41°23’54.38″N,2° 9’38.40″E*
* GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě.
V lednu roku 2008 jsem znovu na deset dní v Barceloně, tentokrát abych na vlastní kůži poznal fenomén, který jsem při svých předchozích návštěvách nestihl náležitě vychutnat, a který popsala před několika lety Olga Àbalos v textu „The New Domestic Music of the IBA Collective“ – a sice domácí koncerty, které IBA pořádá po celém městě v různých bytech, ateliérech, otevřených patiích městských domů, v loftech starých skladištních hal apod.
Olga Àbalos popisuje, jak byla svědkem koncertu v bytě bubenice Pilar Subirà: „Pilar nevěřícně zírá na zhruba deset, patnáct frenetických postav, které zaplnily její byt, ležící příhodně mimo dopravní hluk v idylické zahradní části města nedaleko Sagrada Familia. Někteří z návštěvníků už obsadili její kuchyň a připravují pohoštění, jiní prostírají stůl: Haló! Můžeme použít tyhle sklenice na vodu?, ptají se, zatímco další skupinka otevírá láhve s vínem. Nepodivuhodnější průvod ovšem prochází postupně všemi místnostmi bytu za neustálého tleskání. Klap – klap! Klap – klap! Koncert uděláme přece jenom dole, není tam sice ideální akustika, ale pro náš záměr naprosto vyhovuje, říká Alfredo Costa Monteiro, který tu dnes bude hrát v duu s francouzským saxofonistou Michelem Donedou.“
Je to poprvé, co Pilar poskytla svůj byt pro koncert kolektivu IBA, ale je se svojí rolí hostitelky náramně spokojená a entuziasticky odpovídá, že jí celé to hemžení kolem připomíná večery kulturního odporu „Dau al Set“, které probíhaly za Francových časů. (obdoba našich bytových seminářů z totalitních dob).
Koncerty jsou anoncovány pomocí pečlivě sestavovaných mailing listů. „Zavedli jsme tento neveřejný způsob oznamování koncertů, protože nám připadlo divné dávat adresy soukromých bytů na plakáty“, říká Ruth Barberán, která se dnes za IBA převážně o celý cyklus koncertů stará.
Večer je neziskový a vstupné šest euro jde na jídlo, které si často s kvalitou hudby v ničem nezadá. Osobně jsem zažil mistrovské ochutnávkové sety různých druhů tortil, exotické zeleninové omáčky, saláty z mořských plodů, černý krém údajně z inkoustu chobotnic (vypadal fakt podezřele, ale byl vynikající!), čokoládové řezy a obrovské objekty jablečných koláčů. Samozřejmostí je červené víno a domácí limonáda s mátou a tymiánem.
Volná improvizace tak, jak ji pojímá IBA, je především takříkajíc aktem sociální sounáležitosti. Základní schéma, kdy si skupina lidí sedne a bez jediného slova domluvy vytvoří neopakovatelnou zvukovou situaci je zde, na rozdíl od obdobných aktivit v jiných částech Evropy, následováno živou diskusí za účasti publika. Toto specifikum je o to podivnější, že o abstraktní hudbě se, jak známo, velmi obtížně hovoří. Možná i proto, že je svého druhu mezinárodním jazykem, který nahrazuje slova. Vždycky mě překvapí jak si prostřednictvím zvuku dokážu během okamžiku porozumět s někým, s kým jsem se ještě před malou chvílí komunikoval pomocí angličtiny frustrující úrovně. Vybavuju si ten pocit uvolnění, kdy najednou bylo pomocí několika letmých poryvů vzduchu „řečeno“ téměř vše.
Tahle hudba si od svých undergroundových začátků v šedesátých letech minulého století postupně vybudovala místo na prestižních festivalech soudobé hudby, ovšem v posledních letech je tendence vracet se ke kořenům privátního hraní, často bez účasti publika stále silnější. Jakoby celá scéna potřebovala v soukromí nastřádat sil pro další cestu, kterou bude poté ochotně sdílet s publikem.
Prohlédneme-li si celou historii koncertů IBA, můžeme nabýt dojmu, že máme co dělat s cílenou snahou postupně představit v Barceloně celou světovou improvizátorskou scénu. Ovšem, jak poukazuje Ruth, program je z podstatné části také improvizací. Hlavní téma festivalů nebo jednotlivých koncertů je sestavováno podle „projíždějících“ muzikantů. Často některý z hudebníků udělá na svém evropském turné malou odbočku a zamíří na několik dní do Barcelony. To je pak příležitostí pro uspořádání nejenom koncertu, ale i malého soustředění před ním.
Tentokrát je ve městě řecká hráčka na citeru Dimitra Lazaridou – Chatzigoga. V pátek večer tedy naložíme bílou dodávku směsicí jídla, hudebních nástrojů, přikrývek, barelů s vodou a vyrazíme na třídenní výlet severozápadně od Barcelony.
