Největší úspěch je nemuset hrát nic, co nemá smysl
IRVIN VENYŠ patří k nejvýraznějším umělcům mladé interpretační generace (narodil se v moravském Kyjově v roce 1981), k předním virtuózům klarinetové hry. Přiznám se, že mám k tomuto nástroji osobní, to znamená melancholický a vůbec emotivní vztah – „štěbenec“ jsem po dva roky poslouchal takřka denně na internátě hornické průmyslovky v Příbrami, neboť můj spolubydlící byl zapáleným studentem hry na klarinet a pilně cvičil. Obzvláště jsem si oblíbil sólové party z Koncertu pro klarinet a orchestr Es dur op.36 Františka Vincence Kramáře. Irvin Venyš však nezůstává pouze u signifikantního klasického repertoáru, ale interpretuje také skladby 20. a 21.století, včetně českých a světových premiér. (https://www.irvinvenys.cz/)
Vrátil jste se nedávno z Japonska. Jak dlouho jste tam byl a kde všude jste hrál?
Podstoupil jsem koncem minulého roku pětitýdenní turné, v rámci kterého jsem propagoval české interpretační umění a projekty Pražské klarinetové dny 2014 a 18.Mezinárodní klarinetový festival v Žirovnici. Učil jsem na několika univerzitách v Tokiu a Singapuru, koncertoval hlavně v Japonsku a zahraniční pobyt jsem zakončil na jednom prestižním klarinetovém festivalu v Polsku.
Jací jsou Japonci posluchači? Stále tak vnímaví a milující českou hudbu?
Japonské publikum je specifické. Jsou to vnímaví posluchači, ale vzhledem k tomu, že je Japonsko jedním z posledních ostrůvků s velkou kupní silou v rámci klasické hudby, špičkoví umělci si tam podávají dveře a nároky posluchačů se tady každým rokem zvyšují.
Vyhovuje jejich nárokům právě česká hudba?
Myslím, že českou hudbu a české skladatele, jako je třeba Smetana nebo Dvořák, nepřestali milovat. Je to jedna z mála zemí, kde mají větší povědomí o Antonínu Dvořákovi než o Jaromíru Jágrovi.
A jak tam přijímají soudobou hudbu?
Řekněme, že se soudobá hudba musí v Japonsku dávkovat, ale to platí často ještě i u nás.
Co to znamená dávkovat? Vždyť u nás již bývají koncerty zcela vyplněny pouze soudobou hudbou. V Japonsku tomu tak není?
Nedovedu si představit, že by tam byl koncert celý jen ze soudobé hudby. Určitě se konají, ale často se stává, že mi organizátor koncertu v Japonsku soudobé autory prostě vyškrtne. Já si pak některé do programu prosadím zpět a jiné zahraji třeba jako přídavek.
Jste interpretem, rozkročeným od klasiky až po experimentální soudobou hudbu. Kdybyste si ale měl vybrat, co byste hrál nejraději? A proč?
Právě ten žánrový rozptyl mne baví nejvíc. V divadle Hybernia se 22.4. udál velký koncert k 15.výročí Epoque kvartetu, kde jsme si spolu s Janem Kučerou, Robertem Balzarem a kvartetem skvěle zahráli jednu minimalistickou skladbu, Zrození od Jana Kučery, a Oblivion od Astora Piazzolly. Nyní mne čeká několik klasických koncertů a budu z nich mít stejný požitek. Tedy hraji s chutí všechno, v čem spatřuji nějaký smysl.
A v čem spočívá ten smysl?
Dobrá otázka. V čem spočívá smysl hudby… abychom se nedostali do příliš hlubokých filozofických vod. To, že má pro mne hudba smysl, je věc jisté vnitřní intuice. Mám pocit, že v každém hudebním žánru je rozhodující jednoduše člověk. Ať už hudbu skládá, hraje, nebo poslouchá.
Jak se díváte na spojení klarinetu s elektronickou hudbou? Také jste se do něčeho podobného pustil, jako např. Nuno Pinto z Portugalska?
Elektronika mne láká, ale neměl jsem jsem zatím moc času ani příležitosti. Tenhle obor potřebuje dostatek času pro přípravu a toho se mi bohužel nedostává. Ale opět zastávám názor, i když se mnou nemusíte souhlasit, že se nemá nic přehánět, ani se specializací v tomto případě.
Takže dělat pouze experimenty není pro vás umělecky ani lidsky přínosné? Nebo proč je důležitá určitá rovnováha?
Samozřejmě, že bez experimentování bychom se nedostali dál a asi bychom spolu teď někde bubnovali u ohně a opékali při tom mamuta. Ale já osobně potřebuji rovnováhu, a to v celém svém životě, nejen v hudebních aktivitách. Nedovedu si představit, že bych rok dělal jen elektronickou hudbu… i když, kdo ví.
Koho považujete pro váš nástroj za nejinspirativnějšího skladatele u nás?
