Hudba v komiksu
Příběhy muzikantů s bublinami u úst…
Komiks je všepohlcující médium a jeho všežravosti neušla ani hudba. Příběhy muzikantů s bublinami u úst patří k časté výbavě komiksových autorů i přes jistou překážku v podobě nekompatibilních výrazových prostředků. A protože scénáristé a malíři „sekvenčního umění“ si nikdy s realitou příliš velkou hlavu nedělali, do jejich arzenálů patří i fiktivní hudebníci s fantastickými osudy.
Když postavy ožijí
Spisovatel a teoretik populární kultury Norman Spinrad srovnává v eseji Comic Books médium komiksu s operou. Obojí je pro něj komplexní forma spojující několik dílčích uměleckých oborů v celek s výrazným komerčním potenciálem. Právě proto komiks „vstoupil do služeb braku coby komerční čtivo určené širokému publiku s nejnižším možným společným jmenovatelem“. Co když se k literatuře a kresbě přidá ještě film a hudba a namalované postavičky ožijí v reálném světě a začnou točit filmy a prodávat hudební nahrávky? Žádný div, že se komiks stal ve 20. století ideálním popkulturním médiem.
Dlouhotrvající komiksové série jsou ideální k sledování lidských osudů a teenagery máloco fascinuje tak jako životy jejich hudebních idolů. V komiksových archivech bychom našli tisíce sešitů o reálných popových interpretech. Jejich skutečné příběhy se však rychle vyčerpají, a proto je lepší přijít s jejich alternativní historií (jako například v případě skupiny Kiss, jež se stala hrdiny nespočtu sešitů) nebo rovnou s fiktivními interprety, jejichž osudy se mohou odvíjet těmi nejfantastičtějšími cestami.
Nejslavnější popovou skupinou všech dob, jejíž členové nikdy nebyli z masa a kostí, jsou The Archies. Zrzek Archie Andrews se narodil už v roce 1941 v hlavě Boba Montany a hned od počátku mu bylo sedmnáct let, měl svoji kapelu a problémy běžného teenagera. Za šest a půl dekád se vlastně nic nezměnilo, pořád hraje na kytaru a zpívá a jeho příběhy stále vycházejí. V 60. letech dostal mimořádně populární komiks svůj animovaný seriál, který slávu The Archies ještě znásobil. Na vrcholu stanuli v roce 1969, když jejich singl Sugar Sugar vedl čtyři týdny americký žebříček. Píseň je dokonalým příkladem tzv. žvýkačkového popu (bubblegum pop) 60. let, ačkoliv Archieho tato nálepka pořádně irituje a v jedné epizodě kvůli tomu navštíví rockový magazín, který to o něm napsal. Na rvačku však nedojde, vždyť Archie je slušně vychovaný chlapec a nepere se.
Okolo Archieho příhod se během dlouhých let vytvořilo celé homogenní komiksové univerzum a The Archies v něm překvapivě nejsou nejpopulárnější skupinou. Jejich nedostižný vzor je totiž dívčí trio Josie and The Pussycats. Skupina vedená Josie McCoy měla seriálu pomoci u dívek a nakonec dostala vlastní komiksovou řadu, která vycházela mezi léty 1963 a 1982. Ačkoliv v prvních sériích animovaného seriálu kapela původně hrála soul, později se přeorientovala na rock a nepříliš úspěšná filmová verze z roku 2001 je dokonce představuje jako punk-rockerky.