Pravidelný čtenář tohoto chaotického seriálu nemusí mít obavy, že se teď pustím do popisu onoho podivuhodného víkendu. Jednotlivé situace bych snad zachytit mohl, ale celek mi splývá do tvaru, ve kterém slova přestávají dávat smysl.
Statek, kam se Ruth a její partner Sizu nedávno přestěhovali, vězí v rozložité krajině bez záchytných bodů. Jistě, před kamenným domem o půdorysu písmene L zatáčí zánovní silnice a na vyvýšenině do které pak pomalu šplhá, může bedlivý pozorovatel rozeznat obří haly zemědělské usedlosti. Taky nedaleký železniční most by mohl být pokládán za prostorovou událost, od které se lze při analýze obrazu odpíchnout, ale jinak jsme po tři dny obklopeni neutrální soustavou vinic ležících v písčité půdě: šrafy zelených řádků kam se podíváš. Místo, které si dvojice vědomě vybrala v kontrastu s přehuštěností barcelonských ulic. Převážnou většinu času tedy teď tráví v relativní pustině ve studeném kamenném domě, ve kterém se musíš topit, i když je venku teplo.
Pro tichou, surově elementární hudbu Ruth Barberán je to nicméně ideální prostředí. Po celém stavení se povalují rezavé kovové předměty těžko určitelného původu, které v moderním městském bytě vypadaly bizarně, tady však jakoby ležely odjakživa.
Během našich večerních sonických konverzací , prokládaných na Ferranovo přání vyprávěním děsivých apokryfních příběhů, se Ruth jakoby mimochodem zvedne a za chvíli se objeví s obří krabicí, ke které se v zápětí skloní a pomocí trubky s fascinujícím soustředěním, které jaksi přirozeně kombinuje s iberijskou vášnivostí, posílá do místnosti skrze vibrace nalezeného předmětu dlouhé steny.
Ta krajina na dohled montserratských skal není zvlášť půvabná.
Je krásná tak akorát, aby ji neobdivovalo příliš mnoho lidí.
Místo pro volnou improvizaci.
Tento druh hudby je totiž jako počasí. Proto se o ní tak těžko píše recenzentům. Možná by ji raději měl popisovat meteorolog. Počasí ve všední den nemá mimo jasné excesy jako jsou bouře, hurikány a průtrže mračen žádný jasný vrchol. Počasí většinou jenom tak lehce klouže po-čase. To má společné s touhle hudbou. Jistěže občas během hraní sjede z oblohy blesk, někdy padne na pódium vlčí mlha nebo je najednou dusno k zalknutí, ale valnou část hry jde o to nechat zvuk zavěšený co nejvolněji v prostoru. Když se tohle povede, můžeme do nastalé situace vkládat i cizorodé prvky, které formálně odkazují k jiné hudbě. Tato „meteorologická“ situace je pro mě jedním z poznávacích znamení dobré improvizace. Moment, kdy člověk cítí, že všechny určující síly jsou tak nějak v rovnováze. Podobný druh „ubytování v čase“ musí dobře znát dálkový chodec – poutník. Představuju si, že člověk je po příchodu např. do Santiaga de Compostela ideálně připraven pro improvizační seanci.
V neděli 27. ledna 2008 pořádá IBA svůj v pořadí 173. koncert, tentokrát v loftu amerického basisty Christophera Williamse, který v té době bydlí už několik let v barcelonské čtvrti Sant Agustí. Nákladním výtahem vyjedeme do třetího patra bývalého průmyslového areálu, který je dnes ovšem komplexem ateliérů, dílen a bytů umělců z celého světa. Alespoň tak nám byl dnes hodně opuštěně vyhlížející areál představen.
Velkorysý prostor loftu se pomalu plní posluchači a já si před svým sólovým vystoupením povšimnu konstantního pohltivého tónu, který se ozývá z větrací šachty. Podobně neodbytná frekvence jej doplňuje i z druhé strany skrze ocelová průmyslová okna, jejichž tabulky co chvíli rezonují, rozkmitány zvukem aut, projíždějících ulicí. Dlouho se nerozmýšlím a celý dnešní koncert je vlastně souhrou s těmito dvěma „spoluhráči“. Pokud si dobře pamatuju, jiný než dlouhý dunivý zvuk, který se proplétá mezi dvěma reproduktory v rozích ateliéru, dobrou tříčtvrtinu času vůbec nepoužiju. Nahrávka, kterou mi později z Barcelony poslali, nedává sama o sobě vůbec smysl. Všechny tři zvukové elementy jakoby byly součástí budovy samotné. Tyhle situace nejdou nijak zaznamenat. Což je ovšem, jak správně tušíte, součástí hry.