Musí mne inspirovat vždy ten skladatel, kterého právě hraji. Ale vyrůstal jsem nejen na Janáčkovi, ale také na Benny Goodmanovi, Pražském výběru, Sex Pistols, a to stejnou měrou jako třeba na moravském folklóru.
Tak jinak. Kterou skladbu z české klarinetové literatury hrajete obzvláště rád?
Tedy jinak. Je to jako dotaz, které jídlo mám nejraději. Je jich tolik skvělých a dobře víte, že se chutě i mění. Ale úpravu Janáčkovy Sonáty pro housle, Babadag Sylvie Bodorové, kterou mi věnovala, Les Rondes – septet Bohuslava Martinů, Luminarium Kryštofa Mařatky pro klarinet a orchestr, kde klarinetista prochází hudbou všech světadílů, a spoustu dalších skladeb hraji opravdu nejraději.
A ze světových?
Jorge Callandreli – Koncert pro jazzový klarinet a orchestr, Debussy – První rapsódie, zbožňuji Nielsenův Klarinetový koncert a třeba takový Osvald Golijov má hodně silnou skladbu, která se jmenuje Dreams And Prayers Of Isaak the Blind.
V moderním jazzu a soudobé hudbě se často dostává ke slovu basklarinet. Hrajete na něj také?
Na basák hraji čím dál raději. Má totiž krásný zvuk a melancholickou duši. Maminka tomuto nástroji říká černá labuť. Hrál jsem na něj třeba transkripci Bachových suit pro cello, stejně jako spoustu soudobého repertoáru.
Například?
Nedávno jsem se zapotil u krásné sólové skladby pro basklarinet a orchestr Crumb Child, kterou pro Ostravské dny nové hudby napsala izraelská skladatelka Silvan Eldar, žijící ve Spojených státech. Je plná soudobých technik, jako multifonik, frulat, bisbigliand, glisů, a také nezapomněla slečna skladatelka připsat improvizovanou kadenci. Právě v již zmiňované skladbě Golijova se střídá basklarinet, který je napsaný ve vysoké, andělské poloze, s klarinety in A a B. Mladý český skladatel Ian Mikyska napsal pro svoji přítelkyni půvabnou skladbu pro dva basklarinety a elektrickou kytaru People And Places, kterou jsem měl také možnost spolu se skladatelem, kytaristou, premiérovat.
U Naxosu před nedávnem vyšlo CD, na němž se podílíte také. Splácí se díky němu částečně dluh vůči dosud neprávem opomíjenému Zdeňku Fibichovi. S Českým národním symfonickým orchestrem na něm hrajete jeho skladbu Selanka pro klarinet a orchestr. Mohl byste ji přiblížit?
Pro vydavatelství Naxos se natáčí projekt Fibichova kompletního orchestrálního díla pod taktovkou Marka Štílce. Je moc dobře, že se tak děje. Selanka se považuje za interpretačně snazší skladbu, ale dlouhé fráze předepsané skladatelem z toho přesvědčení klarinetisty brzy vyvede. V této souvislosti ale musím poznamenat, že se málo investuje do natáčení českého i zahraničního repertoáru v podání především českých špičkových mladých interpretů. I když je trh s kompaktními disky spíše na ústupu, bylo by dobře, a našemu státu by se to podle mého názoru vyplatilo, kdyby více investoval do mladé interpretační krve.
Proč myslíte, že se tak děje? Vždyť ti mladí interpreti se přece musí vyplatit, co se týče nákladů. Jsou jednoduše levnější, ne?
Vyplatí se podpora kteréhokoliv špičkového interpreta. Znám ze svého okolí vícero několikanásobných laureátů prestižních soutěží WFIMC, čili Mezinárodní federace světových soutěží, kteří by měli natáčet daleko pravidelněji. Hlasům, že zde nemáme hráče opravdu světového formátu, bych rád oponoval: Máme srovnatelný počet vysoce talentovaných umělců, kterým se ale špatně konkuruje těm, kteří jsou ze zemí, kde je metodika podpory lépe vyřešena. Je to škoda a věřím, že z dlouhodobějšího hlediska by se větší podpora mladých špiček interpretačního umění vrátila i ekonomicky.
Jste členem Ostravské bandy Petra Kotíka. Od 21. do 29.března jste s nimi absolvoval sérii koncertů v New Yorku. S jakým repertoárem?
V USA jsem byl poprvé. Koncerty se konaly na dvou místech: v Brooklynu, v divadle Roulette, a v National Bohemia Hall na Manhattanu. Hráli jsme kompozice Petra Kotíka, jeden koncert byl celý věnován 80. narozeninám Christiana Wolffa, hrál se taky Petr Cígler, jinak vědec, zabývající se nano-technologiemi, Alex Mincek a další. Každý z nich má osobitý kompoziční styl.
Jaké to je spolupracovat s Petrem Kotíkem?
Na Petru Kotíkovi obdivuji jeho entuziasmus a energii, kterou nás, mnohem mladší, často strčí do kapsy.
Jaký mají takové koncerty mezi Američany ohlas?
