6 km od civilizace /9/ Berlín – Echtzeitmusik: sebedefinice jedné scény
52°32’34.33″N,13°25’18.48″E *
* GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě.
Knihu „Echtzeitmusik Berlin – selbstbestimmung einer szene/self-definiton of a scene“, kterou po několik let připravovala komunita berlínských improvizátorů jsem v našem seriálu už podvakrát inzeroval (6km od civilizace díl 1. a 7.).
Když minulý pátek přijela jedna z jejích editorek Andrea Neumann do Brna, třímala v ruce vítězoslavně jeden čerstvý výtisk, a jelikož byla rozcvičená několika rozhovory pro média z posledních dní, hned jsme v předvečer koncertu na Minimaratónu elektronické hudby v Ostravě, připravili na dvorku našeho domu pod ořechem bleskurychlou oslavu-tiskovku. Byla už téměř tma, když jsem poněkolikáté v životě zapínal kameru, abych pro Vás velmi nadšeneckým dokumentárním způsobem zaznamenal rozhovor, který o vzniku této nevšední publikace vedla s Andreou moje žena Anna. Zdá-li se Vám být záznam velmi tmavý (barevná škála mi připomíná materiál ORWO z bývalé NDR), pak vězte, že o několik okamžiků později byla už tma jako v ranci (z blízkého stromu zahoukal puštík):
Anna (AP): Už dříve jsme několikrát mluvili o poměrně netradičním kolektivním způsobu vzniku knihy. Proto se na začátek zeptám: Kdo ji vlastně financoval?
Andrea (AN): Bylo to tak, že vydavatel souhlasil s vydáním knihy poté, co jsme prostřednictvím maling listů a internetových formulářů získali 200 předplatitelů – lidí, kteří závazně slíbili si ji koupit, až vyjde. Takže v té chvíli věděl, že se nejméně 200 kusů prodá, a to mu stačilo. No a honorář požadoval jenom překladatel do angličtiny (kniha je dvojazyčná, německo-anglická). Všichni ostatní pracovali zdarma.
AP: Takže na začátku vlastně nikdo nic neinvestoval.
AN: Ne.
AP: Věci se tedy daly do pohybu díky energii berlínské “echzeitmusik” komunity.
AN: Ano. My editoři jsme byli jakýmsi motorem celé věci. Obcházeli jsme lidi, spojené se scénou z minulosti a ptali se: byl bys ochoten napsat nějaký příspěvek do knihy bez nároku na honorář? Získali jsme tak postupně hodně autorů a v určitém okamžiku nám jen chyběly peníze na překladatele, protože jsme shromáždili víc textů, než jsme původně doufali. Takže jsme zorganizovali benefiční koncerty a poskládali částku na honorář překladatele ze vstupného.
AP: Kolik lidí na knize pracovalo?
AN: Něco kolem šestnácti – fotografové, autoři, překladatel, editoři, redaktoři…
AP: A kolik hudebníků nakonec přispělo?
AN: Asi patnáct, ale ne každý tam má vlastní text. U některých jsme použili jen citace.
Knihu iniciovalo diskusní fórum s názvem „Labor Discurs“, které se konalo v roce 2007. Cítili jsme, že se kolem naší hudby děje spousta věcí – koncerty, které mají slušnou návštěvnost, intenzívní výměna názorů mezi hudebníky, polemiky, ale nikdo zvenku o tom vlastně neví, v zahraničí byli sice jednotliví hudebníci známí, ale všechny tyto konkrétní aktivity probíhaly jen v rámci komunity – tak nás napadlo – možná bychom mohli ten insiderský diskurs zveřejnit.
