Jak bylo avízováno v článku o GlassWorlds, pařížském maratónu klavírních skladeb Philipa Glasse, přinášíme profil newyorského skladatele Bila Smithe, jenž taktéž přispěl svou poctou slavnému minimalistovi – kompozice Delinquent Spirit Of A Drowned City zazněla dokonce ve světové premiéře.
Bil Smith začínal jako jazzový trumpetista, hrál třeba s Thad Jones/Mel Lewis Orchestra, Anthonym Braxtonem, Toshiko Akiyoshi, Garym Burtonem a Lesterem Bowiem. Mimoto se ovšem pohybuje i ve zdánlivě nesouvisejícím světě marketingu a reklamy. Říká o sobě, že je „neologistou“, což znamená, že vymýšlí nová slova, přesněji názvy pro produkty všeho druhu. Jeho firma stojí za vytvořením více než tisícovky značek užívaných po celém světě globálními firmami a organizacemi. Celosvětově rozšířené značky jako Viagra, Outlook, Acces vycházejí právě z jeho dílny. Systém stojící za touto komerčně kreativní činností se promítá také do Smithova komponování. Vedle tradičních hudebních prvků využívá různé kombinatorní techniky, včetně fyzických zásahů do notového materiálu, výtvarných prvků, textologie. Je také nápaditým performerem a autorem výtvarných instalací, jež hudbu dostávají do nečekaných významových souvislostí (např. Harp All Alone).
Pozornost Bil Smith věnuje i jiným skladatelům. Jeho pokus o vizualizaci děl Iannise Xenakise (A Xen Zen Gallery: Visualizing Xenakis) a pojednání o konkrétní či elektroakustické hudbě jsou v podstatě iniciačního charakteru. Jeho analytickému zájmu neušel ani free-jazzový pianista Cecil Taylor, který se ve věku 85 let vrátil v loňském roce na pódia a vyrazil tak dech nejen jazzovým fanouškům. Smith ve svém podrobném rozboru z 28.února 2014 (Piano Maestro At 85: Cecil Taylor) vyzdvihuje jeho perkusivní styl hry, využití klastrů a vůbec onu infuzi ničím nespoutané divokosti, jíž šokoval ve své nejavantgardnější minulosti. A za zmínku stojí slova velikána klasického piana Vladimira Horowitze: Je to škoda, že ho tisíce klasických pianistů neuslyší, aby byli svědky tolik vzrušujících nových technik. Viz.: http://soundmorphology.blogspot.cz/
Bil Smith je také zakládajícím členem organizace Laboratorie New Music, propagující novou estetiku v soudobé hudbě. Zároveň funguje jako agilní hudební vydavatelství a nakladatelství. Snaha o zavedení radikálního grafického záznamu hudby, který tak eliminuje tradiční notaci a nahrazuje ji komplexním systémem obrazů a výtvarných prvků, je prezentována na webových stránkách.
V této souvislosti je nutno zmínit francouzského spisovatele a patafyzika jménem Luc Etienne (Perin), který zemřel v roce 1984. Právě jeho svět literárních experimentů Bil Smith objevil pro hudbu. Luc Etienne spoluzakládal v roce 1970 OULIPO, což bylo sdružení spisovatelů a matematiků, kteří se společně snažili tvořit záměrně omezenými literárními prostředky, do tvorby nové struktury textu zapojovali matematické vzorce, šachové tahy nebo např. cizojazyčné slovníky či lipogramy (vynechávání určitých písmen). Patafyzickými metodami se Bil Smith začal hlouběji zabývat v roce 2002, kdy zkomponoval Perimeter Walls, „oulipo kompozici“ pro sólové bicí nástroje, které mohou být použity zcela nebo zčásti jako sóla pro jakoukoli kombinaci klavíristů a smyčcových hráčů, přičemž lze použít i nahraného magnetofonového pásu.
Konceptuální estetika je ve Smithově hudbě zohledňována postupem času stále ve větší míře. Zároveň vytváří nové pole pro tvůrčí snahy dalších umělců, neboť kompoziční záznam mimo obvyklé notační systémy umožňuje stále nové pohledy na hudební materii. Smith vlastně vytváří nikoli hotové kompozice, ale spíše stavebnice, jichž se ostatní tvůrci můžou chopit a odrazit se od nich k vlastním tvůrčím vzletům. Nechává se inspirovat hudebními experimenty Mortona Feldmana, Pierluigiho Billone a Johna Cage, přičemž novou hudební estetiku spojuje s neobvyklým výtvarným výrazivem. Tady je nutno jmenovat především italského výtvarníka Alberta Burriho (1915-1995), jenž byl fascinován povrchy různých materiálů. Používal kusy igelitu, ohořelá polena, opálené železné desky, pracoval tudíž často s plamenometem (tato technika vstoupila mezi ty výtvarné pod názvem combustione). Proslavil se také svými hrbovými obrazy – na plátně vytvářel různými způsoby jakýsi hrbol a narušoval tak tradiční dvojrozměrnost obrazu. Všechna jeho díla se vyznačují silným napětím mezi krásou a rozkladem (pravděpodobně důsledek jeho zážitků coby vojenského chirurga v táboře italských válečných zajatců – původním zaměstnáním byl totiž lékař).
A podobné napětí lze slyšet i v hudbě Bila Smithe.
