- Inzerce -

Hráli jste pěkně. Až moc!

Před časem jsem se ocitl v Opavě na výstavě a hudebním festivalu zasvěceném Johnu Cageovi. Chris Cutler, Petr Ferenc a mnoho dalších respektovaných hudebníků zde vystoupilo se svými experimentálními projekty. První řádky tohoto textu se zrodily v noci, po koncertě v nedaleké a místní bohémou milované hospodě u Zrzavé Mary. Potkali jsme se tam s Martinem Klimešem, organizátorem a dramaturgem této akce. Na moji otázku jak se mu líbilo naše vystoupení odpověděl větou, na kterou musím od té doby myslet. “Hráli jste pěkně. Až moc,” řekl toho večera a hned mi vysvětlil, že nemá rád hudbu kde může rozeznat harmonii, tónové intervaly a melodické postupy. Určitě to neříkám zcela přesně a doufám, že mi to Martin odpustí. Uvědomil jsem si, v jaké nevýhodě se ocitne člověk, který hraje na takto zaměřeném festivalu a drží v rukou konvenční nástroj. V mém případě kytaru, Radim Hanousek hrál na saxofony a naši sestavu zachraňoval jen Florian Tilzer, který ozvučil nejrůznější nádoby s vodou, s níž si rafinovaně hrál. Tanečnice Veronika Kolečkářová žádné slyšitelné zvuky nevydávala.

Přestože naše vystoupení bylo volnou improvizací komunikující s pohybem Veroniky a na dodržení harmonických postupů nebo vedení melodické linky jsme se nijak nesoustředili. Jenže když hrajete na takové konzervativní nástroje, občas se nevyhnete tomu, že v hudbě zazní něco, co připomíná kousek melodie nebo spojení akordů. Prostě vám to ujede. Osobně mi to je jedno, improvizuji rád a netoužím po tom, čímkoli se omezovat. Když dostanu chuť něco zahrát a jsem přesvědčen, že to tam patří, jednoduše to zahraju. I proto mě Martinův vtipný komentář pobavil a po dalších pivech dovedl k tomu, že jsem vášnivě hájil svůj postoj ke svobodné improvizaci a jakékoli estetické omezování jsem označil jako fašounské. Mně přece nebude nikdo říkat jak mám hrát, že?

Co mě na tom celém zajímá je to kategorické vymezení. Jasné označení toho co je hudba hodnotná a co ne. Sám s tím mám totiž problém. Chápu, že lidé, které neuspokojují jednoduché výrazové prostředky populární hudby hledají alternativu na opačném břehu. Třeba v komplikovaných, konceptuálních projektech a obtížně srozumitelné hudbě. Objevování a hledání skryté hudby mám za velké dobrodružství. Jenom bych se v této oblasti nerad ocitl v roli člověka, který by měl označit a rozlišit kvalitní a nekvalitní pokusy. Byl bych v tom asi naprosto subjektivní a můj pohled by byl jistě zkreslený mým očekáváním.  


Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.