Sotva skončil světový fotbalový šampionát FIFA, je tu každoroční Tour de France. Vyrůstal jsem v šedesátých letech na severu Belgie a tenkrát nebylo úniku od červencových odpoledních rodinných setkání u černobílého televizoru. Prarodiče, rodiče, kamarádi, kdokoliv přišel na návštěvu, všichni s pivem Trappist v ruce sledovali a probírali každou etapu. Byl to konec éry heroických vlámských cyklistů zvaných Flandriens, kteří kdysi ve dvacátých a třicátých letech závodu dominovali. V letech 1969-1974 vyhrál závod pětkrát Eddy Merckx. Kromě toho vyhrál také pětkrát Giro d’Italia, jednou Vuelta a España a třikrát Světový šampionát, osmadvacetkrát klasiku… V roce 1972 v Mexiku zajel hodinový rekord, který dodnes nebyl překonán – na tradičním kole! Takže si umíte představit, jak jsme byli motivováni trávit čas na bicyklu. Pro větší efekt jsme si k paprskům kol připevňovali hrací karty, vytvářející drkotavý zvuk, který se měnil podle rychlosti. Starší kamarád měl jednou k dynamu připevněný kazeťák. Hudba při jeho jízdě zesilovala a slábla. Pořádně slyšet nebylo skoro nic, rozhodně to ale byl působivý technický vynález, pro naše mladé a nastražené uši jedinečný. Před preparovaným klavírem tu, alespoň v naší paměti z šedesátých a sedmdesátých let, zkrátka bylo preparované jízdní kolo!
V Gentu bylo také jisté podivuhodné centrum. Jmenovalo se Logos. Většina lidí mého věku se mu vyhýbala, v klokotu raného divokého a bezúčelného punku totiž vládlo zvláštní odmítání volných hippy experimentů i mainstreamové populární hudby a Logos spadal do první jmenované kategorie. Zvali tam ovšem zajímavé umělce. Vzpomínám na koncerty, které utly všechny předsudky – Davida Mosse, Michela Waisvisze, Pauline Oliveiros, Paula Panhuysena, Jacksona Maca Lowa, Jerryho Hunta, Trevora Wisharta, Philla Niblocka, Christiny Kubisch, Mauricia Kagela, Maxe Eastleyho, Gavina Bryarse, Toma Cory, Henriho Chopina, Charlieho Morrowa, Shelley Hirsch a mnoha dalších – ale také na rané vynálezce počítačové hudby, jako byli na počátku osmdesátých let Joel Chadabe, Ron Kuivila či Barry Truax. A právě v Logosu jsem potkal Richarda Lermana a sledoval video o jeho amplifikovaných bicyklech. Muselo se jednat o záznam jedné realizace z jeho série Travelon Gamelon z konce sedmdesátých let. Lerman studoval u velkých skladatelů, jako byli Alvin Lucier, Gordon Mumma a David Tudor, a stal se z něj jeden z prvních DIY a velmi-open-source umělců. Zkoumal použití levné elektroniky a pieza a nikdy se nerozpakoval publikovat a sdílet návrhy obvodů a partitury. Travelon Gamelon je dílo vytvořené pomocí bickylů a Lerman je předvádí dodnes. Velmi připomíná vystoupení mladého Franka Zappy v pořadu Stevea Allena z roku 1963, v němž Zappa hraje na jízdní kolo.
Existuje ale i druhá verze Travelon Gamelonu zvaná „Promenádní“, a ta je hned pro dvacet zesílených bicyků s jezdci. Snímače upevněné u paprsků kol zachycují tóny vznikající v paprscích a posílají je do malých reproduktorů, takže je zvuk díky jízdě a vedení kola slyšet leckde po městě. Další popis, záznamy, návrhy a partitury lze nalézt zde, ale pro lepší představu je tu i novější nahrávka:
Centrum Logos, to byli zejména Godfried-Willem Raes a Moniek Darge. Kromě toho, že týden co týden uváděli vystoupení hostujících umělců, sami vystupovali, vytvářeli nástroje, elektroniku, organizovali workshopy a kolaborační projekty apod. A také jezdili na kole! Jedno z Godfriedových děl se také hraje dodnes: Zingende Fietsen (Zpívající kola). Vzniklo koncem sedmdesátých let a vyžaduje minimálně dvanáct bicyklů s dynamy spojenými s reproduktory. Plný popis naleznete online – jakožto odvěký nepřítel copyrightových monopolů vložil G-W Raes své dílo do veřejného prostoru.
