51°30’26.45″N, 0° 7’39.68″W *
* GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě.
Stejně jako v případě vídeňského příběhu i závěrečnou londýnskou část předchází anketa „Město, hudba“, ve které odpovídají zástupci dvou generací londýnské improvizační scény. Shodou okolností jsou oba nejpilnějšími účastníky série setkávání nazvané krásně „IF“, kombinující debaty hráčů různých odnoží scény s krátkými impro sety.
Angharad Davies – housle
houslistka, žijící v Londýně. Jako sólistka i členka orchestrů je aktivní jak na poli soudobé “vážné” hudby, tak i v oblasti improvizace a experimentu. Hru na housle studovala u Charlese-Andre Linalea v Düseldorfu a Howarda Daviese v Londýně. V roce 2002 začala rozvíjet specifický přístup ke hře na tradiční hudební nástroj, systematickým rozšiřováním jeho zvukových možností, preparováním strun drobnými předměty nebo rozezníváním pro hru nezvyklých partií ozvučnice. V roce 2005 byla v profilovém článku Clivea Bella v časopise The Wire jmenována mezi zakládajícími členy “hnutí” New London Silence.
https://www.angharaddavies.com/
Steve Beresford – piano, elektronika, ozvučené hračky
je britský hudebník, který vystudoval na University Of York. Hrál na celou řadu nástrojů, včetně klavíru, trubky, barytonsaxofonu nebo kontrabasu. Jeho specialitou je hra na amplifikované dětské hračky. Hudba, kterou hraje se přirozeně vzpírá žánrovému vymezení: nejvíce je pravděpodobně známý jako “volný” improvizátor, ale psal také hudbu pro film a televizi, a účinkoval s řadou skupin britské popmusic. Účastnil se proslulých večerů Dereka Baileyho, nazvaných Company, hrál ve skupině Alterations s Davidem Toopem, Terry Dayem a Peterem Cusackem. Byl členem tria Three Pullovers s Nigelem Coombersem a Rogerem Smithem a sdružení Portsmouth Sinfonia s Gavinem Bryarsem a Brianem Eno. V četných improvizačních seskupeních spolupracoval s prominentními hudebníky jako jsou např.: Evan Parker, Lol Coxhill, John Zorn nebo Alfred Harth. V současnosti vyučuje historii improvizace na Westminster University v Londýně.
https://en.wikipedia.org/wiki/Steve_Beresford
1/ Hudebníci často protestují, kdykoli někdo zmíní národní nebo regionální vliv na jejich hudbu. Pomineme-li základní klišé, která s touto otázkou člověku automaticky naskakují, můžeš popsat, jak tvoje hudba reflektuje město, ve kterém žiješ? Vidíš nějaké podobnosti mezi strukturou svého města a strukturou hudby, kterou hraješ?
Angharad Davies: “To je zajímavé téma, i když jedno z těch, o kterých jsem dosud vlastně až tolik nepřemýšlela. Trávím hodně času studiem londýnských zvuků, možná že je nakonec poslouchám i častěji než ty, které produkuju na svých albech! Nové vozy metra na Victoria Line mají teď například neuvěřitelně zajímavý zvukový témbr! Co se týká struktury města – Londýna, pořád mi, i po těch letech, přijde příliš složitá, než abych byla schopná ji obsáhnout. Ale můžu říct, že čtení o architektuře, designování interiérů a stavění domů patří k mým tajným obsesím: rozhodně mě dřív potkáš v obchodě pro DIY kutily než v nějakém nákupním centru. Vybavuju si teď, že při poslední návštěvě Brna na mě silně zapůsobil interiér restaurace Avia (v přízemí Husova sboru v brněnské ulici Botanické , 1929, architekt Jan Víšek, pozn IP) , kde jsem měla pocit, že způsob, jakým je prostor utvářen a můj současný přístup k improvizaci jsou vlastně hodně podobné.”
