- Inzerce -

Intonarumori

LRG int1

20. února 1909 skupina futuristů, kterou vedl básník Filippo Tommaso Marinetti, zveřejnila v novinách Le Figaro svůj první manifest. Brzy po tom hudebník a teoretik Francesco Balilla Pratella publikoval tři texty věnované nové, futuristické hudbě: Il manifesto dei musicisti futuristi (Manifest futuristických hudebníků), La musica futurista – Manifesto tecnico (Futuristická hudba – technický manifest) a La distruzione della quadratura (Destrukce kvadratury). Kniha Musica Futurista z roku 1912 obsahovala partituru skladby Inno alla vita.

Jako reakce na Pratellovy texty vyšel následujícího roku známý manifest „L’arte dei rumori” Luigiho Russola. V téže době začal Luigi Russolo s Ugem Piattim stavět hlukové nástroje, které nazval Intonarumori – Intonatori dei rumori (ladiče hluku).

2. června 1913 během Futuristického večera v divadle Teatro Storchi v Modeně Russolo s Piattim předvedli první z Intonarumori nazvaný scoppiatore, který měl vydávat charakteristické zvuky spalovacího motoru. Potlesk, ale především smích, výkřiky a pískání, přehlušily zvuky vydávané nástrojem a představení muselo být předčasně ukončeno.

Futuristé postupně vytvořili asi deset typů hlukových nástrojů. Každý byl umístěn v dřevěné skříni natřené jasnou barvou a opatřené kónickým zvukovodem. Většina nástrojů byla mechanická, rozeznívaly se klikou umístěnou na zadní stěně jejich skříně. Některé byly poháněny elektricky. Pro řízení výšky sloužila páka, která obvykle měnila napětí nebo délku struny nástroje. Teleskopický resonátor umístěný za membránou uvnitř skříně některých nástrojů a spojený s další pákou umožňoval ovlivňovat zvukovou barvu. 

LRG int2

Ululatore, rombatore, crepitatore a stropicciatore mají ve zvukovodu napnutou koženou membránu s připevněnou strunou, kterou třením rozeznívá rotující kolo roztáčené klikou. 

LRG int3

U nástroje nazvaného ronzatore byla membrána rozezvučovaná elektricky poháněnou paličkou spouštěnou tlačítkem umístěným na zadní stěně skříně. Napětí membrány a tím i výška zvuku se ovládala pákou spojenou s membránou prostřednictvím struny. U gorgogliatore palička tloukla namísto do membrány do struny. 

LRG int4

Sibilatore produkoval šum laděný pomocí trubicových resonátorů s proměnnou délkou. Některé nástroje bylo možno doplnit strunami ležícími na membráně, které měnily jejich zvukové barvy. Tento doplněk byl nazýván scrosciatore. 

Roku 1914 zkomponoval pro Intonarumori Luigi Russolo skladbu Veglio di una città (Město procitá).

Roku 1913 začal skladatel Francesco Balilla Pratella pracovat na futuristické opeře L’aviatore Dro pro orchestr složený z tradičních nástrojů i Intonarumori. Dokončil ji v roce 1914 a v roce následujícím se konala neveřejná premiéra, na které byli přítomni např. skladatelé Igor Stravinskij a Sergej Prokofjev, zakladatel Ruského baletu Sergej Ďagilev nebo tanečník Léonide Massine. Oficiální premiéru měla opera 4. září 1920 v divadle Teatro Comunale Rossini v italském Lugu.

Druhá ukázka je z části Poslední letcův let.

Pro Intonarumori a orchestr složil několik skladeb též Antonio Russolo. Jeho Corale a Serenata vyšly roku 1921 na gramofonové desce.

Zachovala se i gramofonová nahrávka jeho skladby La pioggia pro soprán, klavír a Intonarumori.

Ve 20. letech zkonstruoval Luigi Russolo další hlukový nástroj, který nazval Rumorarmonio a pro který se používalo i označení Russolophon. Byl umístěn ve skříni podobné pianinu vybavené několika pákami a pedály a produkoval různé hluky v několika výškách a dynamických stupních. 

LRG int5

V roce 1926 sestrojil Russolo také Psofarmoni, klávesový nástroj imitující zvuky zvířat a další přírodní zvuky. Ve 30. letech postavil pětitónový prototyp „strunných varhan“, u nichž byly zdrojem zvuku vinuté pružiny rozeznívané třením rotujících řemínků ovládaných klaviaturou. Nástroj bývá označován jako Piano enarmonico. 

LRG int6

Futuristické nástroje byly zničeny nebo se ztratily v průběhu II. světové války. Zachovala se druhá verze Russolova enharmonického piana s osmi klávesami z roku 1945. Ač zůstalo jen málo nahrávek, fotografií, obrázků, textů a další dokumentace hudební činnosti italských futuristů, byly v minulých desetiletích vyrobeny funkční repliky mnoha typů jejich nástrojů.


faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL a díky covidovému lockdownu si osvojil nové způsoby tvorby.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.

Helmholtz-Funk

Se skladatelem Wolfgangem von Schweinitzem o čistém ladění, hudebnosti hebrejštiny i prostorovosti sterea.

Hermovo ucho – Letiště (v plurálu)

Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné vize?!

Zkouška sirén: Amelia

Laurie Anderson v kokpitu s brněnskou filharmonií.