I Compani: Extended
Icdisc.nl (www.kompani.nl) (www.toondist.nl)
I Compani patří od roku 1985 k nejkontroverznějším holandským souborům, což míním v kladném slova smyslu. Od první desky (Music to the Films of Fellini) totiž zasnubovali jazz včetně příměsí moderní hudby komorní s filmovou soundtrackovosti s nádavkem absurdity. Řečeno polopatističtěji: jde o jakési prokřížení odkazů Sun Ra a Franka Zappy, do něhož se namotal Nino Rota. Těch alb není málo (napočítal jsem jich od roku 1990 dalších jedenáct) a to současné – Extended – by mohlo tedy být třinácté. Jestliže dosavadní produkce prostřídávala nejrozmanitější přístupy od cirkusáctví přes Barbieriho k divám (Garbo), vše – zdá se – vrcholí v přítomném Extended, jehož pojmenování je víc než příznačné.
Základ souboru od počátku jeho existence tvoří saxofonisti Bo van de Graaf, skladatel většiny repertoáru, a Frank Nielander, trumpetisti Wouter van Bemmel a Jeroen Doomerik, basista Carel van Rijn a bubeník Fred van Duijnhoven, kromě nich však se v uplynulých desetiletích obsazení proměňovalo a zároveň byli zváni hosté, což je i případ Extended, kdy se na pódiu v Nijmegenu při Lux Impro Marathonu objevilo 27. ledna 2013 hned třiadvacet muzikantů včetně violoncellisty, bandoneonisty a hráče na marimbu. A hned od počátku pořadu tento big band nastupuje s rozkuráženým rozvířením a vervním robustněním, trubky, saxy a trombón se přebíjejí se siláckou rytmickou sekcí zhurta a rozveseleně. Tedy big band, jak má být? Jenomže u I Compani nic není, jak má být, proto i vstup je prošpikován sun ra-ismickými schválnostmi. Ovšem hned v násedující The Freejazz Karaoke se situace překotí do smečně výtržnostního galimatyáše s výbojkovými sesuvy, údivným výskáním a rozjíveným prozpěvováním či vzpříčeným hulákáním a střemhlavými překvapeníčky včetně hrčení, skučení a něčím, co připomíná čištění zubů. K tomu údajně nad pódiem bylo rozvinuto plátno s grafickou partiturou, kterou publikum mohlo (ná)sledovat. Kapela chce za každou cenu vzbudit pozornost, a proto i další kompozice z pera van de Graafa jsou ve stylu každý pes jiná ves nebo inspiruj se chamtivě ber kde ber. V Mourning jde o odtažité rozevlátí s nenavyklým prozpěvováním Simin Tander, které proběhne v cukuletu od maďarónské chandry ve stylu Szomoru vasarnop po tangové ča-ča. Přískokem se dostáváme k soundtrackové zahloubanosti, jejíž líchu přeorává soubojové střetávání nástrojů, pak hned ve vokální improvizaci nastoupí prohloučeně sirénová vokalíza, ve které se Tander jeví jako problouzněná i zatušující, sklíčená i hudrující bytost a její umné převleky překlenou oslí můstek do La Dolce Vita, kde se parléřsky oddá sladkobolnému filmovému tetelení, násobenému hlasovým ztajemňováním a italskou vlezlostí. Ale to už se ocitáme jako v dramatické scéně z filmu, kde vybují expresívnost na plné pecky s kolotočovou rychlovláčností a udeřivou svůdností. Je to Rota, ale v aranži Graafa připomene spíše brechtovské pojetí, vše se totiž valí bez zábran kupředu s jednolitou sevřeností.
Tak bych mohl pokračovat i v připomínce dalších komprovizací, které působí tu bloudivě zarytmovaně s rozčepýřenou propaprikovaností hemživých tónů přes rozkvíleně rozbouřený shluk, vedený výživným sopránkovým sólem (kritika tvrdí že coltraneovským), jakousi van de Graafovou beneficí nad rozsochatě vyzvánějící rytmikou, přes kostelní vypravěčské (u)křižování s ne-doprovodem po zevropštělého, vlastně zholandštěného Sun Ra, odlehčeně prosvištěného a vokalistkou zrůzněného do extatičnosti. Finále to vše sesumíruje až obojetnicky vemlouvavě, když se hudebníci napřed zkusmo do sebe strefují a hledají své uplatnění, aby se zharmonizovali do všeobecné sounáležitosti a vepluli do vrcholové expanze, za jejíž brilanci by se nemusely hanbit světové orchestry první třídy.
Možná vás tolik proměn od neworleánské parafráze po heavymetalové výtrysky či sférické kytarování zaskočí. Ale myslím, že si CD prověříte znovu – už jenom proto. abyste tomuto anti-karaoké přišli na kloub. A na chuť. Publikum, jehož ohlas se občas v programu mihne, to už učinilo před vámi.
P. S. Za zmínku stojí, že CD nedoprovází booklet, nýbrž stylově jakýsi výstřižek z lednových Daily Chronicles. Holandský smysl pro humornou neobvyklost se nezapře ani zde.
