41°23’11.59″N,2°11’0.01″E
(GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě.)
Z rozlehlé terasy nad dunící Avenida Meridiana je pěkně vidět do tmavých dvorků zaštosovaných mezi vysokými nájemními domy. Diagonální čtyřproudá automobilová tepna Barcelony je dominující zvukovou přímkou, přesto jen nedokonale překrývá směsici výkřiků děcek z drobných písčitých parků, tůrování mopedů od nedaleké střední školy a rány plus veselé prozpěvování tak typické pro vnitřní větrací šachty španělských činžovních domů. Ležím tu v podzimní bundě, zapadající slunko je už teď v únoru příjemně teplé a můj unavený obličej se odráží od chromované hlavice venkovní lampy. Po schodech se k bytu štrachá malý štáb s kamerou vedený šéfredaktorem madridského časopisu o experimentální hudbě „Oro Molido“ a já si v hlavě rychle skládám, co jim teda vlastně řeknu o celém týdnu, který mám za sebou.
Chtěl jsem si do deníku vepsat epický text o každodenních procházkách s minidiskem a fungl novými binaurálními mikrofony na uších po městě, jehož zvuku jsem loni úplně propadl. Chtěl jsem zachytit jak se jednotlivé městské části vykazují značně rozdílnými zvukovými témbry a jak jsem se tuhle zkušenost pokoušel nepříliš úspěšně ozrcadlit v rozvrstvení celovečerního koncertu Koberců, záclon. Ale všechno se mi slilo v jednu halucinogenní kouli silných obrazů, nedokážu z toho teď tady na terase pospojovat příběh a nechávám to tak – ve dveřích bytu se objevuje hemingwayovská postava hudebního publicisty Chemy Chacóna, sedíme pak před kamerou u stolu a zdá se, že on toho má taky za celý týden dost, těká otázkami tu sem, tu tam (a co prý mám na tričku nápis Napoli když jsem z Česka – vysvětluju, že česky to znamená krásné určení místa, takový „metafyzičňák“ jak tomu v Brně slangově říkáme … jakože na prázdném místě: „na poli“, překládám mu, ale nevypadá, že by rozuměl. Nedivím se). Takhle pořád přeskakujeme z místa na místo:
…na kamenné fasádě secesní budovy centra pro současné umění „Metrònom“ visí průhledná skleněná tabulka s programem letošního festivalu „Música á Metrònom 2005“:
01-02-2005 Cellule D’Intervention Metamkine
02-02-2005 AMM – John Tilbury, Eddie Prévost
03-02-2005 Kallinich/Schlechte
04-02-2005 Koberce, záclony
05-02-2005 Electret (Xavier Charles, Will Guthrie, Alfredo Costa Monteiro, Jean-Philippe Gross, Ferran Fages, Andrea Neumann)
Festival je vyvrcholením několikaletého projektu a dobře odráží způsob, jakým IBA a potažmo jiné podobné kolektivy v improvizačních centrech evropských metropolí pracují: z neustálých koncertních cest po světě přivážejí aktuální impulsy, které pak kurátorsky sestavují do tématických celků. Sotva postřehnutelné tendence, které jsou svého druhu poznámkami v běhu, jsou řetězeny do malých domácích koncertů a jednou za čas prokládány festivaly, které představují širší obraz.
Letošní cyklus má v týdenním maratónu dlouhých večerů představit několik projektů, které podle organizátorů „vycházejí z různých estetických kánonů, v jejichž rámci vyvíjejí vlastní jazyk, využívajíce modifikace nebo rozšíření stávajících zvukových a obrazových nástrojů, ovšem bez přílišné koncentrace na nové technologie“. Tolik text v pěkně zpracovaném katalogu. Uff. „Koberce, záclony“ tu představují pól, který pomalu a s jistou dávkou odstupňované nejistoty zachází s abstraktním zvukem a digitálně rozkrajovaným videem.
vybavuju si že … skoro každý den pozdě odpoledně končíme u moře, i když si to ráno namíříme do kopce na sever.
Chema se ptá na české animované filmy.
Pokouším se během sedmi dnů naší návštěvy města najít několik tras skrz Barri Gòtic, které by zvukově dávaly i bez následných střihů smysl a ukázaly střídání jednotlivých zvukových zón: „otevřené“ zvuky přístavu, pak hukot frekventované autostrády kolem moře a hned za ní kaleidoskopický štěkot jedné z komerčních tepen města – širokých ulic, které směřují kolmo dolů k moři. Tady je slyšet prapodivné izolované vrkání. Nejdřív nechápu odkud to přichází, ale po malé chvíli mi to dojde: obchodníci tu přes den nabízejí turistům exotické ptáky, které mají teď večer zavřené v přívěsech, ze kterých jako přes subbasový filtr zní uražené „trrrr…“ Jiný zvukový svět se otevře hned po vstupu do úzkých uliček gotické čtvrti. Ozývá se to tu staženě, prostor semknutý klapáním podpatků občas proříznutý katalánským výkřikem z oken vytlumených mokrým prádlem.
