Hugues Vincent / Vladimir Kudryavtsev / Maria Logofet: Free Trees
Leo Records (www.leorecords.com)
Očividný kosmopolitismus v hudbě? Francouzský violoncellista Hugues Vincent, žijící v Berlíně, ruský kontrabasista Vladimir Kudryavtsev, žijící v Paříži, a obtížně identifikovatelná houslistka Maria Logofet, spjatá například se soubory Exit a Lampa Ladino, žijící v Moskvě – jak se tihle tři dostali dohromady? Snadno. Jsou členové moskevské formace Goat´s Notes, jehož vedoucím je právě (spolu s Grigorym Sandomirskym) Kudryavtsev (viz dávnější recenzi alba Wild Nature Executives na těchto recenzních stránkách), a své album Free Trees realizovali v roce 2014 při koncertech v klubu GEZ ve svatém Petrohradě a v moskevském DOMu při túře své domovské skupiny. Šlo tedy o jakési „odskoky“ z hlavní trasy. Ovšem výsledkem je jednadvacet bouřných improvizací v nejrůznějších časových rozměrech, až přeplněných hlodavým hledáním, probudivou probloudivostí a úlitbováním, pojišťovaným rozkotávaným struněním. Struněním, neboť sestava housle cello basa splňuje i úlohy rytmických nástrojů, tudíž se zároveň probubníkovává, vehementně hybnostní, svou odsekávavou polétavostí a hemživou nabíjivostí se prostě prezentuje jako variabilní orchestřík. Samozřejmě 21 opusíků, to je 21 přístupů, 21 zvratů, při nichž se housle většinou dynamitně vyhoupnou nad zenit souhry, cello se rozhude s vláčnou seriózností a basa tuto (mez)alianci prostřídává se zákonitou (ne)pravidelností. Většinou jde o zvýtržněné bouřkovění, zvídrholcované a la verše „popraskaly mi struny a z nich se vyvalila tma“. Hravostnění trojice není hračičkářské, nýbrž „zavirované“ náhlostními promyky, melodizování soubojuje s rumpálováním, avšak ústřední melodijky si téměř vždycky prorazí cestu až do výsečných a fosforeskujících výšek. Používám-li výrazu „strunění“, mám na mysli všechny možné nuance souhry a protihry, ve kterých nad úsečňovým rozšramocováním vítězí naléhavost (v tom okamžiku) vedoucího nástroje sice bez ohledu na vnějškovou důraznost, zato s ohledem na vnitřní téma té které improvizace (Toys For Boys, Fantasia Mediterranea, Secret Passions atd). Prstokladnostní uskřinuté zvuky, z nichž vystřelují rachejtličky nadtónů, střídá prosmyčované smyčcování a vlezlé i napadavé hutnění, odškrtávané nebo naopak velebivé, někdy oddalující vyústění tématu, jako by je hudebníci chtěli patřičně zvážit. Sběrnost prohlukovaného odškrtávání a prskavkování střídá výmyková cvalovost či rujná vyklízivost, která může přerůst až do horempádnostních rozzuřenek. Ale to už rozebranost vystřídá přistávková měsíčnivost (viz titul Adventures Of A String Section On The Moon), plná vypichovánek, rozebrávek, vytrácenek a navracenek, vrtošivé hudlaření a smýčivé brutošení působí jako všité záplaty, jež svým umístěním posouvají střídavost nástrojů. Do odkrouhávaných uminutek se však zavčasu dostane zamanuté hloubavění, zřicované vrzukání nebo prořezávané úprčení nahradí vymiliskované souručení. Vystrkovostní pohrávky se však pojednou zcela promění v pohnutlivou Fukushima Lulaby, vymykající se z celku svou vznícenou tragičností, tázavě prošpitávanou, rozbíravě vykřesávanou, bortivě vyděsující i posléze nad hořekováním nastolující smířlivou útěšlivost. A tak to pokračuje i v dalších zastaveních od nevinostní jásavosti přes poletuškové šírání, bzikavé mihotání (Life of Insects) či trojdílné triptychování, oscilují od skonávavého pičikátování po rozhlíživé přitakávání až k vytěsňujícímu plískaničnění, rozhernému i záděrnému s přiroubovanými zalétávkami a k mísivě zavrtošenému, zbojně a rozbojně výtrživému závěru, smyčcujícímu do odlehla.
Vladimir Kudryavtsev resumuje v bookletu Free Trees a táže se, zda avantgardní hudebník má kombinovat běžné tradice s jejich popíráním. Právem tvrdí, že takhle se otázka servírovat nedá. Se svými spoluhráči je vkořeněn – jako stromy – do současných životních zkušeností, z těch se nedokáže vymanit, a právě proto může přinášet extravagantní plody. Neopakovatelné, leč poznatelné. A tudíž rozdílnost životního i kulturního zázemí těchto „kosmopolitů“, jejich všestrannost i technická zdatnost vytváří tak burleskní rozpětí přístupů a výsledků. Prostě a jasně: v tom přívalu, kterým nás tito muzikanti od počátku až do konce desky zahrnují, se nejenom neztratíme. Naopak: vždy znovu jsme schopni a ochotni se nad ním rozhlédnout, vydechnout a absolvovat násobilnou rozbojnost tohoto přívalování až do konce i s odhodláním, že se k němu můžeme někdy vrátit a konfrontovat ho s tím, co prožíváme my. Neboť i o tom je soudobá jiná hudba.
