Holger Czukay zemřel ve svém domově nedaleko německého Kolína. Nebylo to ledajaké bydliště – šlo o upravené kino, které kdysi sloužilo jako studio, zkušebna a snad i domov skupiny Can, asi nejslavnějšího zástupce žánru, jemuž nyní zvykneme říkat krautrock. Typický rytmus, který si s žánrem a skupinou spojujeme, by nebyl myslitelný bez Czukayových basových linek, globální chuť experimentovat v populární hudbě s nalezenými a předpřipravenými zvuky hůře myslitelná bez Czukayovy průkopnické práce s pásky.
Czukay zakládal Can coby třicátník se stejně starým Irminem Schmidtem a Jakim Liebezeitem. Trojice hudebníků s průpravou v klasické hudbě, jazzu a elektronických experimentech se rozhodla realizovat své inspirace a um na půdě rockové hudby, kterou bylo lze před padesáti lety považovat za vskutku revoluční platformu. Jediným, kdo ze základní čtyřčlenné sestavy Can měl „máničkovský“ věk, byl Czukayův student, kytarista Michael Karoli.
Hudba Can byla od počátku rozvíjením jednoduchých, ale rytmicky působivých motivů, na nichž skupina stavěla dlouhé psychedelické jamy a instantní kompozice – koncerty mohly trvat i celou noc. Podobně vznikaly i základy jejích studiových nahrávek, které potom (převážně) Czukay pečlivě stříhal do celků funkčních pro vinyl. Raná alba skupiny, především Soundtracks a dvojelpíčko Tago Mago, svou kombinací živé našlápnutosti a pečlivé studiové zvukařiny právem vstoupila do historie.
O ose Kolín – Karlheinz Stockhausen – Holger Czukay toho bylo napsáno dost, jisté je, že když Can přibrali černošskou rytmickou sekci britské skupiny Trafiic a Czukay se stáhl do pozice zvukaře, střihače a hráče na live-electronics, měl pro tuto svou úlohu nejlepší předpoklady právě díky práci pro Stockhausena, jemuž v šedesátých letech asistoval ve studiu WDR. Z Can přestala být mašina na frenetickou psychedelii a do jejich hudby po názvucích ambientu vstoupily i nezápadní inspirace a rytmy.
Can se nerozešli ve zlém a po oficiálním ukončení činnosti skupiny nebylo výjimkou, že se celá nebo téměř celá základní čtveřice setkala na sólovém projektu některého ze svých řad. Svým způsobem tedy o mnoho let přežili svůj zánik. Přednedávnem skupině vyšla kolekce Singles, klávesista Irmin Schmidt (nyní jediný žijící ze čtveřice) se zpěvákem Malcolmem Mooneym a jedním ze slavných fanoušků, kytaristou Thurstonem Moorem, zase uvedli orchestrální Can Project. V Čechách jsme mohli naživo vidět a slyšet bubeníka Jakiho Liebezeita, druhý ze zpěváků Can, Damo Suzuki, před časem vystoupil na Stimulu doprovázen tuzemskými B4.
Holger Czukay po rozchodu skupiny, k níž se coby i k inspiraci hlásí kdekdo nyní slavnější, například Joy Division, Public Image Ltd., U2 a Radiohead, pokračoval ve studiové práci založené na samplingu a kolážování zvuků. Baskytaristou na plný úvazek se už nikdy nestal a kromě sólových děl jeho práci bylo možné slyšet například na debutovém albu Eurythmics, na nahrávkách Davida Sylviana, v kolaboracích třeba s Jahem Wobblem, The Edgem a Francoisem Kevorkianem (klasika baleárského diska Snake Charmer). Sólově debutoval v roce 1979 albem Movies, naposledy o sobě dal vědět v roce 2015 titulem Eleven Years Innerspace.
Odešel jeden z těch, díky nimž se populární hudba stala zas o něco omamnější a zároveň inteligentnější, muž, který vážnohudební inspirace nebral jako dogma a spouštěč velikášství či patosu, ale naopak jako výchozí bod pro další objevování a radostnou žatvu na neakademických polích, jejichž žánrovým zákonitostem a proměnám v průběhu času dokonale porozuměl.
