- Inzerce -

Ivo Perelman / Matthew Shipp: Callas

Pětapadesát kompaktů má už Ivo Perelman na svědomí a další stále vycházejí. Naskýtá se tedy otázka: je přeperelmanováno? Opakuje své přístupy? Je možné, aby nás překvapil nejenom svou brilantní saxofonovou hrou, ale i něčím dalším? To je téma na profilový článek. Tématem pro recenzi je dvojCD Callas, nahrané s jedním z jeho nejbližších spoluhráčů, klavíristou Matthewem Shippem v průběhu dvou dnů – 27. února a 15. března 2015. Jde samozřejmě o divu Marii Callas, operní sopranistku, která zazářila v polovině dvacátého století. Ale nebyl by to Perelman, kdyby svůj hold zpěvačce zatížil snahami o replikování jejích výkonů. Přestože zvolil šestnáct hrdinek z jejího repertoáru – od Tosky a Mimi přes Medeu či Violettu po Aidu a Turandot, kterým věnoval svoji pozornost, jde mu víc o celkové fluidum těchto rolí včetně známých árií (které tu jen občas problesknou), volí každé téma jako další výzvu pro své osobité pojetí. Vitálnost improvizací s kongeniálním Shippem svědčí nejenom o jednolitosti jejich srostenectví, ale i o neustále rozdiveném, výbušnivém, líčivém, chlácholivém, horempádním i zdrženlivém hazardérství, inspirovaném sice operami, respektive ústředními ženskými postavami z těchto oper, ale nikoli přímočaře. Jde o portrétní umění v kostce, kdy pokaždé zaznamenáváme nový, odlišný přístup, nové vzrušení z osudovosti, proměnlivé citové bytostnění, ve kterém vše pulzuje, rozevírá se před námi do dramatizujícího sondování a náladotvorného vypodobňování. Pro jazzmeny není promíšení zvolených předloh s osobitým pojetím nic nového, tím prosluli odedávna, nicméně Perelman s Shippem nepostupovali totožným způsobem, nezamíchávali do originálního znění pouze své sólistické vstupy, prosólovávají se zcela samovolně a samozřejmě v průběhu celých osmdesáti minut, aniž nám zevšedňují. Volba silných témat k tomu přispívá, podstatné však je, že před námi defiluje nejen plejáda tak výrazných postav, ale i jejich připoodhalovaných osudů, s nimiž hudebníci nejenom cítí, nýbrž zároveň protrpí jejich nepřízně, svévole, vztahy, výzvy, pokory i vévodění. Callas jako celek má určitý společný háv, avšak jednotlivé portréty, soustředěné do několika minut, jsou jejich vhudebněným extraktem, do kterého oba muzikanti přidávají svůj náhled, zakořeňují se v tématech, zároveň však je okořeňují, otevírají průhledy bystré, leč nezbrklé, využívají každou příležitost, aby přidali další barvičku k portrétům, rozkochání, dychtění, zvlňování, hebkostnění, lavírování, výtržnostnění, lišáckost, utrhačnost, objímavost i jímavost, jak kde se k tomu najde příležitost.  Připadá mí, že Perelman a Shipp  prožívají všechny zvraty a odliky, vedeni stejným dojmem, jako kdyby šlo o jednosnubnou dvojosobu. S každým novým vstupem, poskočným, pulzujícím, prohřmívajícím, střečkujícím, zbaladičťujícím či vyprávěcím navodí novou situaci, ať se pak rozvine do dotýkavostní peripetičnosti s pošťuchavostním balancováním a rozesmílkováním nebo do laskajícího lichotnění. Sax dokáže vzrušovat, hladit, vystřelkovat do vzrušivosti, vzpínat se, vířivě stoupat i odstupňovaně okolkovat, prozpěvovat si, jeho naléhavost připomíná kirkovskou výdrž. Klavír dokáže to vše navozovat i na jakýkoli podnět rezonovat, poddýchávat ho i rozčerťovat, vymítat i namítat, odmítat, zamítat, rozmíškovat, úderně dodramatizovávat, prohřmívat. A když na to dojde, oba nástroje nepohrdnou ani sladkobolným pohlazením, pokud se hodí do přiznávky té které role. Celé dvojalbum nabízí tak zinstantněnou epičnost v latentní podobě, je nejenom vyobrazením tak odlišných postav, ale i poctou všem autorům od Donizettiho po  Pucciniho či Verdiho, přičemž Maria Callas může být přijímána jako přídavná hodnota či nadhodnota. Se závěrečnou Giulií je celá pouť po životních anabázích zvolených hrdinek, propojená s operní historií, dovyprávěna, setrvává však výsledný dojem naléhavosti, osudovosti, nevšednosti, hudebního mistrovství.

Perelman může být co do počtu vydávaných desek srovnáván s Braxtonem. Jsou to však naprosté protipóly. Každý z nich je ovšem osobnost, obohacující škálu současné hudby ve vysokých sférách. Proto se k nim vracíváme, proto čekáme na každý jejich nový projev. A oni většinou nezklamou. Perelmanova a Shippova Callas každopádně náleží k vrcholům dnešní nekompromisní hudby.

 

Ivo Perelman / Matthew Shipp: Callas

Leo Records (www.leorecords.com)


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.