Dva skladatelé, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí hudební avantgardy v New Yorku, jenž se pro ně stal společným bodem k tvoření, komponování, organizování koncertů a stěžejních uměleckých projektů.
Petru Kotíkovi a Philipu Glassovi, které pojí dlouholeté přátelství, věnoval mimořádný večer orchestr Prague Philharmonia v rámci cyklu soudobé hudby S. Tyto dva důležité současné skladatele a jejich odkaz představil v úterý 28. ledna ve Švandově divadle na Smíchově formou hudební talk show Petr Kotík & Philip Glass: 50 let v New Yorku.
Není to ze strany někdejší PKF poprvé, kdy se na Petra Kotíka a doprovodný tvůrčí kontext zaměřila. Vzpomeňme dřívější programy jako večer série Krása dneška Petr Kotík x Jan Rychlík z roku 2017, videozáznam Promeškaná příležitost, v němž hudba Petra Kotíka zazněla po boku Rudolfa Komorouse (2020), nebo zatím poslední dvojprogram Musica viva Pragensis: jubilanti Marek Kopelent a Petr Kotík z prosince 2022.
Večerem zasvěceně i zábavně provedla dramaturgyně cyklu Hana Dohnálková. Díky ní a prostoru pro diskusi, který připravila, mohl Petr Kotík zavzpomínat na svého amerického přítele či naopak popohnat program kupředu. Nakonec čtyřhodinový večer byl rozdělený na dvě poloviny reflektující každého ze skladatelů třemi skladbami – z nich pět zaznělo v české premiéře. Výběr raných kompozic Philipa Glasse pro tento koncert byl konzultován přímo s jeho blízkými spolupracovníky. A ještě jedna zajímavost: obě osobnosti večera jsou také čerstvými oslavenci – 31. ledna oslavil Philip Glass své 88. narozeniny, o pět let mladší Petr Kotík se pak narodil 27. ledna, den před recenzovaným koncertem.
U jeho příležitosti byla také vydána publikace s názvem Kompozice jako proces: Petr Kotík a Philip Glass obsahující (v anglickém originále i českém překladu Petra Kotíka) společný rozhovor z roku 2014, v němž oba skladatelé hovoří o svých studiích, profesních začátcích, tvůrčím procesu – a zjišťují tak, kolik toho nakonec mají společného.
Philip Glass, který studoval na newyorské Juilliard School, prošel v Paříži tvrdým tréninkem u nekompromisní Nadii Boulanger a spolupracoval s Ravim Shankarem, jemuž dle sluchu zapisoval improvizace, ve své biografii na pařížská studia vzpomínal jako na osvojení si kvalitních kompozičních nástrojů a umění s nimi zacházet. Důležitým momentem pro jeho tvorbu pak bylo, když se svou hudbu – kterou hrál s vlastním ansámblem – rozhodl jednoho dne v roce 1968 nazvučit a zesílit skrz zvukovou aparaturu. Skladby, které od něho v úterní večer zazněly, pocházely právě z těchto důležitých let.
Úvodní čtvrthodinová kompozice pro dvě flétny Piece in the Shape of a Square z roku 1967 zaujala již svým vizuálním efektem – party jsou rozestavěné na čtyřiadvaceti pultech ve tvaru čtverce, s jedním hráčem uvnitř a druhým vně, přičemž se oba pomalu pohybují opačnými směry. Daniel Havel a Eliška Bošková vytvořili efektní „zpětný kánon“ (tedy obloukovou formu) dvou linií repetitivních, ale stále proměnlivých struktur v neustálém proudu not, zatímco se trsy vzestupných melodických úryvků prodlužovaly a proplétaly a zase rozplétaly sem a tam.
Velmi zajímavý byl Glassův raný Smyčcový kvartet č. 1 z roku 1966, o poznání méně repetitivně stavěný, než je u skladatele obvyklé. Kvarteto ve složení Barbora Kolářová, Kateřina Krejčová, Michal Sedláček a Balázs Adorján obezřetně navigovalo drobné hudební fráze v mírném tempu. Opakování, či spíše návraty, byly jen přibližné, spíše jako jakési ozvěny a stíny. Je to průzračná hudba detailu vykreslující jemné, nuancované momenty, harmonicky i interpretačně bližší spíše meziválečné avantgardě. Zárodky Glassova stylu tu zpětně cítíme opatrně našlapovat, jako by zatím jen testoval led… Druhá věta je „glassovštější“, byť ani zdaleka ne tak tvrdošíjně rytmizovaná jako jeho pozdější tvorba. Spíše si lze povšimnout výrazných protihlasů – jistě je to vliv Nadii Boulanger, sedící Philipovi na rameni (a na tom druhém, jak vzpomínal rozesmátý Petr Kotík, má Glass prý Raviho Shankara).
