48°12’43.14″N,16°22’27.86″E * * GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě.
Z Brna do Vídně je to zhruba 133 km. Vzpomínám si, jak mi jeden rakouský houslista vyprávěl, že když chtěl koncem 90. let uspořádat v Brně festival rakouské experimentální hudby, oslovení vídeňští kolegové mu prý zhusta dávali najevo, že na tak dalekou cestu na východ nejsou právě připraveni.
Tahle příhoda mi pokaždé bleskne hlavou, když jedu do Vídně na některý z koncertů, co jsem tu za posledních 7 let odehrál. Vidím ji objevit se, když přijíždím autobusem na Praterstern a z dálky se po ringu na kole blíží laptopista Klaus Filip, nebo jindy mě ten obraz vzdálené zápaďácké Vídně pronásleduje na lavičce čekárny Westbahnhof, když čtu nejpozitivnější knihu Thomase Bernarda „Ano“ a periferně sleduju eskalátory, s jejichž pomocí ke mně vyjíždí dvojice jako z francouzského existenciálního filmu 60. let: pán v dlouhém černém kabátě, černých tesilových kalhotách, černé husté vlasy ostříhané na ježka do tvaru přilby, brýle s tlustými černými obroučkami, mezi prsty vetknutu nezapálenou cigaretu a dívka, která jej vesele doprovází, v pestré sukni, doplněné vysokými koženými motorkářskými botami, svítivá mikina a hlava Fridy Kahlo. Takhle mě spoluhráči, kytarista Burkhard Stangl a mexická flétnistka Angélica Castelló ve Vídni v roce 2007 přicházejí naproti a společně nesedneme do malého renaulta s otevřenou střechou, film pokračuje, vidím jej černo-bíle, Burkhard kouří, kličkuje polední dopravní zácpou a zuřivě gestikuluje, Angélica se co chvíli chytá za hlavu, protože ona je dnes hlavní organizátor, co hlavní, vlastně jediný!, když to ona si celou slavnou sérii koncertů „Neue Musik St.Ruprecht“ vymyslela, tak si ji tedy musí i sama obstarat, není to lehké: kaple je přímo v centru nedaleko Stephansdomu, sem se autem skoro nesmí, jak se blížíme, několikrát nás zastavují přísní vyfešákovaní policisté a jen nás velkoryse pustí, už za námi zastavují Dieba 13 a Billy Roisz, kteří vezou plnou dodávku gramofonů, desek, videomixů, reprobeden, zesilovačů a obří spletenec barevných káblů.
Z Brna do Vídně je tak daleko, že koncerty vídeňských hudebníků jsou v Brně nepříliš časté, a pokud už jsou, trpí tak roztříštěnou dramaturgií, že je těžké si udělat ucelenou představu o experimentální scéně v této rakouské metropoli; a i kdyby tyto občasné události byly i nakrásně kompaktnější, stejně by nebylo možné obsáhnout široký proud vídeňské „nezávislé“ scény; rezignoval jsem, v tomto životě to nechci stihnout. Spokojím se s okruhem, který jsem tu v posledních letech pravidelně, znovu a znovu potkával, který je, jak s údivem zpětně zjišťuju, poměrně obsáhle dokumentován na stránce www.klingt.org.Tu založil a vytrvale udržuje Dieter Kovačič aka Dieb 13, nenápadný zachmuřený hybatel scény. Doménu klingt.org, která slouží jako rozdělovník pro zájemce o vídeňskou experimentální hudbu mají součástí své webovské adresy jak osobnosti improvizátorské scény, rockové a elektronické kapely, tak i třeba kolektivy jako jsou “IFTAF – Institut für transakustische forschung“ (dnes přejmenovaný na „raum 35“ ).
V loňském roce, při příležitosti výročí 10 let existence platformy se zástupci všech těchto subžánrů sešli v mohutném tělese the klingt.orgestra
Pro mě má vídeňská hudba několik zřetelných zdrojů, které ovšem precizně zašmodrchává do sebe v tolika variacích a stylových kombinacích, že je skoro nemožné jednu vlivovou větev oddělit od druhé a i z vystoupení klingt.orgestru je to dobře patrné: vzdálené echo experimentů 2. vídeňské školy, špetka soudobé hudby se veze na elektronickém polštáři, pro mě osobně trochu mondénní, estetiky vydavatelství editionsmego, popostrkované minimalistickým rockovým pulsem, který tak bravurně předvádějí už více než dekádu kapely jako Radian či Trapist. Free jazz je provrtáván sinusovými šípy „nové“ improvizace, která tu ostatně má jeden z iniciačních zdrojů: soubor Polwechsel zkoušel „těhotné ticho“ už v polovině 90. let. Nedílnou součástí koncertů jsou i časté signifikantní abstraktní videoprojekce, o které se střídavě starají Billy Roisz a Michaela Grill.
