It melts in your mind, not in your hand. (Mike Kelly)
V roce 1982 italští karabiniéři v Padově vysvobodili po 42 dnech generála americké armády Jamese Doziera, uneseného členy Rudých brigád. Dozier byl vězněn v bytě, připoutaný ve stanu k železné konstrukci. Revolucionáři jej pravidelně podrobovali rafinovanému psychickému nátlaku: s nasazenými sluchátky musel několik hodin denně poslouchat hlasitou rockovou hudbu. Podobné trýznění prožil i italský politik a premiér Aldo Moro. Toho Rudé brigády v roce 1978 po 55 dnech věznění popravily, poté co vláda nepřistoupila na požadavky únosců. Aldo Moro mohl psát z vězení dopisy, ve kterých zmiňuje duševní a fyzické utrpení způsobené hlasitou rockovou hudbou ve sluchátkách.
Je to asi pravda, že hudbu vnímáme jako médium spojené se zábavou, radostí, libostí, potěšením, svobodou nebo kontemplací. Hudba v osvícenské tradici rotuje kolem „ušlechtilých“ cílů jako jsou výchova, tvořivost, inovativnost, nebo naopak udržování tradičních hodnot, empatie. Je tkanivem sociální, etnické, nebo třídní sounáležitosti. Ale nikoliv výlučně: záleží na situaci a kontextu. Zvuk a hudba slouží často jako prostředek a nositel nenávisti, agrese, trýznění a v extrémních hodnotách se může stát dokonce smrtící zbraní.
Kdysi jsme ničili ubohé rodiče posloucháním bigbeatu z magneťáku, rádia nebo z gramofonu. Čím víc byl ovladač hlasitosti otočen směrem doprava, tím víc pro novice tohoto módu hudby rostla míra potěšení. A rodiče a sousedé trpěli víc hlukem, který nepovažovali za hudbu, ale za porušení všech pravidel krásy a ušlechtilosti. Autority mohly doma reprodukci nevhodně hlasité či dekadentní hudby rázně utnout, podobně zasahovala policie nebo jiná výkonná moc proti koncertům, jejichž hlasitost překračovala povolené stupně decibelů. Navzdory tomu je civilizace 20. století – jak naši dobu označuje Jacques Attali nebo Hillel Schwartz a řada dalších sociologů, teoretiků, filosofů i umělců – stoupající intenzitou decibelů prostoupena. Podobně jako u vojenských, ekonomických, environmentálních nebo průmyslových systémů se pocit prosperity a uspokojení rovná pohybu v červených hodnotách rizika, ohrožení a možného kolapsu organizmu. Ale jde u současné industriální, noisové, rockové a jiné hudby o kvalitu samotné hudební struktury, nebo jen o změnu intenzity signálu?
Technologie záznamu a reprodukování zvuku proměnily od základu nejen hudbu samotnou. Rozšířily i možnosti jak zvuk přijímat a vnímat. To, co kdysi spadalo do duchovní sféry komunikace s transcendentnem, orákula, naslouchání vnitřním hlasům, se díky miniaturizaci IT aparátů, jimiž americký a japonský průmysl zaplavil planetu, posunulo do roviny vymývání mozků, případně procesu „zvnitřnění“ – tedy ústupu do soukromého nebe, nebo pekla, uvnitř hlavy a těla.
Rozšíření walkmanů a později mp3 přehrávačů znamenalo ve stejné době, kdy Rudé gardy mučily Alda Mora hardrockem, radikální privatizaci reprodukované hudby. Posluchač si díky nasazovacím sluchátkům nebo peckám nechává zvuk distribuovat rovnou do uší. Američtí vojáci bojující ve válkách proti terorismu v Iráku, Afghanistánu, nebo Somálsku si prý upravují svoje high-tech helmy tak, aby v jednom uchu mohli poslouchat oblíbenou hudbu a v druhém pokyny velících důstojníků. Písnička od Eminema či Rage Against the Machine jim zní v hlavách potencionálně i v okamžiku exploze nášlapné miny nebo při útoku čety proti Talibánu či Al-Káidě. Něco takového se může jevit jako ta nejobscénější forma privatizace hudební estetiky. Nebo lze ve věci (zne)užití reprodukované hudby k ovládání a trýznění nepřátel zajít ještě dál?
Speciální komise amerického senátu zveřejnila začátkem prosince dlouho očekávané výsledky několikaletého vyšetřování vyšetřovacích metod CIA legalizovaných po teroristickém útoku v New Yorku 11. září 2001. Tzv.Torture Report vzbudil pozornost všech světových médií a řadu protestů. Zástupce Severní Koreje v OSN dokonce podal žádost o projednávání ve věci porušování lidských práv v USA u komise UNESCO.
