zákaz vjezdu na lesní cestu, nebo jiné odstrašující a výstražné znamení, zabraňující vstupu na soukromý pozemek. Jsem si vědom toho, že je známka rozmazlenosti a skoro drzosti si na něco takového stěžovat. Co teprve – říkal jsem si večer ve stanu nebo pod širákem – jak jsou na tom ti, co někam míří a nemají jinou možnost, než se na noc někde schoulit pod stromem, nebo ve škarpě? Protože nemají platné doklady ani peníze, ale hlad a zoufalou vizi se dostat někam za obzor.
Tento víkend, kdy píšu tento zpožděný sloupek se – alespoň podle varování médií – dálnice od severu a západu Evropy směrem k Jadranu mění ve mnohakilometrové posunující se zlověstné kolony. Mořechtiví vystresovaní turisté – dobrovolní vykrmení semimigranti se budou dlouhé hodiny trápit v klimatizovaných autech a zajistí nějakou tu tunu oxidu uhličitého do ovzduší navíc. Aby bylo pro jejich děti v budoucnu v létě ještě krapet tepleji. Ti, co letí letadly, jsou na tom pochopitelně nesrovnatelně líp: jejich uhlíková stopa bude ještě mohutnější. Sezóna protiproudu vůči jinak konstantnímu proudu uprchlíků od jihu k severu. Zajímavé je, že jen málokdy se členové těchto komplementárních expedicí mají šanci potkat. Ale není tu přece jen něco, co nás všechny spojuje?
Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) vydal letos v červnu zprávu, ve které je uvedeno, že v globálním měřítku je dnes jeden ze 122 obyvatel planety uprchlík nebo člověk hledající asyl v jiné zemi. A že kdyby všichni ti uprchlíci mohli společně zformovat jeden stát, tak by se Republika Imigrantů umístila na 24. místě, co se týče počtu obyvatel. A že ten počet bude podle všech předpovědí a ukazatelů dál stoupat. Ať už za to může internet, nebo změna klimatu, podstatné je, že statisticky většina migrantů nejsou původně nomádi, lidé kteří se někam přemisťují. Nejsou vlastně ani tak v pohybu, na cestě, jako ve stavu nejistého čekání, dočasného přežívání v provizorních podmínkách stanovišť a táborů. My jsme se kočovníků s vydatnou pomocí Adolfa Hitlera zbavili, a proto nomádství a dočasná stanoviště pro českou duši představují něco trochu ohrožujícího. Tábory mohou být skautské, pionýrské a záchytné, kempingy přípomínají na první pohled spíš ležení vojenské, než anarchistické skrumáže maringotek a vozíků kočovných tuláků.
Velká většina z těch stovek miliónů kdesi přešlapujících a čekajících lidí nepřichází z kočovnických, loveckých a sběračských kultur, které si dodnes zachovaly způsobilost jistého pohybu a orientace v krajině. Jsou to nejspíš lidé z měst, nebo zemědělci, kteří s dětmi odešli z venkova, protože jejich pole a majetek zničila válka, sucho, nebo globální ekonomika. Nezbylo jim ani na skládací křesílka a většinou proto podle fotografií posedávají na bobku, čímž se liší od našinců, kteří jsme tuto anatomickou schopnost a kulturní praznalost díky vlivu po generace používaných křesílek ztratili.
Když jsme jednu noc byli donuceni přečkat v chorvatském přímořském kempingu, přišla mi na mysl otázka, za jakým účelem se vlastně lidé trčící dobrovolně v těch zlořečených kosmopolitních kolonách, ti dočasní kolonisti jižních pobřeží každý rok na dovolenou vypravují? Většina z nich totiž evidentně většinu času věnuje běžným každodenním záležitostem, kterým by se patrně věnovali i doma: posedávají na skládacích plátěných křesílkách u skládacích stolků, umístěných mezi obrovskými stany a luxusními automobily. Snídají, obědvají a večeří, pročež neustále něco klohní na elektrických, nebo plynových vařičích, mažou si něco na chleba a sebe opalovacími krémy, popíjejí lahvové pivo, kokakolu nebo kávu, poslouchají rádio, které mají v otevřeném autě. Jen někteří se občas s dětmi zajdou podívat k moři, nebo do vody dokonce vlezou.
Evidentně ODPOČÍVAJÍ A ČEKAJÍ, AŽ DOBA DOVOLENÁ UPLYNE A ONI BUDOU MOCI ZASE NASEDNOUT DO SVÝCH STEJŠNŮ A VYRAZIT SMĚREM NA SEVER, DOMŮ.
To co je pro člověka nezvyklého na život v táborech nejtísnivější, je naprostá ztráta soukromí. Máte k dispozici několik málo čtverečních metrů. Když lezete večer do stanu, hned vedle vás se baví skupinka, hlasitě se čemusi směje pozdě do noci. Vy je musíte nechtěně poslouchat, protože jste si vzali sice plavky, ale zapomněli špunty do uší. V horším případě mají puberťáci v nedalekém fordu tranzit zvukový systém a vychutnávají si trýznivě jednotvárné rytmy v subbasových reproduktorech. Hlavně ovšem to, že jim do 10 nebo 11 hodin nemůžete nic vytknout, aniž byste se dostali do nepříjemného mezigeneračního konfliktu. Vlastně jim nemůžete říct nic ani po půlnoci. Když se ráno ze stanu nevyspale a vyčerpaně soukáte, máte na dosah ruky stejnou, případně jinou proměnlivě opálenou, nebo červenou tlustou rodinu, sedící na nepostradatelných skládacích křesílkách, dívající se na vás přezíravě nebo nepřítomně a grilující karbanátky.
V ještě horším případě – pokud jste se rozhodli večer vyplížit mimo hranici ostnatého plotu kempingu a našli si na břehu místečko, kde lze kradí položit karimatku – začne z obou stran proudit hudební produkce místních hotelových DJs. Intenzita rychlých a hlubokých frekvencí v kombinaci s divokými falzetovými výzvami směrem k jančícímu neviditelnému pomyslnému davu, se line do vzdálenosti několika kilometrů z různých směrů a nabídne odpočívajícím nebývalý, jakkoliv nechtěný estetický zážitek do svítání.
Proč všichni ti obyvatelé kempingů u moře, jezer a řek dobrovolně tráví dovolenou v tak depresivním, degradovaném, esteticky a sociálně frustrujícím prostředí a proč za to dokonce utrácejí peníze, mi není zcela jasné. Jedině – napadlo mne – že se podvědomě trénují a připravují na možnost, že by se karta obrátila. Oni – nebo my – bychom se dostali do situace těch, kteří se na cesty nevydávají dobrovolně, nýbrž z donucení. Potom by se mohlo jednomu hodit, že jste tak trochu otuženi proti pocitu ztráty soukromí, dlouhodobému exponování neustálému hluku, šikaně od sousedů a chronickému pocitu nevyspání. Jen se budeme muset naučit asi zase sedět na bobku, jako oni muslimští, tělesně dobře trénovaní imigranti, mířící k nám od jihu.