Vídeň je daleko a pro mě je nemožné se ve všech těch kombinacích hudebníků, tanečníků, filmařů a básníků vyznat. Jak už jsem předeslal, vzdal jsem to a soustředil se jenom na okruh se kterým jsem se přirozeně potkal, nijak jsem si nevybíral, našlo si mě to samo, když jsem poprvé přijel, pozdě odpoledne, na Praternstern tím žlutým autobusem a Klaus už na mě zdálky mával a chtěl hned v půjčovně pro mě vyzvednout kolo, abychom mohli jet jeho Vídní pomalu, jak je tady zvykem, jako cyklisti, ale já jsem vlekl ten svůj těžký kufr s pletacím strojem, rozloženým na součástky a bylo nepředstavitelné, že bych jej nějak jednoduše dostal na řídítka, tak jsem si nechal nadiktovat adresu a jel šalinou až na sever na Dörnerplatz, několikrát jsem přestupoval, zdálo se mi, mám to v paměti rozmáznuté, protože hned jak jsem ten svůj náklad složil v předsíni Klausova bytu, hned poté jsme se na kole vydali teď už zešeřelou Vídní, naštěstí jemně z kopce, už jsem byl totiž umolousaný z celého toho cestování, protože Vídeň je daleko, jak teď už víte, a mírným svahem jsme se spustili až ke klubu skrčenému v oblouku mezi pilíři U-bahnu, svítil jako akvárium, cele prosklený s nápisem Rhiz – jménem, které jsem si pamatoval z obalu desky Taku Sugimota a Radu Malfattiho, Futatsu, tiché ultraminimalistické nahrávky dua kytary a trombónu, která byla paradoxně nahrána tady v tom hlučném pubu. Klaus vzpomíná, že večer před koncertem, v roce 2003, byl bar výjimečně oddělen od sálu zatahovací dřevěnou příčkou, a přece je na záznamu slyšet hlavně cinkání sklenic, hovor návštěvníků a občasný zvuk vlaku, který prosvištěl posluchačům nad hlavami, a že večer prý byl památný už jen tím, že notná část první půle byla vyplněna šachovou partií obou hudebníků.
Dnes se tu u piva překřikujeme s Diebem a Klausem, pokoušejíce se domluvit na zítřejší nahrávaní kvartetu ve studiu Sperrmuecc.
Vídeňská scéna pro mě, nepřesně samozřejmě, znamená tenhle kvartet: Tim Blechmann – laptop, Dieb 13 – gramofon, Klus Filip – laptop, Ivan Palacký – amplifikovaný pletací stroj Dopleta 160. Album, které jsme celé jedno dopoledne nahrávali v různých kombinacích a které pak mistrovsky masteroval Wolfgang Musil si můžete stáhnout zde: kvartet
Daleká vídeňská scéna jsou pro mě, nutně neúplně, i koncerty v Ruprechtskirche, kde Angélica kombinuje soubory soudobé vážné hudby s improvizátory a experimentátory: Neue Musik St. Ruprecht
Vídeňská scéna jsou pro mě, pomýleně přiznávám, i ad hoc pořádané koncerty v prázdných flexibilních prostorech, které si tu často pronajímá komunita umělců, většinou tanečníků nebo výtvarníků, jako je z poslední doby např. nadaLokal nedaleko Mariahilferstrasse.
Jak to tady tak postupně vyjmenovávám, uvědomuju si, že budete-li to chtít vzít jako zprávu o vídeňské improvizační scéně, pak říkám: nedělejte to – mám to rozšmelcované tím věčným popojížděním na kole po přerušovaných vídeňských cyklostezkách, nejsou tak dokonalé, jak se říká, skončí zničehonic uprostřed ulice a ubohý český cykloturista aby pak hledal, kde znovu začít.
Na vypůjčeném parádním kole značky „Tabor extra especial“ jsem přijel i v roce 2006 do „Ehemaligen Bundesanstalt Für Pflanzenschutz und Samenprüfung“ čili „bývalého Federálního institutu pro ochranu rostlin a výzkum semen“, který byl na několik dní uzpůsoben pro festival soudobé hudby.
Znovu Vám musím připomenout, že obrázky z Vídně mám zamžené, možná i proto, že je v mnohém tak podobná Brnu, a přece tak odlišná, protože oproti němu trošinku přifouknutá a vyluxovaná; ale z podzemní industriální prostory „Institutu“ nezapomenu na parádní techno rytmus, který v syčivých poryvech bravurně ze své trubky vygeneroval jenom tak mimochodem Franz Hautzinger, když se rozcvičoval během zvukovky před koncertem. Vybavuju si, že mě to na drahnou chvíli ochromilo a několik dlouhých okamžiků jsem nebyl schopen hrát. Takhle virtuózní postup z jiné hudební oblasti mě vykolejil, tohle bych chtěl umět, říkal jsem si, takhle samozřejmě přesunout referenci odjinud, jenom ji položit na stůl jako odkaz a zase pryč od ní, aby tu zůstala jako kontrapunkt, něco, co udělá celý koncert.