Popisuju během roztěkaného videorozhovoru, jakože to je to s čím jsme přijeli: s celovečerním programem, který by v hrubých proporcích zvukově odrážel strukturu města – něco, co ani nemá být posluchačem rozeznáno, tudíž se to nezmiňuje, ale přesto je adekvátně zasazené do daného místa. Nikoho přirozeně nemůžu nutit rozklíčovávat tak subtilní a popravdě řečeno asi i zvukovými prostředky nesdělitelný koncept, ale chci to zkusit – jestli to třeba nevytvoří jinou atmosféru, než bych se jinak pokoušel budovat intuitivně. Nejsem si jistý (jak to teď po letech píšu) jak moc to fungovalo, nicméně:
vybavuju si že … jsem poprvé použil během koncertu ozvučený pletací stroj, který se v následujících letech stal mým poznávacím znamením.
vybavuju si že … jsem prvních deset minut v tlumeném světle jenom pletl malý vlněný (sic!) kapesník. …že pak teprve následovala improvizace amplifikovaných zvuků s abstraktním, ale přesto v mezerách narativním, videem. …že jsem v závěrečném bloku velmi dlouho hrál na akustickou kytaru, pak krátce na crackle box a byl konsternovaný těhotným tichem stopadesátihlavého publika (občas jsem se kradmo mrknul jestli tam všichni ještě sedí). …že jsem pak ten nepříliš pěkný děravý kapesník hodil do publika a že to se jako jeden muž konečně pohnulo a mnozí jej chtěli chytit jako suvenýr a udělali tím bezděčně jemnou mexickou vlnu, tak jsem do těch míst poslal ještě dva kousky vyrobené během zvukových zkoušek.
Moře.
Při žádné z procházek se mi nedaří nahrát plynulý přechod ze zvuků města do festivalového koncertu. Na první večer přijdeme pozdě a „Metamkine“ už pálí a louhují ty svoje staré 16 milimetrové filmy. Další den si dáme pozor a jsme u bloku bývalých továrních hal z 19. století na kraji Parc de la Ciutadella včas, ovšem dnes naopak začne představení později, když skoro půl hodiny čekáme na Johna Tilburyho a Eddie Prévosta, kteří pak zkušeně zahrají pěkný set, ale nemůžu se zbavit dojmu, že i přes působivé, jemné spouštění dlaní na klávesnici, ve kterém je Tilbury (pokud to ovšem jako nepianista můžu posoudit) zřejmě nenapodobitelný, chybí jejich hudbě nečekané diverzní zásahy, které jim léta dodával Keith Rowe.
Až v pátek se mi podařilo vyrazit z „La Rambla“ přes úzké náměstí, na kterém právě probíhal festival africké hudby, nahrávat celou cestu klikatými uličkami kolem gotické katedrály a přijít přes, tentokrát otevřená, vrata Metrònomu přímo doprostřed zvukového „maelstromu“, který v prázdné hale postupně vytáčí Elektret.
Čtvrť „Sant Pere“ je bývalá oblast textilních skladů a krejčovských dílen. Dnes se odtud znovu line zvuk podobný sykotu parních tkacích strojů. Celé čtyři hodiny tu šestice uznávaných improvizátorů předvádí proměnlivý sled nesčetných strategií zvukové manipulace. Přirozeně se, během tak dlouhé doby, střídají krásná místa se slabšími, ale celkově je to silné zakončení skvělého festivalu.
Spolu s ostatními posluchači chodím od jednoho hudebníka k druhému, občas posedávám před halou a klábosím s těmi, kteří si postupně od svých přístrojů taky odskakují ven nadýchat se čerstvého vzduchu, a pak se soumrakem vydáváme se s A. severovýchodním směrem domů k našemu propůjčenému bytu na Avenida Meridiana, těšíme se, že si sedneme na tu naši oblíbenou hlučnou terasu v ten poslední večer v únorové Barceloně, chvíli bez mapy hledáme cestu v bludišti tmavých ulic a zhruba do dvaceti minut se neomylně ocitáme u moře.
Ferran Fages 1974 Barcelona (Španělsko)
Improvizátor a skladatel.
Hraje na kytaru, zesilovače, rádia, resonanční objekty, akustický gramofón a elektroniku: “mixážní pult se zpětnou vazbou”, snímače a oscilátory.
Od roku 1999 do 2006 byl členem improvizačního kolektivu IBA. V současnosti je externím spolupracovníkem. Kromě stálých projektů (např. „Cremaster“ s Alfredo Costa Monteirou, “Ap’strophe” s Dimitrou Lazaridou-Chatzigoga) spolupracuje s různými hudebníky, mezi jinými s Christophemrem Wiliamsem, Martinem Küchenem, Willem Guthriem, Jean-Philippe Grossem nebo Pascalem Battusem.
…………………………………………………………………………………………………………………………….
Hudebníci často protestují, kdykoli někdo zmíní národní nebo regionální vliv na jejich hudbu. Pomineme-li základní klišé, která s touto otázkou člověku automaticky naskakují, můžeš popsat jak tvoje hudba reflektuje město , ve kterém žiješ? Vidíš nějaké podobnosti mezi strukturou svého města a strukturou hudby, kterou hraješ?
Ano. Od doby kdy jsem se zapojil do místního společenství hudebníků tady v Barceloně, a také se cítím být součástí širší mezinárodní komunity improvizátorů. Jenže udržet si tenhle pocit je především “práce” každého všedního dne. Komunity jsou závislé na lidech, ne na penězích.
Pokračování příště: 6 km od civilizace (4) Barcelona – byty, ateliéry, patia, lofty 2005
6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”
6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004
