Protivládní demonstrace očima hudebnice.
Srbské protesty doprovází hudební a zvukové projevy, které jsou nástrojem demonstrujících i nástrojem moci. Jen pár dní poté, co státní složky použily k rozehnání tichého protestu sonickou zbraň, přinášíme text od srbské skladatelky a absolventky bakalářského studia na pražské HAMU Milici Modré, která se masivních protestů osobně účastní.
V Srbsku posledních několik měsíců probíhá intenzivní série demonstrací, největší a nejdelší za posledních několik desetiletí. Všeobecná nespokojenost národa kulminovala v protesty poté, co se zřítil betonový přístřešek na nádraží ve druhém největším srbském městě Novi Sad a způsobil smrt patnácti lidem, další dva těžce zranil. Protesty přímo v Novem Sadu se rozpoutaly bezprostředně po tragédii, následně se rychle rozšířily do Bělehradu a zbytku země.
Hybnou silou protestů jsou studenti. Právě oni zveřejnili sérii požadavků, ve kterých za zřícení přístřešku viní všudypřítomnou korupci. Protesty mají trvat tak dlouho, dokud nebudou tyto požadavky vyslyšeny. Všechny univerzity postupně vstoupily do blokády a už od konce listopadu se na žádné z nich nevyučuje, nekonají se přednášky ani zkoušky. Většina univerzit komunikuje s občany prostřednictvím sociálních sítí, na kterých zveřejňuje informace a pokyny týkající se dalších plánů. Nejpopulárnějším z těchto profilů je instagramový účet @studenti_u_blokadi.
Společné břímě
K protestům se postupně připojila širší kulturní veřejnost a vznikla tak „Kultura v blokádě“ aneb Kultura u blokadi. Jde o neformální iniciativu, která funguje „na principech přímé demokracie a plenárních schůzí, otevřených všem kulturním pracovníkům, nezávislým umělcům, členům uměleckých sdružení, zaměstnancům kulturních center a institucí, i všem dalším spřízněným zájemcům.“
Ve shodě se studentskými skupinami klade Kultura v blokádě velký důraz na nezávislost, absenci hierarchie a silných vůdčích osobností, na které by Vučičův režim mohl útočit. „Jakožto otevřená iniciativa nemáme žádné formální členy ani lídry,“ píšou ve svém prohlášení. „Naše pléna jsou veřejná a každý na nich může vyjádřit svůj názor, podílet se na hlasování, účastnit se rozhodovacího procesu a přispívat do pracovních skupin.“
Podobně jako další iniciativy napříč společností i Kultura v blokádě deklaruje solidaritu se studentstvem. „Několik měsíců trvající studentský odpor je inspirativní na mnoha úrovních,“ píšou, „a jak studenti opakovaně apelovali – je třeba tento boj rozšířit i do dalších společenských oblastí. Nechat břemeno radikálních změn pouze na ramenou studentů je legitimní postoj, my jsme ovšem nakloněni tomu, aby každý ve svém sektoru pomáhal, jak jen může. Je totiž na nás všech, abychom toho břímě nesli společně se studenty.“
Kultura v blokádě pořádá přednášky a různé další eventy v Bělehradském kulturním centru, tedy KCB – Kulturni Centar Beograda. Tento prostor a s ním spojené aktivity aktéři přezdívají ‚Osvobozené KCB‘, což odráží obecnou nedůvěru k zavedeným institucím.
Na protesty reagují hudební tělesa, mezi nimi i Bělehradská filharmonie, která v prosinci a lednu zrušila svoje koncerty. Prosincový koncert se nekonal, protože několik členů filharmonie bylo na protestech zraněno. Na 24. ledna byl vyhlášen všeobecný kulturní bojkot, a tak nehrála ani filharmonie. Třetího března všichni členové filharmonie vstoupili do kolektivní stávky a všechna svá vystoupení až do odvolání zrušili. Filharmonici mají dva základní požadavky: jeden se týká špatné ekonomické situace a druhý urychleného vypsání transparentního konkurzu na nového ředitele.