Kdyby si v tom chtěl někdo udělat alespoň jakýsi pořádek, mohl by pro dramaturgii malého festivalu vzít tyhle vídeňské hudebníky: za tendenci mixování soudobé vážné hudby a improvizace nominovat Burkharda Stangla a Angélicu Castelló, doplnit je Josefem Novotnym a Katharinou Klement, jako zástupce synergie elektroniky a videa by měl k dispozici NotTheSameColour (Dieb 13 a Billy Roisz) a vypároval by je pro jeden večer s Michaelou Grill. Z laptopové scény by sestavu doplnili vývojáři softwaru „ppooll“ Klaus Filip a Arnold Haberl aka Noid a s nimi by dopolední workshop vedl Tim Blechmann, který cizeluje pro změnu zase program „supernova“. Na závěr večera by zahráli Radian nebo Martinové Siewert a Brandlmayr. A druhý den pak sóla Franze Hautzingera a Radu Malfattiho, kterého bych ovšem nejraději viděl hrát někde na pomezí města a lesa.
A byl by to samozřejmě marný pokus o představení vídeňské scény, bylo by to fragmentární a právem by si kdekdo mohl stěžovat, že x věcí, důležitých pro komplexní pohled chybí, ale vezměte někdo, komu necelistvost nevadí, tento banální návod a udělejte to. Nehleďte na dlouhé kilometry a trmácení se po nezpevněných cestách mezi Brnem a Vídní!
………………………………………………………………………………………………………….
Billy Roisz – videomix, laptop, elektronika. Specializuje se na video feedback a interakci videa se zvukem. Používá monitory, kamery, videomixy a vlastnoručně vyrobený videosyntezátor, laptop, basovou kytaru a gramofony.
Spolu s Burkhardem Stanglem, Martinem Siewertem a Borisem Haufem tvoří seskupeni EFZEG, s Toshimaru Nakamurou pak duo AVVA. Mimo to spolupracuje s umělci jako jsou Takeshi Fumimoto, Didi Bruckmayer & Ennoson, Sachiko M, Dieb13, Christof Kurzmann, Michaela Grill, Helge Hinteregger, Radu Malfatti, Werner Dafeldecker, Oliver Stotz a další.
Žije a pracuje ve Vídni.
Její videa distribuuje sixpackfilm.
https://billyroisz.klingt.org/
1/ Hudebníci často protestují, kdykoli někdo zmíní národní nebo regionální vliv na jejich hudbu. Pomineme-li základní klišé, která s touto otázkou člověku automaticky naskakují, můžeš popsat, jak tvoje hudba reflektuje město, ve kterém žiješ?
Řekla bych, že jsem více ovlivněna prostorem klubu nebo sálu, kde hraju než městem samotným.
Vidíš nějaké podobnosti mezi strukturou svého města a strukturou hudby, kterou hraješ?
Vlastně ne. Ale pozorně si všímám struktur města a atmosféry, když cestuju do vzdálených míst. A tam teprve, jak si uvědomuju, cítím/vidím/slyším přímé vlivy na moji produkci.
2/ Proměnil se tento vliv prostředí na tvou hudbu nějak za posledních, řekněme šest, sedm let?
Myslím, že má videa a zdroje zvuku se s léty dost mění, ale nezdá se mi, že by to bylo vlivem města. A když, tak ne tak, abych to byla schopna rozpoznat.
3/ Být součástí určité hudební komunity je, bezesporu, velmi podpůrné pro vývoj jednotlivých hráčů. Ale stalo se ti někdy, že si stejnou výhodu zničehonic uviděl jako omezení, jako svého druhu “klec”? Jaké “techniky” doporučuješ použít pro únik z této potenciální pasti?
Já spolupracuji výhradně s lidmi, jejichž práce mi přijde inspirativní. Takže je to pro mě pokaždé víc přínos než omezení. Snažím se být otevřená všem druhům vlivů, ne pouze těm, které jsou mi nejvíc příbuzné. A taky se velmi nerada vidím zařazená v kategoriích jako jsou elektroakustická hudba, noise, impro, experimentální hudba, nová hudba nebo cokoliv jiného.
4/ Dokážeš stanovit určitý bod, od kterého ses cítil být součástí hudební komunity?
Když jsem začala koncem 90. let s živými audio/video performancemi, hodně spolupracovníků v té době Vídeň opouštělo. Ale zase se přirozeně objevovali noví lidé a nové ideje. Ono je to vlastně docela organicky vyvíjející se komunita.
………………………………………………………………………………………………….
Předchozí díly:
6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”
6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004
6 km od civilizace /3/ Barcelona, „Música á Metrònom“ 2005
6 km od civilizace /4/ Barcelona – byty, ateliéry, patia, lofty 2008
6km od civilizace /5/ Vídeň – anketa „Město, hudba“