V New Yorku byli posluchači velmi otevření soudobé hudbě a na koncerty chodilo docela početné a poučené publikum.
Kromě Japonska a Spojených států jste koncertoval třeba také v Německu, Francii, Španělsku. Je mezi publikem v různých zemích nějaký podstatný rozdíl?
Jsou docela velké rozdíly v temperamentu publika. Neznamená to ale, že pokud v některé zemi publikum v sále nebouří, že z koncertu mělo menší požitek. Stává se, že vám jedinci z klidnějšího publika, a to se mi stalo v Japonsku, chodí posléze děkovat se slzami v očích do šatny. Koncerty se ale liší hlavně ve způsobu organizace. V Německu a dalších zemích na západ od nás mají umělci před svým vystoupením mnohem lepší servis. Člověk se pak může soustředit především na svůj výkon.
Ten servis znamená co? Máte nějaké zvláštní nároky jako třeba hvězdy pop-music?
Hvězdou pop-music nejsem a nikdy pravděpodobně nebudu. Ale slyšel jsem pár pikantností z tohoto zázemí. Víte, člověka potěší už jen to, když nemusí před koncertem v neznámém městě vybíhat do obchodu pro vodu, nebo když není klavír o čtvrt tónu níž, protože se nepodařilo týden sehnat ladiče. Ale vím, že to dneska nemají u nás organizátoři snadné, a většině z těch, se kterými jsem se setkal, mohu jen děkovat za jejich pohostinnost.
Podílíte se na významné akci pro mladé adepty hry na váš nástroj, která pod jménem Pražské klarinetové dny probíhá první týden prázdnin. Letos to bude od 30. června do 4. července v prostorách AMU. Mohl byste o té akci říci více?
Osou celého projektu jsou mistrovské kurzy špičkových zahraničních umělců spolu s interprety, působícími na pražských akademiích. Jde nám o vytvoření jistého think-thanku, abych použil populární terminologii, v rámci které se budou moci mladí klarinetisté setkávat s těmi staršími, zkušenějšími, čeští se zahraničními, Evropané s účastníky z Japonska a Singapuru.
Co je k nám táhne takovou dálku?
Věřím, že to nejsou pouze památky, nebo české pivo, ale především koncepce celé akce, která je co se týká klarinetu opravdu komplexní. Mistrovské kurzy střídají dramaturgicky zajímavé koncerty, workshopy a přednášky. Třeba na téma Prevence problémů pohybového aparátu profesionálních hudebníků. Musím se ale přiznat, že s atraktivitou Prahy a krásnými prostorami Lichtenštejnského a Hartigovského paláce jsme tak trochu počítali.
Hned na Pražské klarinetové dny navazuje Mezinárodní klarinetový festival v Žirovnici, v prostorách tamního zámku, a to od 4. do 8. července. Jaké lahůdky tam čekají návštěvníky?
Festival v Žirovnici je vlastně pokračováním Pražských klarinetových dnů. Původně se celá akce, kterou před 18 lety založil prof. Jiří Hlaváč, konala právě v Žirovnici. Před třemi roky jsme přišli s nápadem zorganizovat taky něco v Praze, a tak jsme obě akce provázali. Letos tam vystoupí Italský klarinetový kvartet, zazní program Klarinet v Roce české hudby s málo hranými skladbami, na jednom pódiu se setkají mladí hráči s hvězdami Pražského jara, uskuteční se také koncert klarinetového kvarteta FiveStar na nádvoří zámku.
Učinil jste vy osobně nějaké obzvláště zajímavé objevy v české klarinetové literatuře?
Jako své debutové album jsem před několika lety natočil spolu s Martinem Kasíkem CD Moving Clarinet, díky kterému se nyní začínají klarinetisté ze zahraničí zajímat o skladby Josefa Páleníčka, Miloslava Ištvana nebo Viktora Kalabise, čímž jsem je pro cizinu tak trochu znovuobjevil. Mám štěstí, že pro mne píší Jan Dušek, Petr Wajsar, Sylvie Bodorová, Jan Kučera a další. Jejich hudbu se budu vždycky snažit objevovat a také propagovat.
Co považujete za svůj největší úspěch v dosavadní umělecké kariéře? A životní úspěch? Nebo je to totožné?
Je pravdou, že se snažím s přibývajícím věkem životní úspěchy od těch profesních, uměleckých oddělovat, ale nutno dodat, že je můj život s hudbou spjat natolik silně, že jsou v podstatě neoddělitelné. Těžko bych vyzdvihoval jeden konkrétní úspěch. Snad to, že nemusím hrát nic, co pro mne nemá ten smysl, o kterém jsme se prve bavili.
Čeho byste ještě chtěl ve svém muzikantském životě dosáhnout?
Mám některé sny, které si však nechám raději pro sebe, ale zároveň jsem si spoustu snů už splnil. Nedávno jsem potkal jednoho svého kolegu a ten mi řekl, cituju: „…kdo by to do tebe býval řekl, když jsi přišel na akádu…?!“ No vidíte, možná, že už nyní jedu těžce nad plán.
