- Inzerce -

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Monaco Veloce v monackém Théâtre Princesse Grace. Foto François Larini.

 

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Velká cena, kasina, snobismus. Tři věci, s nimiž si nejčastěji spojujeme Monte Carlo. Ale moderní hudba, nadto ještě experimentální? Ano, i když výjimečně. Přesně taková výjimečná situace nastala letošní zářijový pátek třináctého. A byl to šťastný den, a to jak pro skladatele, hudebníka a výtvarníka Luciana Chessu, tak i pro početné publikum posluchače v Théâtre Princesse Grace, kde se konala premiéra Chessovy skladby Monaco Veloce. Na pódiu však nebylo běžné koncertní těleso s klasickými nástroji, nýbrž šestnáct intonarumori, hlukových nástrojů obsluhovaných osmi operátory. Repliky nástrojů italských futuristů, které vynalezli a uvedli do života před více než sto deseti lety Luigi Russolo a Ugo Piatti, dal před patnácti lety provést/sestrojit Luciano Chessa a od té doby s nimi pravidelně koncertuje se souborem The Orchestra of Futurist Noise Intoners jakožto jeho zakladatel a dirigent.

Skladba Monaco Veloce byla završením Chessova ročního rezidenčního pobytu v Monte Carlu. Premiéře skladby předcházela instalace nazvaná Monaco Mobile uskutečněná během veletrhu artmonte-carlo v červenci loňského roku. Instalace byla inspirována scénografiemi Giacoma Bally pro skladbu Igora Stravinského Feu d’Artifice, které nastudoval Sergej Ďagilev v roce 1917. Chessova instalace vychází ze dvou základních prvků: z ostrých, charakteristických tvarů,  evokujících dynamiku a rychlost tak charakteristických pro italské futuristy a jejich odvážné manifesty, a z myšlenky scénografie, která netvoří pouhé kulisy, nýbrž se stává přímou součástí samotné akce. Právě o to šlo i Chessovi, aby se instalace stala vizuální i zvukovou součástí hudební skladby. Pevná lana natažená z balkonu až na jeviště, nasvícená proměňujícími se bodovými světly, většinou zelené barvy, navozující stavy transu, podobně jako malé, velkou rychlostí rotující kovové lopatky, které se dotýkaly vypnutých lan a způsobovaly jejich vibrace. Konstrukcí, rychlostí a rotačním pohybem připomínaly jednak základní atributy futuristického hnutí, jednak konstrukční řešení a způsob ovládání futuristických nástrojů, tedy pomocí kliky a páky.

Samotná skladba Monaco Veloce představovala spojení zvukově autentických intonarumori, s nimiž je spjato generování přírodních a průmyslových zvuků a hluků, a moderní elektroniky, jejímž základem jsou zvuky závodních vozů historických Grand Prix, Grand Prix Formule 1 a E-Prix, které Chessa pořídil během svého pobytu v Monte Carlu. Šedesátiminutová kompozice a její zvukové průběh se postupně vyvíjí od řvoucích motorů 30. let 20. století přes naříkavé zvuky hybridních motorů Formule 1 až po tajemné zvuky současných elektrických závodních monopostů. Zvukovým zdrojem pro mohutný táhlý drone v první třetině skladby je nehoda jednoho z historických monopostů z letošního březnového závodu v Monte Carlu. Neodbytně tak připomíná permanentní nebezpečí smrti, které bylo a stále je s automobilovými závody spojeno. Po odeznění poslední elektronické části, jejímž základem byly intonarumori v souběhu se zvuky moderních elektroformulí, obstaraly závěr sklady samotné intonarumori, které tak bylo možné slyšet v celé jejich kráse.

Vizuálním doplňkem hudebního díla byla projekce siluety městského okruhu v Monaku, která smyčkovitým opakováním navozovala pocity rychlosti a adrenalinu. Projekce se tak stala ozvěnou fascinace futuristů automobilem a estetikou závodního stroje.

Monaco Veloce představuje skladbu spojující minulost a současnost, historické a moderní, kombinující zvuky a hluky vytvářené postaru pomocí historických nástrojů a znějící z centrálního místa na pódiu, jakož i kolážovité elektronické zvuky prezentované ve vícekanálovém zvukovém systému. Je oslavou rychlosti, příběh vzestupu a pádu spalovacího motoru, který v současnosti zažíváme, nadějí do budoucna po nedávném zavedení hybridních a elektrických vozidel, jakož i utopickým snem o motoru budoucnosti: rychlém, ale bez dopadu na životní prostředí, tedy transcendentním.

 

Luciano Chessa: Monaco Veloce, Théâtre Princesse Grace, pátek 13. září 2024, The Orchestra of Futurist Noise Intoners, dirigent: Luciano Chessa, hráči na intonarumori: Emma Catlin, Léo Colin-Crehange, François Fauvet, Maeva Lu-Chi-Vang, Jean-Christophe Martin, Noé Nonotoké, Ahmad Reshad, Gabriel-Noé Rosticher, Adrien Tassone.


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.