Končím dnes rychle tento nesouvislý popis barcelonské buňky volné improvizace. Věnoval jsem mu tři díly seriálu, protože, jak jsem si zpětně několikrát jasně uvědomil, byla tato zkušenost pro mě jakýmsi základem, ze kterého se odvinula mnohá další dobrodružství, která jsem s touto těkavou hudbou absolvoval. Podstatnou část budoucích spoluhráčů z jiných evropských měst jsem vlastně potkal během festivalů pořádaných IBA kolektivem. Jako každý, kdo po delší dobu pořádá akce menšinových žánrů, mohou být dnes naši protagonisté posledních dílů seriálu unaveni a deprimováni, nicméně v nadcházejících pokračováních vyprávění uvidíme kolik jiných událostí, na i notně vzdálených místech planety, svojí zdánlivě marginální činností iniciovali.
………………………………………………………………………………………………………….
Ruth Barberán 1966 Barcelona (Španělsko), trumpetistka
Studovala hru na piano, ale od svého vstupu do sdružení “IBA, collectiu de música i dansa improvisades“ v roce 1999 změnila hudební nástroj a plně se zaměřila na volnou improvizaci. Hru na trubku pojímá značně netradičně, když podstatná část její hry sestává z klasického zvuku rezonujícího skrze „nalezené“ přírodní předměty (dřevo, kovy, papír).
V současné době hraje v několika stálých hudebních formacích s Ferranem Fagesem a Alfredo Costa Monteirou (i treni inerti, Atolón, Octante), stejně jako příležitostně spolupracuje s hudebníky jako: Dorothee Schmitz, Guillermo Torres nebo Margarida Garcia.
Tradiční hru na trubku uplatňuje v jazzovém orchestru „Taranná“. Jako členka IBA spoluorganizuje mezinárodní festivaly improvizované hudby v Barceloně “Improvisa” a “Mínim”.
……………………………………………………………………………………………………………………………..
Hudebníci často protestují, kdykoli někdo zmíní národní nebo regionální vliv na jejich hudbu. Pomineme-li základní klišé, která s touto otázkou člověku automaticky naskakují, můžeš popsat, jak tvoje hudba reflektuje město, ve kterém žiješ?
Vidíš nějaké podobnosti mezi strukturou svého města a strukturou hudby, kterou hraješ?
Nikdy jsem nepociťovala zvláštní souvislost mezi zvukem a např. barvami, chutí, vizuálními efekty apod. Hudbu spíše cítím jako jakési “místo uvnitř”, které nedokážu popsat slovy, ale velmi jasně a jednoduše jej rozeznám skrze emoce.
Ale tvoje otázka mě přinutila zamyslet se nad skutečností, že v posledních letech, kdy bydlím na venkově mimo Barcelonu, uvědomuju si, že moje prožívání prostoru je změněné. Jenže víc v rozporu ticho versus hluk než v třeba intencích architektury. Přesto jsem si vědoma, že podstatná část mého vnímání prošla proměnou a ta že velmi pravděpodobně souvisí s místem, kde nyní žiju.
Být součástí určité hudební komunity je, bezesporu, velmi podpůrné pro vývoj jednotlivých hráčů. Ale stalo se ti někdy, že si stejnou výhodu zničehonic uviděl jako omezení, jako svého druhu “klec”? Jaké “techniky” doporučuješ použít pro únik z této potenciální pasti?
Pro mě je důležité učit se od jiných hudebníků, které uznávám a být jimi ovlivňována, ale zároveň se pochopitelně snažím vyvarovat se jejich imitování.
Taky se vyhýbám používání přístrojů a pomůcek, které znějí příliš specificky, například: smyčců a elektrických smyčců (e-bows). Pokouším se stanovit sama sobě určité limity. Někdy je to ovšem těžké a tak tohle pravidlo není vždy tak úplně pevné. Často se rozhodnu pro nějaké omezení při vědomí, že jej můžu v kterémkoli okamžiku zlomit, budu-li chtít.
Jindy zas třeba zjistím, že určitý hudebník zkouší nějaký specifický přístup a já souběžně propracovávám jiný, pod jeho přímým vlivem. Konkrétně například moje práce s kovovými krabicemi a jejich vibracemi skrze zvuk trubky začala poté, co jsem viděla sólo Xaviera Charlese s jeho „vibrujícími povrchy“ (vibrant surfaces).
Dokážeš stanovit určitý bod, od kterého ses cítil být součástí hudební komunity?
Ne. Když jsem začínala s improvizací, neměla jsem ani ponětí, že tu existuje něco jako scéna. Znala jsem jenom pár hudebníků a celou komunitu jsem poznávala pomalu, kousek po kousku.Tato “scéna” ovšem nesestává jenom čistě z hudebníků. Jsou tu lidé, kteří o téhle hudbě píší, kteří ji reflektují prostřednictvím časopiseckých recenzí, publikum, které často vznáší inspirativní otázky, vyjadřuje svoje názory atd… Tohle mi na tom přijde nejlepší.
Pokračování příště: 6 km od civilizace (5) Vídeň
Předchozí díly:
6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”
6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004
6 km od civilizace /3/ Barcelona, „Música á Metrònom“ 2005