Podporu studentům a demonstrantům vyjádřili také členové operního orchestru Srbského národního divadla (SNP), když 21. února přímo v Novem Sadu oznámili, že přerušují práci a vyjadřují tak podporu studentům všech srbských univerzit v jejich zápase za spravedlivější a bezpečnější společnost.
Podle operních hudebníků v současnosti neexistuje žádná možnost konstruktivního dialogu s Ministerstvem kultury, který by byl založen na vzájemné důvěře, upřímných úmyslech a snaze o dlouhodobá systémová řešení.
Ozdravné jamy i vlastenecké sbory
Podporu protestujícím vyjadřují také mnohé populární kapely a interpreti, na velkých novosadských vánočních trzích a slavnostech s názvem Zimzolend, uspořádala úspěšné benefiční koncerty například pop-folková kapela Apsolutno Romantično nebo jazzový klavírista Aleksandar Dujin.
Hudba a kolektivní muzicírování provází od začátku i samotné protesty. Když se koncem ledna konal jeden z těch prvních opravdu velkých protestů na rušném bělehradském dopravním uzlu s názvem Autokomanda, vystoupil během protestu i „Blokádní sbor“, který sestavili studenti Akademie hudebních umění společně se všemi, kteří se cítili na zpívání. Přednesené písně měly vlastenecký charakter, vzhledem k tomu, že 27. ledna probíhá státní svátek připomínající historicky prvního srbského arcibiskupa sv. Sávu.
Na protestech se objevil také Bambam kolektiv, skupina perkusionistů, která pořádá otevřené skupinové jam sessions o slunovratech a dalších slovanských svátcích. Kolektiv pravidelně vystupuje jak na protestních akcích, tak na různých akcích ve volné přírodě, je známý i na undergroundové scéně. Každý rok pořádají v lesích kolem jezera Ada Ciganlija vlastní třídenní festival. Probíhají tam vedle workshopů, promítání filmů či cvičení jógy i „ozdravné jamy“, na kterých se může kdokoliv podílet. Tyto svoje jednoduché improvizační jamy přenesli i do prostředí současných demonstrací a nabízejí tak lidem participativní zážitek z hudby a rytmu, který možná doposud nezažili.
Další intenzivní protesty, kterým předcházely studentské několikadenní pochody z Bělehradu do Noveho Sadu, proběhly 1. února. Studenti a pedagogové novosadské hudební školy, která nese jméno srbského skladatele Isidora Bajiče, nacvičili sborové vystoupení, na jehož přípravě se mohl podílet kdokoliv z řad veřejnosti.
Od 12. února studenti působí ve Studentském kulturní centru (SKC), které nazývají „osvobozené SKC“, analogicky ke zmíněnému KBC. Studenti, opět na plenárních schůzích, demokraticky rozhodují, jaký typ akcí budou pořádat. Peníze vybrané na vstupném a dobrovolných příspěvcích financují další aktivity. V SKC založili vedle obligátního instagramového profilu také vlastní internetové rádio. Později se konaly večírky, filmová promítání, výstavy a dva koncerty. Několik eventů vzniklo ve spolupráci s KCB, filosofickou fakultou Bělehradské univerzity, Akademií dramatických umění a dalšími. Jelikož se vláda periodicky snaží komplikovat dopravní obslužnost v okolí hlavního města i Noveho Sadu, SKC také nabízí demonstrantům z jiných částí Srbska v těchto prostorách přespávat.
Dva benefiční koncerty se konaly 6. a 7. března a vystoupilo na nich dohromady deset lokálních alternativních kapel. Výdělek šel na další fungování centra a dostali se na něj jen studenti nebo ti, za které se studenti zaručili, aby se tak předešlo vládním provokacím, jež protesty provázejí [stovky vládních podporovatelů vydávajících se za studenty, kterým vadí stávka a chtějí se vrátit do školy, se usídlily v tzv. Pionýrském parku vedle parlamentu. Brzy se ukázalo, že jde o lidi z řad fotbalových chuligánů či bývalých Červených baretů, speciální policejní jednotky, jejíž členové v roce 2003 zavraždili premiéra Zorana Djindjiče, pozn. red.].