Pozvali jsme tedy veřejnost a vybrané hudebníky do kulturního centra – squatu “KuLe” v Berlin-Mitte, diskutovali tu mezi sebou, všechno jsme natáčeli a zamýšleli pak zkompilovat z nejdůležitějších momentů těchto večerů malou knihu. Když jsme ale záznamy debat přepisovali, zjistili jsme, že tu vyvstávají zásadní otázky – například jak “naši” hudbu pojmenovat. A celá kontroverzní diskuze začala znovu.
Chystali jsme se tedy společně vygenerovat nové pojmenování naší hudby – značku, kterou by si nikdo s ničím nespletl (jak se nám stávalo na festivalech tzv. Nové hudby). Ale v tu chvíli vstal někdo a řekl: Ne, ne, to by nikam nevedlo. Lidi by se začali ptát: “kde se v rámci této značky pohybuju já?” a “já přece nedělám to co ty” a tudíž “já nejsem součástí této nové značky”, čímž bychom jenom opakovali to, co už jsme v debatách několikrát společně absolvovali.
A tehdy jsme si řekli, že pokud tedy neexistuje společný jmenovatel, na kterém se všichni bezproblémově shodneme, že tedy vyzýváme každého, aby pojmenoval ten svůj proklamovaný jedinečný postoj. Proto je nakonec v knize takové množství autorů, kteří píší docela intimním způsobem o své práci.
Zároveň bylo jasné, že těm proklamacím musí předcházet nástin historie formování celé scény. Protože, jak jsme si uvědomili, celé to začalo v 90. letech ve squatu zvaném “Anorak” na Dunckerstrasse 14 na Prenzlauer Bergu a další “velké” věci se pak děly i na jiných místech, která v průběhu let zanikla, zatímco je postupně nahrazovala nová.
AP: Kde jste nakonec našli těch 200 předplatitelů?
AN: Samozřejmě je mezi nimi spousta našich přátel, ale loni v září proběhl rozsáhlý “Echtzeitmusik festival” který pořádal Ignaz Schick, a ten knihu velmi cíleně propagoval, všude byly letáky … a zájemci se mohli také registrovat na webu Echtzeitmusik, který má vysokou návštěvnost a to vyvolalo i mezinárodní zájem mimo okruh nejbližších přátel.
AP: Pro mě je skvělý fakt, že historii píšou lidi, kteří jsou zároveň jejími aktéry – je to subjektivní, ale zároveň tito lidi mapují něco zevnitř komunity, co v mnoha případech nebylo jinde zdokumentováno.
Pro mě je to historický záznam vytvořený samotnými aktéry, ale zároveň i současnost a nemíchá se tam příliš ten odstup někoho zvenčí, který navíc situaci reflektuje zpravidla až po x letech.
AN: Jo – není to pohled nějakého „vnějšího oka“, které celé dění pozoruje z odstupu … s výjimkou dvou příspěvků muzikologů, což je zase ale přece jenom zajímavé – mít tam i někoho, pro koho je jednodušší dát tuto hudbu do kontextu s jinou. Bylo jasné, že tohle nikdo z nás nemůže suplovat, že jsme každý příliš hluboko ponořeni ve svém světě. No ale od nás zase čtenář dostane 30 různých úhlů pohledu, velmi osobních, a je na něm, aby si to zobecnil, aby si udělal si svůj vlastní obrázek.
AP: Tenhle předpokládaný aktivní přístup může být pro ctenáře zajímavý. Na druhou stranu se říká, že jakmile nějakou věc publikuješ, je mrtvá. Jak to cítíš Ty?
AN: Snažili jsme se už v úvodu vysvětlit, že kniha je součástí příběhu, který podle všeho pokračuje a ten tedy mrtvý není. Že je to něco, co se už odehrálo, i to co se právě děje. Například mě, jako jednoho z editorů, a tudíž někoho, kdo byl do procesu jejího vzniku hluboko vtažený, přinutila přemýšlet o naší hudbě z úplně jiných úhlů než dřív.
AP: Nabízí se tedy otázka, jak celý proces práce na knize změnil samotné aktéry, přispěvatele, případně celou scénu?
