HTRK: Psychic 9-5 Club
Ghostly International (https://ghostly.com)
Chapadla chobotnice mazlící se s ženskou tělesností, nůžky deflorující gázu a pronikající do aseptické prázdnoty lidského nitra, která požírá naše srdce v masce androgynů na okraji anonymity periferie. Australské duo Nigel Yang a Jonnine Standish jako HTRK (čti Hate Rock) s uhrančivým zvukem, ovlivněni lynchovskou surreálnou imaginací, adorující vše divné a nenormální, synthy-popem Suicide a postindustriální hudbou, vydalo letos své už třetí hypnagogické album u labelu s příznačným jménem Ghostly International.
Od vydání jejich debutového EP Nostalgie už uplynulo cca 10 let, ale nezastavila je ani sebevražedná smrt původně třetího a zakládajícího člena sestavy, Seana Stewarta. Naopak. V posledku je umělecky utužila, od kytar přešli plynule k elektronice a dnes patří mezi kultovní projekty, které dokázaly hudební scénu obohatit o zvuk sestavený ze zapomenutých loudavých beatů, retro syntezátorů a tlumených glitchových esencí ve spojení s omamným ženským vokálem á la Nico. Na aktuálním albu opět brilantně fungují jejich minimalistické neo-popové postupy a enigmatická atmosféra s temně erotickým podtextem sexuálních hrátek po požití syntetických psychofarmak. Hudba HTRK hned neusmrcuje, eliminuje pozvolna, ironie osudu však zůstává.
Je pravdou, že na svém nejnovějším opusu už toliko nepřekvapují, ale spíš potvrzují a vypilovávají svou polohu, což bývá leckdy ošidné. Pilířem jejich ojedinělého zvuku tedy zůstává jejich předešlé album Work (Work, Work) z roku 2011, které ve spojení s mrazivě hypnotickou vizualitou jejich videí, které jsou však spíš záznamy videoprojekcí doprovázející live sety, než skutečnými videoklipy. V té obě je remixoval i Mika Vainio s Pan Sonic nebo spolupracovali s post-punkovou legendou Rowlandem S. Howardem z Birthday Party.
Pitoreskní setkání Velvet Underground, Cocteau Twins a Massive Attack, pro ty, kteří chtějí přirovnávat nepřirovnatelné. Psychoanalýza měšťákovy duše v době ztráty základních hodnot, sen ve snu uprostřed strojené radosti světa nebo soundtrack k mrazivě existenciální úzkosti, kterou tak trefně definoval Fernando Pessoa: „Ty planety však nevysílají světlo, nýbrž viditelnou temnotu”. Duše spí, tělo je odevzdané, modré slunce však svítí dál…
