Následující recenze se týká nejdelší nahrávky, jakou jsem kdy měl možnost slyšet a nedivil bych se, kdyby byla cílena na knihu rekordů. Má stopáž skoro 60 hodin, konkrétně 56 hodin, 40 minut a 13 vteřin. Vychází v krabičce 50 cédéček, tudíž si ji nemůžeme kromě bandcampu pustit najednou. Jak se však maďarský ambientně-noisový projekt Ikunaa dokázal poprat s kvalitou takto velerozsáhlého materiálu?
Nejprve pár souvislostí pro vyrovnání se s šokem, že mě čeká poslech téměř šedesátihodinové nahrávky. Při letmém hledání jsem nalezl jako nejdelší zahranou skladbu z oblasti nonartificiální hudby „The Rise and Fall of Bossanova“ od Pipe Choir Three (kdyžtak mě někdo opravte), tato lehká fúze artrocku, pop-rocku, post-rocku a ambientu má stopáž okolo 13 hodin. To akorát vydá mimo jiné na jeden acidový trip, těch byste ovšem museli na Box of Melancholy absolvovat minimálně pět. Nebo trpět silnou insomnií. Ani nejvytrvalejší soudobí trendy lovci kulturních zážitků nicméně obvykle nedají větší nasazení než 24 hodin, tudíž výzvu od Ikunaa nejspíš přijme jen to nejokrajovější z nejokrajovějších spekter posluchačů (dají-li se tak ještě nazvat).
Připomeňme ovšem, že klasická kompozice došplhala i na mnohem rozsáhlejší časy, osmnáctihodinový kompoziční rozměr dodal Erik Satie své skladbě Vexations již na konci 19. století, byť na své úplné provedení čekala přes šedesát let. Nejdelší zahranou skladbou by měla být zatím zřejmě As Slow As Possible Johna Cage, ale zde již není v možnostech jednoho lidského života poslechnout si ji celou, speciální varhany v kostele svatého Burkharda v saském Halberstadtu ji hrají od roku 2001 a její průběh je vypočítán na 639 let. Zpět ale k Box of Melancholy.
Nyní si potřebuji definovat a čtenáři popsat vlastní pozici. Jak jsem již někde napsal, hučeníčko je moje potěšeníčko, při domácím poslechu mi například legendární deska Earth 2: Special Low Frequency Version nezřídka projíždí dvakrát po sobě, což je již zážitek půl třetí hodiny, můj rekord při poslechu Sunn O))) se pak může pohybovat mezi šesti a osmi hodinami. Naživo to bude určitě například intenzivní zážitek při Swans, zmínit můžu snad i snímek Sátántangó od Bély Tarra, mimo jiné rovněž z Maďarska, přesahující svou stopáží sedm hodin. Toto prosím neberte jako chvástání, snažím se doložit, že mám pro podobné záležitosti snad i minimálně nadprůměrné vlohy, tudíž mi můžete věřit, že k podobným počinům přistupuji s pozitivními vyhlídkami. O to silněji pak snad vyzní to, co napíšu níže.
Dobrá, tak upřímně. Většina recenzentů se shodne, že desku musí proposlouchat hned několikrát a ideálně i ve více formátech a polohách, aby se dala hodnověrně posuzovat. Bude mi někdo vyčítat, že jsem dal Box of Melancholy pouze jednou? Pokud ano, odmyslete si předchozí odstavec a považujte mě za povrchního. Jenže aby se dala dlouhá, resp. intenzivně a maximálně dlouhá deska poslouchat, měla by nabídnout buďto hlubokou sílu látky nebo takový progres, aby jednak doložila svou kvalitu, ale aby rovněž umožnila i výrazně trpělivému příjemci doposlechnout ji do konce. Nabízí se rovněž i otázka, zda umělec, který dokáže vyvinout takovou energii a nahrát dílo se stopáží téměř 60 hodin, může vůbec ve své podstatě vylézt s paskvilem. No nečeká mě lehkých 60 hodin…
…jenže po necelých třech hodinách je hotovo. Ikunaa totiž nabídne ve všech padesáti stopách naprosto stejný přístup, který by výsledným dojmem dle mého soudu selhával i na „klasické“ nahrávce. Jedná se o ambient noise walls s vesměs nadějnými intry, jež ale bez výjimky přecházejí do zrnivého basového hrčení, u kterého se na dlouhou a temnou hučivou cestu prostě vyrazit nedá. Nedaří se ani kouzlit vyzývavou, neměnnou, ale hlukovým sladěním sugestivní wall, jíž je znám například umělec Vomir.
Přeskakuji už u druhé skladby a dávám si krátké a posouvané úseky u všech ostatních. U některých stop se přejde i do vyšších frekvencí, ovšem v jedné a vesměs stejné poloze, jako je tomu u onoho odpudivého basového drnění. Plně jsem vnímal ještě do čtyřky a pětky, u nichž se zdálo, že Ikunaa přechází i na dosti power-sound. Ovšem i ten se záhy rozpustí v hlubokém brnivém nic, stejně tak jsou jím rozdrcena i ona nadějná lehká ambientní intra, jež navíc autor nenechává hrát déle než 2 minuty (v rámci tracku stopáže přes hodinu). Má-li nahrávka po dejme tomu třiceti hodinách nečekanou a hluboko zašifrovanou pointu, která mi díky přeskakování unikla, pak se hluboce omlouvám za toto sepsání. Ale troufám si tvrdit, že ji prostě nemá. Výše uvedené úvahy se po poslechu díla v podstatě jeví až jako zbytečné.
Na subžánr či motiv tvorby zvaný ambient noise wall se často sype kritika jako na jalovou záležitost, podobné počiny pak této kritice dosti nahrávají. Rekord v délce hudebního díla je svým způsobem možná cesta dalšího progresu, tuto potřebu ostatně dokládají i některé soudobé vyhajpované trendy ambienty, ovšem nesmí to dle mého soudu jít na úkor kvality a zajímavosti, třebaže tento samotný žánr má poměrně velkorysou toleranci monotónnosti a neměnnosti. Jedině snad pokud měl být Box of Melancholy doslovný soundtrack bludného kruhu útrpného smutku a nicoty, pak lze říci, že dílo cíl úplně neminulo. Jinak ale krutě řečeno – ztráta (spousty) času.
Ikunaa: Box of Melancholy
The Level of Vulnerability (https://thelevelofvulnerability1.bandcamp.com)