Podle zprávy dala vláda George W. Bushe souhlas CIA k použití tzv. „rozšířených forem“ vyšetřování zatčených, včetně simulovaného „topení“ (waterboarding), spánkové deprivace po dobu až 180 hodin, tmě, podchlazení, ruské rulety, vystavení extrémnímu hluku a dlouhodobého trýznění reprodukovanou hudbou. Komise na 700 stránkách (https://www.thetorturereport.org/) zveřejnila rozhovory s některými vyšetřovanými a internetový server Mother Jones zveřejnil již před časem názvy skladeb, které psychologové pracující pro CIA, nebo sami vojáci vybrali jako „top ten“ pro muslimské vězně umístěné v Abu Ghraib, Guantanamo Bay a ve speciální věznici Cobalt. Seznam (publikovaný v roce 2008) svědčí o zálibě v heavymetalových a country kouscích: najdeme zde Dope (Die MF Die a Take Your Best Shot), Eminema (White America, Kim, Slim Shady), Barney & Friends, Metallicu (Enter Sandman), Queen (We Will Rock You), AC/DC (Shoot to Thrill, Hell’s Bells), Deicide (Fuck Your God). Zvlášť nesnesitelná pro muslimské ucho byla údajně komerční televizní znělka Meow Mix, dětská písnička ze Sesame Street, píseň We Love You ze seriálu o červeném dinosauru Barneym a další povedené popové skvosty amerického zábavního průmyslu.
https://www.motherjones.com/politics/2008/02/torture-playlist
Tématu ideologie a funcionality hudby a zvuku jako pomůcek pro mučení a ponižování se věnuje například newyorská muzikoložka Suzanne G. Cusicková, autorka publikací Music and Terror, nebo Music, Sound and Space: Transformations of Public and Private Experience. V článku dostupném na portálu radicalmusicology.org (https://www.radical-musicology.org.uk/2008/Cusick.htm#_ednref4) dokládá, že Pentagon vyzkoušel hudbu jako strategickou zbraň oficiálně například v roce 1989. Tehdy americké výsadkové oddíly nasadily patnáctidenní hardrockové „akustické bombardování“ za účelem vypuzení podlého a padlého panamského prezidenta Manuela Norriegy z budovy vatikánského velvyslanectví, kde se ukrýval. Výzkum senzorické deprivace, akustických kanónů a dalších „nesmrtících zbraní“ má pochopitelně mnohem starší genealogii. Spojenci během poslední světové války a její následné studené verze spolupracovali s řadou výzkumných pracovišť na severoamerických, kanadských a britských univerzit a průmyslových korporací. Speciální „akustické zbraně“ byly předmětem zájmu zvláštního oddělení Ministerstva obrany přinejmenším od doby první „nesmrtící“ zbraně Task Force. Společnost Synetics Corporation navrhla sonickou zbraň vysílající paprsek infrazvuku se „zneškodňujícími nebo smrtícími následky“. V roce 1999 si korporace Maxwell Technologies patentovala další vysoce směrové zařízení, určené k ovládání nepřátelského davu nebo k eliminaci únosců. Primex Physics International si patentoval „akustický vysílač“, vysílající opakující se impulsy v hladině 165 decibelů. Tyto zbraně nicméně nebyly patrně nikdy nasazeny v bojových akcích. Po roce 2000 ale byly nahrazeny zbraněmi firmy American Technology Corporation, která vyvinula komerčně úspěšnou sérii nástroju LRAD (Long Range Acoustic Device) schopných vysílat úzký paprsek zvuku v intenzitě 120 až 151 dB v kmitočtu 2.5 kHz. Dělo účinkuje na vzdálenost 500 až 1000 metrů. LRAD je navržen tak, aby byl použitelný například jako odstrašující prostředek proti ohrožení lodě piráty, v bitvě, nebo k „modifikaci chování” pouličních demonstrací. Akustické dělo bylo zakoupeno mnoha zeměmi, které je posléze neváhaly použít proti demonstrantům, naposledy patrně během pouličních nepokojů v Fergusonu ve státě Missouri a v prosincových demonstracích v New Yorku.
Na poli soudobé avantgardní i populární hudby a zábavního průmyslu je extrémní hlasitost jako estetická, ekonomická a ideologická kvalita tématem, o kterém jsou vedeny nejrůznější vzrušené a odborné diskuze. Ale o tom snad někdy příště. Přeji čtenářům HIS Voice tiché a klidné vánoční svátky…. Až do silvestrovské kanonády
