Ivo Perelman / Karl Berger: Reverie
Leo Records (www.leorecords.com)
“Ivo Perelman je saxofon”, napsal v doprovodném slovu k CD Reverie Ken Radnofsky. A Neil Tesser – pokolikáté už – rozebírá nové Perelmanovo album takřka do mrtě. Ani já nepíšu o tomto tenorsaxofonistovi poprvé, i když se z přehršlí jeho vydávaných desek (v naprosté většině na Leo Records) nevěnuji všem. Perelman si své postavení současného saxofonového kolosu vydobývá záměrně, s rozmyslem, usilovností, hudebním vabankováním i předvádivostí, ale málo platné: on už tím kolosem je. Přispívají k tomu i jeho dosavadní spoluhráči, napomáhající mu v excitaci, vzruchu a rozpádivosti. A právě z této – byť variovávané – už-ustálenosti se naprosto vymyká Zasnění (tak by znělo české pojmenování šestidílného kompaktu). Souvisí to zřejmě s volbou nezvyklého partnera: legendárního vibrafonisty, v tomto případě ovšem pianisty Karla Bergera, který je svou rozšafně lyrizující střídmostí zřetelným protikladem takového Matthewa Shippa, s nímž Perelman značnou část své produkce (byť většinou v triu) dosud spojoval. Vedle titulní skladby, která souběh šesti improvizací korunuje, jsou svědectvím meditativního přístupu i další (včetně názvů): Transcendence (což má totožný význam i u nás), Contemplation (Rozjímání), Pensiveness (Zádumčivost), Pursuance (Sledování), Placidity (Poklid). Což neznamená, že se saxofonista spokojí s jednotvárnou rovinou svého projevu: jeho tón je hebký i zachroumaný, chlácholivý i vyšinující, tanečně hravý i žvanivě burcující, bolestně nebolestínský, nářkumilovný, ale spíše postýskávající i nehořekově pozdvižný. Celkově je však ráz alba kontemplativní, vějířovitě rozvíravému tenoru synchronně přitakává klavír, po pasážích v naprosto harmonickém souznění dochází k vzájemnému pohrávání s odběžnými průmyky i s kaskádovitými halivkami či zaobrubovaným vyhudráváním a škálujícím úvozováním, vcelku však pozůstává zvolená rovina, vyhlédávání namísto vyhledávání, ve kterém sice občas přeskočí jiskra proměnlivostního zvratu, laškování či houžvičkování, setrvává však poklidná, konejšivá, uklidňující nálada, bzučivostně rozechvívaná včetně melodizujících křižovatek s naplněnými tajenkami, při nichž se posluchači tají dech. Sax samozřejmě vyhmatává hlubiny a výšiny zvolených témat i s tím související průklesty a uvíznutosti, „evropsky“ romantizující piano však jeho vzepjatosti doplňuje v symbiotickém spřežení, vynásobujícím vzájemné reakce, zaceluje návaznosti, zapošívá výzevnosti, jeho neburácivost má svoji vstřícnost ve střídmosti, stabilizující důraznost i v potichlosti. Tím oba hudebníci vybuzují dojem napjatého očekávání, zdráhavostního, nicméně přitakávavě zacíleného, prodýchaného, luzného, objímavého, sametného, zadíravého i výderného. Přes občasné zahecování či zažhavovací protýkání se oba nástroje vždy sejdou v obapolném chlácholení, zaplašujícím stres (což leckdy naléhavě potřebujeme), a v takové vstřícnosti se dohloubají až k závěrečnému dosnění.
Ivo Perelman nás svou Reverií přesvědčuje, že nemáme žádného hudebníka (a umělce) zaškatulkovávat předem. Je-li skutečně tvůrčí, vždycky znovu nás dokáže překvapit, odhalit někdy nečekanou stránku svého talentu.
