Ivo Perelman / Matthew Shipp: The Art of the Duet, Volume One
Ivo Perelman / Matthew Shipp / Michael Bisio / Whitt Dickey: The Edge
Ivo Perelman / Matthew Shipp / William Parker / Gerald Cleaver: Serendipity
Leo Records (www.leorecords.com)
Albová genealogie, zveřejněná v bookletu Serendipity, hovoří jasně: jenom na Leo Records můžeme napočíst jedenadvacet CD – „voko“, tedy Perelman bere; a nynější trojice zvyšuje počet alb na 24, což samozřejmě není konečná cifra, jak o tom svědčí doložka k Umění duetu: Volume One. Bylo o nich už vše řečeno? Neopakuje se Perelman, a tudíž i jeho kritikové, recenzenti, publicisté a přípodotkáři? Dovolím se jich pár ocitovat: jde o „zcela novou školu jazzu“, je to „jedinečný génius“ (Gunther Schuller), je to „nejintenzivnější, nejzneklidňujícnější, nejtrýznivější současný saxofonista“ (Francoise Couture), jeho „virtuozita a individuální, fantasticky lyrický zvuk vytvořil v rozmezí avantgardy svět, který je zcela jeho vlastní, nepodobající se ničemu jinému“ (Gary Giddins). Domnívám se však, že všechno kritikou vyřčeno nebylo, při každém dalším albu zjišťujeme, že něco zbývá, co ani tam vysloveno nebylo, něco nového, jiného, objevného. A tudíž, že si to zasluhuje i další hodnotící přístup.
Hned The Art of the Duet (na který mají navázat dva další kompakty), nahraný v brooklynském studiu v září 2012 s klavíristou Matthewem Shippem, nás osloví nejen vervou, na níž je patrné, jak jim obapolné výběžníkové perlustrování svědčí, ale i vzájemnými vymyšlenostmi, zaskočováními, vybočováními, souběžováními mezi výtrysky a pohladivostí. Shipp Perelmanovi poskytuje i vymezuje zázemí, nad nímž tenorsaxofonista třináctkrát po sobě vždy znovu žene do útoku, vyluzuje neobvyklá zvučení, zdvojuje i ztrojuje vytyčené momenty, aby se od nich razantně odpoutával, fascinuje, hloubá, holedbá se, prosmýkává se, rozumuje, obžerně hoduje nebo se uvelebuje na klavírních přehršlích – prostě jeho srostitost s nástrojem je sounáležitá, je to saxofonování světa a jeho protikladů přímočaře i úhybně a zdá se, jako by nemělo nikdy skončit, protože nás oslovuje vždy novými výzvami. Shippova role ovšem zdaleka není pouze doprovodná nebo podpůrná, oba se totiž třinácti zastaveními probluzují společně, jde o souběžné umění vypravěčského dialogu bez nadbytečných násilností, vyhýbavostí nebo potlačování. Proto se oba plně uplatňují na různorodosti nálad od nabručenosti přes výbojnost, útěšlivost, rozkochanost, úzkostnění, hrčivou výzevnost po výpadové výtržnictví. Shippův klavír Perelmanovo záletné vnořování, luzné uskřiňování nebo bludnostní spočinování podloudně podemílá, výdržně dokládá, atmosféricky doplňuje, takže sax může prosakovat do piana a gejzírovat nad jeho hladinou. Neostýchám se nazvat Perelmanovu hru jako kirkovskou mistrnost (pamatujete se na Rahsaana Rolanda?) bez nadbytečných extravagancí, zato s vehemencí propátrávání šancí, celistvějících z útržkovostí, s účinností dramaticky probleskujícího zadrhávání, zahybatelného ukolébávání či názvučného pableskování. A tak mi hráčská strostitost připomíná rostlinu, která vystřeluje výhonky na všechny strany. Je třeba dodat, že tato dvojice (která se už důvěrně zná z předchozích projektů) přejde zcela samozřejmě do obou dalších alb a předurčuje i jejich vyznění.