V jen o dva roky pozdější Two Pages pro klavír a ozvučené elektrické varhany (Kamil El-Ahmadieh a Miroslav Beinhauer) už sledujeme hypnotický minimalismus Philipa Glasse tak, jak jej známe. Dva dobře nazvučené nástroje vytvořily masivní, účinný zvuk (ostatně je zajímavé, jak se tato praxe elektrifikovaných těles okruhu minimalismu – Philip Glass Ensemble, Steve Reich Ensemble aj. –, sama inspirovaná populární hudbou, zpětně odrazila v současných post-rockových skupinách). V maximálně soustředěné interpretaci náchylné na jakékoli zaváhání odehráli oba hudebníci perfektní unisono, v neustálých proměnách jednotlivých figur a nepředvídatelných posunech „fáze“ rytmu.
Z hlediska zvuku docela jiný přístup k hudbě přišel na řadu s druhou polovinou večera věnovanou Petru Kotíkovi. Existence vzdálenosti, předehra k opeře Master-Pieces (2014–2018) vychází z opery na text Gertrudy Stein, uvedené poprvé v roce 2014 na druhém ročníku ostravského bienále NODO. Úvodní houslové sólo připomíná, že Kotíkova a Glassova hudba stojí na zcela odlišných specifických principech, v jednom klíčovém aspektu je ale hluboce příbuzná. Oba skladatelé chápou hudbu jako proces, jen je ten proces odlišně formovaný. Trubka najednou přehlušuje housle a violu – a obě, respektive všechny tyto události stojí vedle sebe. Petr Kotík to ale nevidí jako spor nebo protikladné děje. Dějí se společně, vedle sebe – a je to tak v pořádku. Další možná spojitost se jeví v momentě, kdy sólo postupně přechází z houslí do trubky. A viola pak není doprovod v běžném smyslu – toto není o hierarchii, spíše bychom mohli říci více/méně v popředí. Prudké sólistické bicí, antiteze tradiční rytmické linky, tvoří fortissimem ostrý kontrast vůči smyčcům v mírné dynamice. Ale nakonec i ony ustoupí do pozadí.
Ariane pro violoncello a klavír, původně z roku 2001, je kompozice napsaná pro violoncellistku Ariane Lallemand, která v 90. letech vystupovala s S.E.M. Ensemble. Právě v roce 2001 ji provedla – a od té doby byla skladba zapomenuta. Až před rokem, právě na návrh dramaturgie tohoto koncertu, se k ní Petr Kotík vrátil, z velké části ji přepsal – a po loňském uvedení v newyorském Českém centru nyní poprvé zazněla i v Praze, tentokrát s Andrejem Gálem a Miroslavem Beinhauerem. Do zpočátku klidného partu klavíru se vlamují plamenné vstupy violoncella – svižné, úsečné, virtuózní. A záhy i klavír přechází mezi prudkou dravostí a vyrovnanou zamyšleností. Tyto dvě polohy opět koexistují ve vzájemné souhře a výborném, živém, proměnlivém „hudebním dialogu“ obou interpretů.
Jedna z hlavních Kotíkových skladeb, v kompletním provedení šestihodinová Many Many Women (1971–1978), taktéž na text Gertrudy Stein, byla tentokrát provedena ve zkrácené podobě, zato společně s částmi kompozice There Is Singularly Nothing (1971–1973) a rozšířená o další nově zkomponované party. České premiéry této konfigurace nazvané Many Many Women Plus se ujaly čtyři dvojice vokálů, fléten, smyčců a trubek plus sólové violoncello a perkuse. Tato vždy nesmírně poutavá modulární forma tu byla uchopena zase trochu jinak než kdy dříve. Sólové vstupy i společná dua se střídaly a navazovaly na sebe – jednou tak důraznější Irena Troupová a subtilnější Elmaz Mrkvičková tvořily určitý kontrast, jindy zase obě deklamovaly text zcela vyrovnaně. Andrej Gál do toho občas jemně vstupoval s odlišným materiálem, a tento doprovázející hlas dal celé hudební situaci nakonec docela jiný zvukový rámec.
Během večera, kdy zazněly cenné, skutečně pečlivě vybrané skladby – leckdy méně známé, ale pro účely programu o to relevantnější – jsme mohli zakusit přesně to, co popsal úvodem Petr Kotík, a co v Many Many Women prozrazuje přímo Gertrude Stein: z generace na generaci se mění jen „povrch“ věcí – zde třeba konkrétní, vnější zvuk –, ale ne jejich vnitřní principy, tedy ona samotná hudba. A skvěle vyšly ve všech skladbách také ony náhlé konce, jako když se vytáhne šňůra ze-