AN: Doufám, že se teď na základě jednotlivých příspěvků zrodí diskuze. A vlastně ta už i začala. A bude-li se rozvíjet, pak je to jen dobře.
AP: Kniha tě tedy přiměla přemýšlet o tom, co děláš očima pozorovatele zvenčí … jak srozumitelně popsat svoji hudbu někomu, kdo ji nikdy neslyšel, kdo jen právě čte knihu.
AN: Ano. Je dobré umět jasně říct, co děláš.
AP: Už jste publikaci oslavili?
AN: Ještě ne – budeme mít oslavu 4. září v Berlíně v klubu Ausland. Rozhodli jsme se, že na ní nebude žádné umělecké představení, jen čtení a pak video příspěvky některých dalších autorů, kteří už z kapacitních důvodů v knize nemohli být. No a pak jsme objednali jazzový kvartet, který bude hrát k tanci.
AP: Myslíš klasický tanec?
AN: Spíš všehochuť – freestyle.
AP: Jaký to je pocit být součástí celého procesu?
AN: (směje se) Je to fajn – skvělé!
AP: Mhm…
AN: .. pak také – v loňském roce, na festivalu Echtzeitmusik, přišlo na vernisáž opravdu hodně lidí, stovky, a ten pocit … byla jsem na úplném začátku, cítila jsem se být opravdu součástí celé té věci a byla jsem opravdu hrdá, že všichni ti lidé přišli a byli tam.., bylo to… tak plné života! Pak ta proměna města za ta léta – všichni jsou teď o 20 let starší, ale pořád je to tady, opravdu … nevím – někteří lidé tvrdí, že je v tom, co děláme i kus ideologie, ale já nemám pocit, že zas až tolik. Myslím, že komunita je poměrně silná a že součástí této hudby je i to, že každý může zaujmout místo, které mu vyhovuje, to je alespoň můj případ. Nikdo ti neříká, co bys měl dělat.
Ovšem na druhou stranu kniha má také kritické kapitoly, velmi důležité, hlasy, které upozorňují, že existují určitá daná pravidla – kód, skrze, který se stanovuje, jak mluvit, jak hrát hudbu, a který když nesdílíš, ocitáš se mimo…
AP: Víš, přemýšlím o tom, že kniha je velmi tradiční formát, a na druhé straně tato hudba – pro mnoho lidí je obtížné se k ní přiblížit…
AN: Ano.
AP: .. a tato kombinace knihy a hudby, která je pro těžko uchopitelná, může být pro mnohé překvapivá.
AN: Protože kniha je tak tradiční formát a hudba chce být …
AP: Ano!
AN: To je zajímavá poznámka! Já jenom doufám, že existují některé dveře, které lze otevřít j pomocí slov, obrázků. Vlastně jsme nejprve uvažovali o elektonickém formátu, e-knize, jen na net, ale nakonec převládla potřeba vytvořit něco, co je možné můžu vzít do rukou. Je hezké mít tam fotografie, plakáty, ve formě, které se můžeš dotknout.
Jeden kamarád, který se procesu přípravy hodně účastnil říkal: Musí to být kniha, kterou je příjemné si listovat – měla by tam být grafika CD obalů.. je také zajímavé vidět ty změny přístupů k designu plakátů … jako např. v 90tých nebo v polovině 90tých let lidé měli tendenci všechno kreslit rukou, víc to propracovávat, zatímco teď je to mnohem více digitalizované..
Ivan: Zmínila ses o ideologii. Můžeš vysvětlit, o co se jedná?