Steve Beresford: “Vyrůstal jsem v oblasti Shropshire, ale desítky let poté, co jsem odtamtud odešel jsem nevěděl například téměř nic o tamější lidové hudbě. Je možné, že jsem tedy spíš byl ovlivněn ptačím zpěvem. Nejpříbuznější asociací na téma Londýn a má hudba, kterou jsem schopen si vybavit je, že houslista Nigel Coombes na naší první společné desce cituje zvuk odbíjení Big Benu. Myslím, že vliv Londýna na mou hudbu je poměrně subtilní a nezáměrný. Pravděpodobně to má víc co dělat s rytmem města, s tím, jak se lidé pohybují, s kadencí řeči (Londýn je nesmírně multikulturní, a tak tu lze zaslechnout tolik různých jazyků a dialektů!). Možná, že i moje záliba v prudkých kontrastech, je paralelou k tomu, jak různorodý je Londýn, řekněme psycho-geograficky, a jak náhle se proměňují jeho jednotlivé části, když jím procházíš. Ale také souběžnost, simultánnost mnoha věcí ve městě mě určitě ovlivňuje. Také tempo života je tu znatelně odlišné – vždycky rozčiluju “mimoměstské” návštěvy tím, že zrychluju a chodím daleko před nimi. George Lewis vždycky prohlašoval, že slyší ve hře Dereka Baileyho vliv karibské hudby, od všech těch reggae a jungle hudebníků, které slyšel, když bydlel ve čtvrti Clapton. Jedna oblast Londýna byla ironicky nazvána Mount Pleasant. Byla to ta největší a nejsmradlavější skládka odpadků ve městě. Další inspirace – tento způsob pojmenování považuju za velmi ‘londýnský’.”
2/ Proměnil se tento vliv prostředí na tvou hudbu nějak za posledních, řekněme šest, sedm let?
Angharad Davies: “Těším se na dalších šest, sedm let, abych viděla, jak se ten vliv proměňuje!”
Steve Beresford: “Těžko říct proč, ale Londýn má v současnosti stále víc a víc míst, které jsou určeny chodcům: můžeš se cítit relativně neobtěžován dopravou, jsou tu příjemné lávky pro pěší. Pianista si vždy dělá starost o nástroj, protože je často postaven před hotovou věc – hraješ na to, co ti předkládají a anebo to rovnou odmítneš. Každopádně, piano je napůl cesty mezi nástrojem a kusem nábytku, a tím se stává součástí životního prostředí. V posledních několika letech, kdosi umístil po celém Londýně stará piana, s výzvou pro kolemjdoucí, aby si zahráli. Dosud jsem se však k žádnému z nich neprobojoval – vždycky před nimi stojí fronta.“
3/ Být součástí určité hudební komunity je, bezesporu, velmi podpůrné pro vývoj jednotlivých hráčů. Ale stalo se ti někdy, že si stejnou výhodu zničehonic uviděl/a jako omezení, jako svého druhu “klec”? Jaké “techniky” doporučuješ použít pro únik z této potenciální pasti?
Angharad Davies: „Mám to štěstí, že jsem součástí mnoha tak rozličných projektů, že je pro mě těžké rozhodnout, zda jsem víc součástí té či oné komunity.“
Steve Beresford: „Desítky technik – od zcela vědomých až po ty nevědomé. Z mých koncertů v poslední době jsem měl nevšední pocit mimořádně osvobozujících událostí, něčeho mnohem svobodnějšího, než čeho jsem kdy byl v minulosti svědkem. A myslím, že je to hlavně díky hudebníkům se kterými jsem hrál. Ten seznam je dlouhý a velmi rozmanitý, co se týká kulturní tradice i věkového rozmezí: Louis Moholo-Moholo, Elaine Mitchener, Shabaka Hutchings, Guillaume Viltard, Christian Marclay…“
4/ Dokážeš stanovit určitý bod, od kterého ses cítil/a být součástí hudební komunity?
Angharad Davies: „Když byl publikován, ten článek v The Wire (New London Silence, Clive Bell, The Wire, 2005, pozn. IP) a já jsem začala být spojována s tzv. skupinou New London Silence, tehdy jsem zaznamenala určitý posun ve vnímání mé hudby. Řada lidí jakoby předem věděla, jak bude moje hudba znít, ještě před tím, než ji vůbec slyšeli. Tahle “nálepka” měla nejblíže k situaci, kdy jsem se mohla cítit jakoby v “kleci”. Vliv tohohle zaškatulkování byl ovšem zároveň negativní i pozitivní.“
Steve Beresford: “Určitě.”
Předchozí díly:
6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”
6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004
6 km od civilizace /3/ Barcelona, „Música á Metrònom“ 2005
6 km od civilizace /4/ Barcelona – byty, ateliéry, patia, lofty 2008
6km od civilizace /5/ Vídeň – anketa „Město, hudba“
6km od civilizace /6/ Vídeň – Tak daleko!
6km od civilizace /7/ Berlín – poprvé v reálném čase
6km od civilizace /8/ Lublaň – festival „Osebno – kolektivno“
6 km od civilizace /9/ Berlín – Echtzeitmusik: sebedefinice jedné scény
6 km od civilizace /10/ Hull – „seeds & bridges“: něco, co je dobré