Přesah komiksových hrdinů do reálného světa je svůdná myšlenka, na kterou vydavatelé rádi slyší. Úspěch Archie Comics chtěl na začátku 80. let zopakovat gigant superhrdinských příběhů Marvel Comics (Spiderman, X-Men, Fantastic Four). Společně s hudební společností Casablanca plánovali vytvořit zpěvačku, která by prodávala komiksy a zároveň desky. Postavu začínající disco hvězdičky Dazzler vpašovali Marvel hned do několika svých sérií, jejím pravým domovem ale byl svět mutantů X-Men. Dazzler má samozřejmě speciální nadání, v jejím případě schopnost proměnit hudbu v světlo různé intenzity, a v okamžicích, kdy nedobývá žebříčky, pomáhá partě mutantních klaďasů profesora Xaviera. Na přípravě postavy se podílel také Stan Lee, nicméně v okamžiku, kdy Marvel konečně našel způsob, jak Dazzler představit svým čtenářům, nahrávací společnost od projektu odstoupila. Hrdinka ale ve světě X-Men už zůstala a dostala dokonce vlastní řadu. Když disco horečka opadla, přeorientovala se na rock a v současnosti žije v Anglii, kde se účastní akcí superhrdinského týmu Excalibur.
Komiksovým scénáristům neušlo, že hudební nástroj může být ideální i k vraždění. V japonském seriálu Trigun vystupuje padouch jménem Midvalley the Hornfreak, jehož saxofon dokáže synchronizovat tóny tak, aby působily bolest lidským bytostem. Dalším virtuózem ve svém oboru je kytarista Axe McChord, jehož příběh vyšel v prvním a jediném čísle časopisu Rock Comics, jenž měl propojovat dva světy populární kultury. Na prvních stránkách se přeneseme do Las Vegas, kde kytarový superhrdina a jeho kapela právě hrají heavymetalovou coververzi skladby The Meatles nazvanou Turn over Beethoven, již původně napsal Chick Berry. Kytary naneštěstí hrají v takové frekvenci, že probouzejí mrtvé, mezi nimiž nechybí ani jistý Ludwig Von Beethoven. („Samozřejmě, že je ve skutečnosti pohřbený někde v Evropě, ale vždyť je to jen komiks“ vzkazují autoři v poznámkách). Skladateli se příliš nelíbí, že Axe McChord przní jeho jméno, a vydá se ho potrestat. Pro jistotu s sebou vezme i Bacha, Čajkovského a další kolegy. Značně obskurní příběh končí masakrem, v němž metalový hrdina symbolicky svojí kytarou (říká jí Valkýra) ztrestá troufalé klasiky. Po krachu Rock Comics přešel Axe McChord do časopisu Star Fighter a v dalším příběhu jeho slibně vypadající dovolená s manželkou Penny Laine končí invazí mimozemšťanů a dalším masakrem elektrickou kytarou.
Komiks jako životní styl
Podobně jako nekonformní rockové hnutí se v 60. letech probouzí k životu nezávislá komiksová scéna. Undergroundoví autoři jako Robert Crumb či Harvey Pekar zaplňují své záměrně neumětelsky kreslené příběhy nikoli superhrdiny, ale obyčejnými lidmi s jejich každodenními starostmi. Jejich cílovou skupinou už nejsou dospívající, ale dospělí. Autoři si proto užívají absolutní svobodu a komiksy často obsahují otevřené zobrazení sexuality. Motto „sex, drogy a rock‘n‘roll“ naplňuje například syrový příběh rockového zpěváka v Rockers R. L. Crabba nebo sedm sešitů s komickými příběhy hippies kapely jménem Not Quite Dead Gilberta Sheltona, což není nic jiného než parodie na Grateful Dead.
Tradice undergroundového komiksu byla živá i v osmdesátých letech. Autoři s nulovou šancí vydat svá díla v nějakém větším vydavatelství si je sami tiskli, rozmnožovali a distribuci nechali na poště. Z této generace se zrodil fenomén nezávislého komiksu, který si během posledních let našel místo i ve velkých knihkupectvích. Ta ho ovšem raději řadí pod opatrnou nálepku grafický román, aby se odlišil od termínu komiks, jenž je spojen s oddechovým čtením a teenagerskou spotřební kulturou. Nejslavnější grafické romány už za oceánem bývají běžně řazeny i do velké literatury a jsou skvělým důkazem, že grafické médium unese i vážnější sdělení.
