Iva Bittová: Entwine / Proplétám
Pavian records (www.drhorak.sk)
Nelze na to zapomenout: když se Iva Bittová v osmdesátých letech minulého století objevila (především s Pavlem Fajtem) na naší hudební scéně, zapůsobila téměř naráz svou nehledaností. Vybavuje se mi tehdejší publikum divadla Archa, kterou najednou nezajímali tak nevšední světoběžníci, jako byli Fred Frith a Tom Cora, protože se nemohlo dočkat, až vystoupí právě Bittová. Tak prudce vzedmuté kariéry nebývají přímočaré, ale zpěvačka/houslistka dokázala čelit nebezpečí, že se oposlouchá, vazbami na další hudebníky – Vladimíra Václavka, Dunaj, zmíněného Coru a Fritha, ale diapazon jejího rozletu mířil (kromě dalších) až ke spolupráci s Nederlands Blazers Ensemble či Bang On A Can All Stars, čímž se dostala i na scénu mezinárodní.
Působila a působí svou proměnlivostí neproměnlivostí, totiž tím, že zůstává svá a že tuto svojskost dokáže prezentovat širokou škálou výrazů od něhy po zbojnost. Jestliže se na novém albu Proplétám (nebo v souladu s textem Kena Hunta Entwine), natočeném v poutním chrámu sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře, vrátila sama k sobě, ke svým začátkům a nejosobnějším prožitkům, jde o návrat logický, zrcadlící intimitu vzpomínek a setkávání. Platí to hned pro úvodní skácelovské verše Sluje (z knížky Uspávanky), jejichž poetičnost přibližuje nejenom souladností houslí a hlasu, ale také spontaneizováním dikce od mazlivosti po výtržnost, od líčivé skotačivosti po zasněnost. Tak je tomu i v dalších šesti písních, ať jde o vtíravě zpohádkovělou Vílu, přeskupující něhu a útočnost se střelhbitě akcentovanou vymrštěností od koketérie po vnutkávané výkřikovění, o nomádní Ružu se zaromovanou táhlostí nostalgie, ústící až po zoufanlivost, přičemž přístup k sebevyjádření nadnáší nápěv nad pouhou etničnost, o tragizující polohování písně Devleha (s textem Růženy Danielové, vzniklým v konentračním táboře), jejíž vypjatost zakouzlovávají housle, o zvrat k intelektuálnější zamyšlence Gertrudy Stein Crying, hlasově vypiplávané, steskově zahloubané v poloze mezi gypsičností a klezmerem až k propastnění, kdy housle dohrávají nedořečené a jejich podmračenost pak rozvírá hlasové svítání. O tom, že Bittová je vždy nanovo připravena k odhalování tajnosnubnosti života, svědčí zejména její ztvárnění předlohy Chrise Cutlera Farewell, proplétající se od provzdychaně zaoblené vyprávěnkovosti přes roztěkávanou vřavnost po smírčí zakutost včetně kaskádovůstkových zapletánek, uzavíraných vyvlékavou dodálavostností. To proplétání nejrůznějších variací od zamrcknutí po vybíjenostní zaruinování se samozřejmě nevyhne ani již zmíněné titulní skladbě, o které byla řeč.
Jenomže tím album nekončí. Mezi písně se totiž systémem hladce obrace vloudí mezihrátky-náladovky, jejichž pokušitelství střídá ztajemnělou tlumenost, cíleně zadrmovanou dětinštělost, zharmonizované produševnění, pointilizující hlasovou letivost od chmýřivosti po střečkování za simultánního prosvišťování houslí anebo rozčarovávané rozkochávání. Právě propustnostná střídavost těchto „štrikovánek“ a osnovných témat dodává vyznění celé kompozice kompaktu neopakovatelnou atmosféru. Jestliže se můžeme domnívat, že toto album je jakýmsi osobním návratem k počátkům Bittové, musíme si zároveň uvědomit, že nejde o někdejší bezmeznou jarost, protože jak se životní pouť zesložiťuje, tříbí se i její (byť zkomorněné) vyjádření. V tomto ohledu by nebylo bez zajímavosti poslechnout si v bezprostředním sledu třeba jen obě desky, které vyšly na značce Pavian (ta první pochází z roku 1991). Vzhledem k procítěnosti i rozrůzněnosti všech dvanácti skladeb můžeme tudíž tuto drobnou rešerši uzavřít sdělením, že se dnes nesetkáváme často s tak zralým výsledkem, jako je album Proplétám. Není zdaleka jen na jedno poslechnutí.