Ještě vyostřeněji působí The Edge, jež vzniklo v témže studiu o tři měsíce dříve a v němž se k ústřední dvojici přimkli kontrabasista Michael Bisio a bubeník Whitt Dickey. Jde od počátku o vulkánově skrumážovou, urachoceně vláčnou, vzrušivě zahalekanou a zroztodivnělou orchestrální ražbu, ale občas promísenou umanutou potichlostí nebo hravou rozjíveností, nad kterýmžto rumrajem se sax nadnáší jako větroň, zalyká se, výská a prohlubňuje své poblázněné pokušitelství, je uštěpačný, vířivý, piruetní, vzrušivě rozmáchlý, s klíčivou, leč neskličující pospěšností nebo zadumanou houpavostí. K čemuž mu dopomáhá klavír, který Shipp rezolutně prorytmovává nad bicími. Celkově běží o třeskuté snoubení pohromovosti a rozvážnosti, rozkoukávavé variace, sevřenostní provokování, o zvukovou lávu, nepohřbívající invenci. V souhlase s názvem jedné skladby jde o fatální bludičkovství, vymknuté z pantů, dopované vzájemným ponoukáním a pošťuchováním, ale v centru dění pochopitelně zůstává Perelman se svými horalsky nahrouženými výstupy, jištěnými lanem rytmiky, se svými přelety nad melodizujícím hnízdem, s veletoči prodíravého dychtění, úskočné brisknosti, probrázděného prozřívání či umanuté výskočnosti. Perelmanova střelhbitá utrhovačnost a výdržně cirkulární nepřetržitost je obdivuhodná a zůstáváme nad ní bez dechu. I nad tím, jak se v závěrečném Websterisms dokáže v této upomínkové poctě drobnému velikánovi „staromilsky“ moderně, s pokojnou slibujícností a houževnatě hladivou pokorou proměnit. Ale tady se překonávají všichni a s úctyhodnou vervou verbují příhodné tóny.
Sťastná hvězda stála i nad nahráváním v tomtéž studiu už v listopadu 2011 (přesto dodržuji číselné, nikoli chronologizující řazení alb), kde vzniklo CD Serendipity jakožto jednolitý lítý proud o třiačtyřiceti minutách a sedmi vteřinách. Jednolitost však je pouze zdánlivá, protože tento nádherný galimatyáš se sice občas usebraně do úmoru valí, je však prostřídáván neustále novými připomínkovými i objevitelskými motivy, rozcupováván do rozvolnění i zakroužení za použití munice s všestranným doletem, existují v něm pasáže, kdy se hamounské harmonění mění ve výbojkové prohřmívání, probleskování i pableskování, ve kterém jednotliví hráči mohou prokázat své osobní rozkochání. Těmito kolegy ústřední dvojice jsou tentokrát kontrabasista William Parker, který původně neměl být členem kvarteta, ale zaskočil za opozdivšího se kolegu, a hráč na bicí Gerald Cleaver. Kromě jiného právě Parkerovo zapojení zaznamenalo onen svit šťastné hvězdy, což si můžeme doložit zejména v okamžiku, kdy basa dostane šanci nehromovládného, leč rozhrouženého uvelebení. Perelman je tu ještě vzrušenější, útočnější, luznější než kdykoli dříve, je prostopášně vyzývavý, zacíleně saxílující (saxílení = šílení se saxofonem), vyhecovává své spoluhráče k maximu, ale s každým dalším vstupem po dílčím zapokojení nadhodí nové řešení, čímž celek zmnohotvárňuje, je vtíravě výzpěvný až k uskřinutosti, opiálně vzdýmavý, obořující se, osočující s bouřnými smyky, vzruty, vývzlyky. Proto nás nepřekvapí nepředvídané smeče, jako je vojácké zapochodování, zahlcení výstřely z imaginárních kuší nebo výchrst robustnění tohoto saxovládce.
Mám tedy dojem, že i tato nová trojdesková emise přináší nové výboje a další zahlcování, která vnímáme jako znepokojující a obohacující. Ať se vám to zamlouvá nebo nezamlouvá, Ivo Perelman je dnes jeden z nejplodnějších a nejodvážnějších hráčů na tenor. To už přede mnou řekl kritik v recenzi na All About Jazz, tak to bude zřejmě pravda. Jsem však rád, že o tom mohu podat další svědectví.