Jedním z typických příkladů revoluce alternativního komiksu je časopis Love & Rockets, který vznikal v týmu bratrů Gilberta a Jaimeho Hernandezových. Každý z nich přispíval krátkými povídkami, z nichž některé na sebe navazovaly a postupně vytvořily několik celků, jež později vydaly na samostatné knihy. Jaimeho Locas popisuje životní příběhy několika ženských postav (proto jméno, které v překladu znamená „bláznivé ženy“) ve fiktivním městečku Hoppas. Vévodí jim dvojice lesbických kamarádek Maggie a Hopey, jež se potkaly na kalifornské punkové scéně. Locas obsahuje spoustu výjevů ze života punkerů v 80. letech, Hopey hraje velmi mizerně na basovou kytaru v několika bídných kapelách, jichž je Maggie fanynka. Jak obě hrdinky stárnou, snaží se nějak uspořádat svůj život, ale alespoň nějaký pevný bod své existence hledají marně. Pokud jím ovšem není jejich oblíbená kapela Ape Sex, o které se v komiksu hodně mluví, nicméně nikdy není vidět.
Japonsko je komiksovým rájem a popularita uživí i alternativně zaměřené autory, kteří se nemusí bát experimentovat. Jedním z výrazných mladších tvůrců je Asano Inio, pro něhož je spojení komiksové kultury a hudby přirozené. Jeho kniha Solanin zachycuje střet mladých lidí s životní realitou v současném Tokiu. Zatímco dívka Meiko už má zaměstnání, její přítel Taneda ještě studuje a věnuje se své rockové kapele Solanin. Když kýžený komerční průlom stále nepřichází (také proto, že Solanin se odmítají podřídit pragmatickým pravidlům hudebního průmyslu), Taneda stojí před rozhodnutím, jestli se zařadit se do běžného života nebo se rozejít s přítelkyní a snít dál svůj rockový sen. Volbu nakonec nechá na náhodě, se zavřenýma očima projede na motorce křižovatkou a po havárii umírá. Ve druhé knize se Meiko snaží s jeho smrtí vyrovnat, což se jí nakonec podaří tím, že dá kapelu zpět dohromady a sama nahradí Tanedu za mikrofonem.
Hudebníci, kteří sahají po slávě, aby zjistili, že zase tak důležitá vlastně není, jsou oblíbeným motivem olbřímích sérií, které vycházejí v japonských komiksových časopisech (ty nejúspěšnější se později dočkají sebraného vydání). Už osm let čtenáři mohou v manze BECK: Mongolian Chop Squad sledovat příběhy party teenagerů, kteří mají rockovou kapelu. Pro ságu Harolda Sakuisiho, jež zatím vyprodukovala 34 knih, je ale stejně jako hudba důležitá romance mezi hlavním hrdinou Koyukim a dívkou Maho. V aktuálních epizodách jsou už Beck pořádně slavní a na světových pódiích potkávají své hudební vzory, nicméně souvislost mezi kapelou a americkým písničkářem stejného jména zůstává nevysvětlena.
Rock zachraňuje svět
Koho povolat na záchranu světa, když už selhaly všechny dostupné prostředky? Hrdinu s kytarou! V knize Can Rock & Roll Save The World popisuje Ian Shirley komiksový a rockový underground jako spojené nádoby. Proto nepřekvapí, že se v komiksu často odráží mýtus rocku jako autentické subkultury, která z nějakého důvodu vlastní klíč k řešení všech problémů lidstva. Spasitelský náboj rocku je dobře vidět v brakových komiksech, v nichž rockové kapely přejímají roli superhrdinů. V časopise Eagle vyšla v roce 1986 povídka o kapele Dawn Destructor, jejíž členové jsou přes den rockové hvězdy a v noci honí padouchy v podsvětí. Podobnou linii má komiks Amazing Joe Buzzards (od 2005), série o metalovém supermanovi Thor The Rock Warrior (2001) nebo příběhy kytaristy Savage Henryho, cestujícího ve stejnojmenném komiksu po vzdálených galaxiích. Předčasně ukončená série Sonic Disruptors autora Mike Barona podává bezútěšný obraz budoucích Spojených států ovládaných despotickým tyranem podporovaným armádou. Jediným závanem svobody je pirátská vysílačka umístěná kdesi na zemském orbitu, která hraje rock‘n‘roll a burcuje občany ke vzpouře.