Kapely, které na koncertech vystoupily: Antistil, Ubili su Batlera, Mitsko Biće, Logička Greška, Irinka a další.
Tentokrát bez pěstí
V posledních týdnech se větší demonstrace nadále přesouvaly z města do města: Kragujevac, Niš a znovu Bělehrad. Při každé z nich lidé mezi městy pochodovali pěšky a pravděpodobně tak budou činit i při každém dalším shromáždění, dokud prezident, respektive vládní orgány, nevyslyší studentské požadavky.
Dnes, kdy píšu tento text, je 18. března. Jsou to jen tři dny od toho nejmasivnějšího protestu, který se zatím v rámci protestů odehrál. Při přibližování se ke kruhovému náměstí Slavija v Bělehradě jsme slyšeli pískot a výkřiky, ozvěny vzdáleného davu. Když jsme dorazili na Slaviji, ulice byly plné lidí, ale přesto jsme mohli projít bez většího zpomalení. Nešlo se rozdělit, protože v centru města byla přerušena veškerá mobilní komunikace (i internet). Čeho jsem si hned všimla, když jsme se ponořili do davu, bylo velké pódium a od něho se linoucí trance, který se v některých chvílích změnil na techno nebo jinou taneční hudbu.
Tolik lidí jsem v těch ulicích ještě nikdy neviděla. Pokud jste se snažili přiblížit k parlamentu, už se nebylo tak snadné mezi lidmi pohybovat. Když si vzpomenu a slyším vyprávět o demonstracích, které se v Srbsku odehrávaly ještě předtím, než jsem se narodila, vždycky se popisovaly téměř jako galská válka – lidé byli mláceni policií, zapalovali parlament nebo se prostě jen bili pěstmi. Když náš současný prezident poprvé vyhrál volby, město se zaplnilo rozzlobeným davem, který vykřikoval nejrůznější slogany a rýmovačky.
To, co jsem viděla v sobotu, bylo něco úplně jiného. Ano, město bylo přeplněné lidmi, ale ani v nejmenším jsem necítila agresi nebo chuť pustit se do násilí. Zejména v blízkosti pódií (byla dvě). Věřím, že je to z velké části díky tomu, jak byly demonstrace od začátku organizované, a díky zodpovědným studentům, kteří protesty vedli klidně a pokojně, nereagovali na provokace a urážky. Svoji roli ale určitě sehrála i hudba, kterou bylo slyšet po celou dobu a ovlivnila tak atmosféru davu. Hudba jeho energii směřovala k něčemu pozitivnímu, navodila pocit kolektivní shody, ve které se na chvíli upozadila ideologie či rozdílné politické nebo náboženské postoje. Byl to téměř euforický pocit. Později se vyhlásilo patnáct minut ticha za patnáct zemřelých z Noveho Sadu. Přibližně po deseti minutách byla na demonstranty použita sonická zbraň. Zdá se, že proběhlo několik synchronizovaných útoků různě po městě. Podrobnosti se teprve zjišťují, více si o tom můžete přečíst zde nebo v českém mediálním prostoru zde.
Rozhořčení po zvukovém útoku je velké, ale sobotní protest to nějak dramaticky nezkomplikovalo, nepropukla panika ani nějaká nepříjemná tlačenice. To, že nedošlo k žádné katastrofě přičítám i dřívější téměř „festivalové“ atmosféře kolem dvou hudebních pódií. To vše vytvářelo bezpečné prostředí a vzájemnou důvěru.
Ať už jde o živé vystoupení, bubnování, zpěv nebo elektronickou taneční hudbu z reproduktorů, hudba pomáhá zmírnit pocit naléhavosti, který v sobě všichni máme, a proměnit ho v něco pozitivnějšího. Posiluje jednotu, a tak je obtížnější lidi rozehnat nebo poštvat proti sobě. Je to právě jednota, kterou v těchto nejistých dnech a týdnech nezbytně potřebujeme, abychom mohli o změnu usilovat bezpečně a s rozvahou.
Překlad: Jiří Slabihoudek.