AN: Jeden z kritických hlasů, Ulf Sievers, říká, že když se stal součástí scény v jejích počátcích, bylo v tom docela dost anarchie a volnosti, a všichni se snažili mixovat různé styly, ale pak, když jsme se zaměřili pouze na noise a nepatrné zvuky, přestala to pro něj být zábava a začala vážná práce, něco jako náboženství, kde se pro pravdu musí trpět …
Ivan: S čímž asi nebudeš souhlasit …
Andrea: Chápu to, ale pro mě to byl můj způsob, jak najít zvuk, po kterém jsem v té době toužila … takže jsem to brala … jak to říct … to byla skutečně otázka života a smrti – něco, co muselo být přesně tak – a když jsem zahrála “chybný” zvuk v nesprávném okamžiku, cítila jsem se skutečně hrozně. Existoval okruh lidí, kteří spolu pořád bojovali a obviňovali se z toho, že se něco nedělá tím jediným odpovídajícím způsobem … takže se to bralo opravdu vážně, a můžeme to označit za … protestantský přístup, možná. Ale pro mě bylo důležité si tím projít, a něco si z toho odnést, i když chápu, že pro někoho to mohlo být opravdu úzkoprsé.
AP: Ale můžeme tohle nazývat ideologií? Není to jen jedna z fází určitého procesu?
AN: Možná, že ideologickým se to stává ve chvíli, když si začneš myslet, že jiný přístup je špatný. A když tě můžou vyloučit z komunity proto, že něco nechceš dělat nebo neděláš, jako ti druzí …
AP: Rozumím. Když to začne omezovat ostatní vlivy.
AN: Ano.
AP: A to se také dělo?
AN: Ano, to se skutečně stávalo. Bývaly doby, kdy někdo použil určitý tón, a už nebyl příště pozván. Bylo to docela… výhradní.
AP: A tohle se s přibývajícími lety změnilo?
AN: Myslím, že po těch prvních čtyřech letech toho soustředění na ticho skoro všichni pocítili touhu víc se otevřít a lidi šli potom různými směry, což je taky důvod, proč je dnes scéna velmi rozmanitá, aspoň z mého pohledu.
A další kritický hlasy říkájí, že i na ténto scéně se objevily různé mocenské struktury, že je hierarchická, a že to je na pováženou zejména na tzv. off-scénu, která začínala jako jakási rebelie vůči zavedenému akademickému prostředí, nebo např. v Berlíně byla také etablovaná avantgardní scéna … ale naše generace na ni nebyla nikdy pozvána – nemohli jsme hrát na jejich akcích za slušné honoráře, a tak jsme rozjeli svou vlastní věc a najednou, po dvaceti letech, je tu znovu hierarchie a zase jiný mocenský aparát a problém možná tkví v tom, že lidé, kteří jsou jeho součásti, si toho nejsou vědomi … například já jsem dlouho cítila,že jsem součástí undergroundu, který jde proti něčemu, ale i ten underground měl něco jako svůj hlas – hlásnou troubu, takže když se něčí jméno dostalo na program na stránce Echtzeitmusik (to je téma, kterému se kriticky věnuje v knize třeba Diego Chamy), už ten samotný fakt znamenal, že jde o něco důležitého a výlučného, a mnoho lidí se tím pádem o tom dozvědělo, takže pokud tam někdo naopak uveden nebyl nebo třeba nemohl hrát na určitých vybraných místech … i v tom už je určité uplatňování moci.
………………………………………………………………
Echtzeitmusik Berlin – selbstbestimmung einer szene/self-definiton of a scene“, editoři: Burkhard Beins, Christian Kesten, Gisela Nauck, Andrea Neumann, Wolke Verlag 2011
Předchozí díly:
6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”
6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004
6 km od civilizace /3/ Barcelona, „Música á Metrònom“ 2005
6 km od civilizace /4/ Barcelona – byty, ateliéry, patia, lofty 2008
6km od civilizace /5/ Vídeň – anketa „Město, hudba“
6km od civilizace /6/ Vídeň – Tak daleko!
6km od civilizace /7/ Berlín – poprvé v reálném čase
6km od civilizace /8/ Lublaň – festival „Osebno – kolektivno“