Patrně nejucelenější zpracování spasitelského mýtu rocku podává monstrózní manga Naoki Urasawy 20th Century Boys (Nijyusseiki Shonen). I v ní podněcuje ke vzpouře proti diktátorovi pirátská vysílačka hrající pořád dokola jednu píseň. Její autor Kenji Endo na závěr stane v čele hnutí odporu a vrátí Japonsku svobodu. Příběh je však podstatně komplikovanější, jak se na komiks o pěti tisících stranách sluší a patří. Vlády v katastrofami sužovaném Japonsku se v našem čase ujme strana tajemného muže, který si říká Přítel. Během několika let vybuduje v zemi tuhý totalitní režim severokorejského typu a chytrými triky si zaváže k poslušnosti většinu světových velmocí. Jeho vzestup k moci sledujeme očima neúspěšného rockového kytaristy Kenjiho, který se živí jako prodavač v rodinném obchodě s potravinami. O politiku se nezajímá, s hrůzou však zjišťuje, že metody, kterými Přítel kupí svoji moc, jsou stejné jako plány na ovládnutí světa, jež v dětství sepsal s kamarády. Svolává znovu svoji dětskou partu a iniciuje podzemní hnutí, které má za úkol svrhnout diktátora, kterého on sám pomohl stvořit.
Manga nese jméno podle skladby 20th Century Boys od kapely T. Rex, nicméně poslední dvě kapitoly se už odehrávají v našem století, proto vyšly pod jménem 21th Century Boys. Píseň znějící z pirátské vysílačky se jmenuje Bob Lennon a pro větší autenticitu byla dokonce přiložena na CD ke knižnímu vydání mangy. Její refrén „Ať si prší / ať přijde bouře / ať padají šípy / pojďme všichni domů / nikdo nás nemůže zastavit“ obrátí i poslední pochybovače proti diktátorovi, jehož vláda je symbolicky svržena na obřím rockovém koncertě. Rock’n’roll a svoboda zvítězily nad lží a nenávistí, chtělo by se vykřiknout na konci mangy, která vycházela dlouhých sedm let. Letos v srpnu bude mít v Japonsku premiéru první díl plánované filmové trilogie.
Naoki Urasawa, jenž je dnes patrně nejuznávanějším komiksovým autorem v Japonsku, rád umisťuje své příběhy do středu Evropy. Zatímco v sérii Monster japonský doktor v roli detektiva pronásledoval masového vraha až do velmi realisticky zobrazené Prahy, v Pluto (Purūtō) se ve vedlejší roli objevuje slavný skladatel filmové hudby sir Duncan, původem z Čech. Svoji rodnou zemi viděl naposledy v útlém mládí, poté, co ho – jak se domnívá – jeho matka zanechala v cizině. Jeho robotický sluha North # 2 cestuje do České republiky a vypátrá, že matka ho opustila jen proto, aby mohl na operaci, kterou by si jinak nemohla dovolit. Robot jako důkaz skladateli přehraje záznam lidové písně, kterou kdysi Duncan jako malý kluk zpíval s matkou. Místo skutečné hudby samozřejmě vidíme noty naznačené v bublinách. Chtěli bychom slyšet, jakou píseň to robot objevil, ale zůstává jen kouzlo naznačeného a nevyřčeného. A přesto je propast mezi komiksem a hudbou vlastně překročena, když se náš pohled zastaví na tváři hluboce pohnutého skladatele.