A ještě dříve tu byl Mauricio Kagel, který v roce 1966 vytvořil dílo Eine Brise (A Breeze). 111 cyklistů má zvonit na zvonky, pískat a zpívat či dělat jiné zvuky. Kola nejsou vůbec nijak upravená a akci lze vnímat jako intervenci, většinou městskou. Také Gustav Mahler se ve svém díle inspiroval cyklistickými jízdami Německem, Rakouskem a Čechami. Na letošním ročníku Mahlerova festivalu v Jihlavě (kde Mahler vyrůstal), byla možnost zúčastnit se cyklojízdy. Zmíněné aktivity se samozřejmě více než technických vynálezů týkají participace. Takže ne ne ne, Bicycle Race od Queen sem nepatří, ačkoliv po velmi omezený časový úsek je ta hudba dobrá. Vlastně jen okolo druhé minuty (dokud kytara zase nezeslábne). A ano, s radostí čteme La Passion considérée comme course de côte (Kristovy pašije jako závod do vrchu) od Alfreda Jarryho (1903). Ajaj, to není žádná hudba a určitě je to zde mimo téma.
PJ Maes, muzikolog z laboratoře ArtScienceLab IPEM na univerzitě v Gentu zkoumá interakci a koordinaci mezi cyklisty. Minulý rok udivil návštěvníky propojením starodávného syntetizéru EMS 100 s dvěma trénovanými cyklisty. Hudbu pro Soundbikes poskytla proslulá kapela Soulwax a brzy vyjde na vinylu. PJ je sám známým cyklistou, jenž na kole často cestuje padesát kilometrů z domova do práce a rozesílal odkazy na nejnovější zprávy o spolupráci skupiny Kraftwerk a firmy Canyon na novém kole, jež má na letošní Tour de France premiéru. Kraftwerk v osmdesátých letech vydali singl Tour de France, hudební téma, jež nemá s jízdou na upraveném kole nic společného. Nabízí se nicméně otázka, jak bude jejich nové kolo znít.
1984.
2018.
Maesova kombinace umění a vědy připomíná ranou instalaci mediálního umění The Legible City od Jeffreyho Shawa. Návštěvníci této instalace se usadí na statickém kole, a zatímco šlapou, pohybují se redukovaným 3D znázorněním ulic a domů, promítaným na velké plátno před nimi. Budovy jsou však tvořeny velkými písmeny, jež se skládají do slov a vět. Na řídítkách je malá obrazovka s přesnou pozicí na mapě města. Mezi lety 1988 a 1991 vytvořil Jeffrey Shaw tři verze této instalace: Manhattan, Amsterdam a Karlsruhe. V karlsruheském centru ZKM ji lze zažít doposud. Kromě toho, že se jedná o pionýrské interaktivní dílo, jde tedy i o důležitý příklad digitální konzervace.
Konečně se dostáváme k dílu Kaffe Matthews. Se svým týmem pracuje více než deset let na Zvukových kolech (Sonic Bikes), mění přitom zaměření a technologii, odlišné myšlenky vycházejí z místních specifik. „Zvukové kolo je nástrojem, který hraje zvuk a hudbu, měnící se v závislosti na tom, kam cyklista jede a jak rychle. Je to zkrátka jízdní kolo s reproduktory vpředu a s naším GPS audio systémem v krabici vzadu.“ Při používání tohoto systému lze zmapovat reálné kompozice – podle toho, kde se ve městě nacházíte, spouštíte různou hudbu a zvuk. Jedna z verzí se jmenuje Senzorické kolo (The Sensory Bike), další Bzučící kolo (The Buzz Bike). Na autorčiných stránkách naleznete rozsáhlé popisy a vyčerpávající technické specifikace!
Takhle jsme na tom po všech těch letech. Nečekám s Trappistem v ruce na to, až začne Tour de France 2018. Nejezdím na designovém kole za deset tisíc eur. Pokud máte další odkazy, které by bylo možné přidat k tomuto příběhu lásky k bicyklové hudbě, vynálezům a participacím, prosím, pošlete je! Třeba to dopadne jako úsilí skupiny terénních nahrávačů zaznamenat minulý rok v Libici nad Doubravou dopplerem posunutý kostelní zvon – výsledkem byly nahrávky plné větru a šumu. Můžete to zkusit sami a přidejte své nahrávky do projektu Doppler na kole.
A šťastnou Tour De France 2018! Vyberte si favorita! (Mým je Peter Sagan ze Žiliny.)
Překlad: Lenka Dolanová