IQ+1
Polí5 (https://www.polipet.cz)
Tento improvizační kolektiv o sobě od svého začátku neříká nic úplně jistého: „IQ+1 čerpá inspiraci nejen z daného prostoru a jeho zvukových kvalit, ale i z momentálního obsazení, které se může libovolně měnit,“ ale přesto se z něho stala stabilní formace na domácí experimentální scéně, což potvrzuje i druhé, tentokrát pouze eponymně nazvané album.
Nyní tu máme co do činění s o něco „elektroničtější“ hudbou než na debutové nahrávce Tváří v tvář. V teamu se místo violoncellisty Miroslava Posejpala objevil Jára Tarnovski s analogovou elektronikou, svůj syntezátorový arzenál rozšířil také Michal Zbořil a zvuk houslí v rukou Jany Kneschke musí při cestě k posluchači projít také větším množstvím efektových úprav. Album je elektroničtější i přesto, že leader Petr Vrba zůstává tentokrát pouze u svých dechových nástrojů (klarinet, trubka a kříženci mezi tím) a že se Georgij Bagdasarov vedle gramofonu chápe občas také svého barytonsaxofonu. Posluchač alba ve své představivosti ale opět nesmí zapomenout na pohybové kreace Kateřiny Bilejové, které jsou součástí koncertů i studiových sessions kapely.
Album je to zkrátka skvělé. Mnohovrstevnatý epický zvuk souboru je podpořen výbornou postprodukcí Tomáše Procházky a Ondřeje Ježka, přímočaře vyřešený obal hudbě sedí (i když něco psychedeličtějšího by se zvenku také uplatnilo, samotný disk to pak dožene či předežene), výsledek je každopádně výraznou ozdobou slušně se rozvíjející domácí avantgardní scény i katalogu nezávislého vydavatelství Polí5. Čtyři tracky, tři okolo čtvrthodiny a jeden pod pět minut, nabízejí čtyři psychedelické výlety, které snadno splynou v jeden dlouhý trip a ten by mohl trvat klidně ještě dvojnásobně dlouho. Všichni hráči tu tvoří pozoruhodné zvukové barvy, procesy, artefakty, které společně budují neustále proměnlivý prostor, v němž je vždy patrná i cestička pro posluchače, kterému nezbývá než se kochat. Analogově kosmická atmosféra může být protnuta tradičnějšími zvuky klasických nástrojů, které ovšem mohou skladby dovést k ještě abstraktnějšímu vyznění než například čistě šumové struktury. Pojem neidiomatické improvizace se dnes obecně jeví jako značně vyčpělý, ale IQ+1 jsou jedni z těch, kteří s ním umějí pracovat osobitě i dnes. Ve své tvorbě totiž přirozeně nacházejí situace, kdy lze zahrát normální tón na dechový nástroj či elektronickou noisovou či dronovou plochu bez převažujících konotací na již dříve vytvořené hráčské styly, způsoby improvizace či celkově hudební žánry. Na tomto albu si tato šestice umělců vždycky najde pro každý příspěvek zároveň velmi osobitý kontext.
Někde okolo tu může poletovat ve své kosmické lodi Sun Ra, ale o tomto vesmírném tělesu doposud nevěděl. Producentský team Milese Davise tuto cestu v raných sedmdesátých letech také neobjevil, řada dalších kapel se jí tehdy bála. Johann Sebastian Bach by tu odkaz své polyfonie hledal trochu déle, ale našel by ho ve stejném momentě, jako Jimi Hendrix místo pro svůj part z Machine Gun. Hildegarde von Bingen, Claude Debussy, Erik Satie či třeba John Cage by s tímto albem byli spokojeni stejně jako většina jeho současných posluchačů.
Celé album k poslechu, ke koupi či ke stažení za libovolnou částku je zde: https://poli5.bandcamp.com/album/iq-1
