Jaap Blonk: Songs of Little Sleep
Jaap Blonk: Traces of Speech
Kontrans (www.toondist.nl)
Holandský hlasový rabiját Jaap Blonk (1953) se už na svém Kontransu popasoval s kdekým od Matse Gustafssona a Michaela Zeranga přes Ingara Zacha a Ivara Grydelanda po Cora Fuhlera či Maju Ratkje. Rozličnost těchto výpadů se odvíjí od situace, jak se komu dokáže přizpůsobit nebo si ho podrobit. Co mě však vábí na jeho sólových exkurzech: že při značné humpoláckosti projevu dokáže být značně variabilní. Nejen na kompaktech v jejich celistvosti, ale i v jejich jednotlivých číslech. Tak je tomu i na CD Songs of Little Sleep, obsahujícím třináct úryvků ze suity Six Solipsistic Songs. Téma je jasné: nespavost, bezesnost nebo naopak hrůzyplnost snů. Vokální extravagance objímají či prostupují elektronické nálety se šrapnelováním, tu vyznívající jako sevřenostní drnčení, harašivé dynamičnění nebo protahovaná sféričnost i špatně odtékající kanalizace, onde jako nástřelná poplachovost, ale i tamtamové zatloukání, jindy jako vytěsňující strojovost, zadusávané tetelení, frézující vzryčnost anebo roztočivostní hloubení. A to jsme teprve v doprovodném ranku. Blonk sám provozuje všechno možné, co se vokálně vyluzovat dá: rozpojité bzučení, mručení, chrochtání i zvracování, které se vykřičenostně nahlučuje (Slight Underdoze), vrčivé blouznění, averzující chroptění, pableskující houžvění, přecházející až do smrtelnokřečivosti (Below the Abyss), excitující zaumné řečňování, protahované, plné provokující srážkovosti, zádernosti, výsměšnosti, vyštěkávané hrůzyplnosti a hlasového výpraskování, což může připomenout zešílevšího krále Leara (Yapping at the Moon), zrobotizovaná drmolivost a vyžalovávané výbušňování (Midnight Knock), progloglované problábolení, připomínající vokální „tanec svatého Víta“ (Somnambulance), naříkavé chandrování, zoufalostní volání o pomoc jak na smrtelné posteli, směsicové jenhouštnění od bručivých hloubek do vypiskující ječivosti (Apnea Therapy), kloktání, chrápání, houževnanostní vybičování a muezínování, hymnující zděšování i klátivostní proševelestňování, to vše v jednom tyglíku (Second Class Nightmare), žblunkování a vkrádavé vyzuřování (Perpetual Solstice), blouznivostní vytřešťování, trmácivé svízelení, zběsilé rušnění (Insomnia Calendar), ztajemnělostní prolykání a výhrůžné prochrčování, vytěsňující zhmotnělé děsivé vize fóbií (Reading Light), výzpěvnivě propadlivé strašidlení, snově rozbíhavé i rozbíravé včetně konejšivosti (One Dream Remembered), verbivé proševelestňování, úhybnostní karambolování a odpalované žejbrování, až ruinování (Thirteen Neighbours) a konečně zatínavé zoufalostnění s probluzňující zabořivostí pronaříkávání. Freud by se divil.
Celkový dojem: Težkooděnečný. Nespavost jako thriller.
Jestliže Songs of Little Sleep jsou pojaty zcela osobně, niterně, prožalovaně a Blonk v nich působí jako tři rozhněvaní a znivočení Vášové sakumprásk v jednom (samozřejmě mám na mysli fyzické básnictví Petra Váši), pak Traces of Speech působí naprosto opačně. Navazuje totiž na knihu vizuální poezie Traces of Speech / Sprachspuren, vydanou v Berlíně a dosažitelnou podle anotace na Blonkových webových stránkách . Její kresby na počátcích kapitol prošly totiž softwarově do anglických a německých textů a následně byly konvertovány do zvuků. A takhle to dopadlo:
Gossip of Truth – je vypáčeno z obvyklosti, zvukové harašení a haraburdění se protýká s hlasovými rozvahami a vypočítávaními v němčině i angličtině, vše je prolaďované, jako bychom přejížděli škálu rozhlasových stanic a u žádné se na dělší dobu nepozastavili, pod rozhovorováním, nebo spíše řečňováním a kolem něho probíhá prostě zhroucené prozvučení. True Secret – vrčivé rokotání s bloudivou povzdešností se dobírá zatajemňovaného zatemňování, plného odhloubené skřečnosti, řešetlácké prosívanosti a zalekané vzlyčnosti, až nářkovosti, je v tom kulébrující řezivost a žabikuňková přípotočnost. Secret Impediment – naplno se rozvíjí mluvní zpravodajština s úkosným rychlomluvením, podloudněná a zaskočovaná prozvuky, slova jsou jako ve smyčce perpetumobilově vrácenková a opakovaně dotvrzovaná, přičemž nejde o obsah, nýbrž o dojem hlasového hamižnění. Impeded Pretext – opak k předchozí položce: jde tu o zpomalenou hlasovou výlevnost, váhavost opruzené mluvy, nehlučivou infernálnost, plnou vymetavé výmětovosti a zahružovaného zarohování, výsledkem je vývrtná převrácenost, až zvrátivost. Proof of Gossip – cyklostylně roztěkaná sekavost či špánkovost je dodychťovaná zcela mimochodně spelováním či slabikováním, je vypouzdrovaně porušná a podmítkovaná pruzením počítače. Pleading Pretext – tady bují vybluzované řinčovánky a přiškrcované prekérničenky se zabíhavostním rousněním a střelnicovostním vrásněním anebo výzpěvnostním dusněním; prostě přídavkování zvuků, sbíhajících se ze všech možných koutů, se spojuje do markantní vzlínavosti. Plea for Proof celý cyklus završuje klepáním, do něhož se zavichří a zavrtá zvukoláda se zadychtěným hlasem, proměnlivě ztajemňovaným, nepodbízivě úštěpkovým, vytřešťovaně zavrtačkovaným a posléze proudnicově odeznívavým. Je v tom – ostatně jako v celém albu – zadíravé mrskačství (možná i sebemrskačství).
Svět je zvrácený. Má se mu umění přizpůsobovat? Blonk je tu opět hororový. Kdo ho chce následovat, užije si (o)bludnosti sdostatek. Je na každém z nás, jak k jeho výtvorům přistoupíme. Můžeme je (mám na mysli oba dnes rešeršované) chápat jako therapii, kterou nám nabízí ambulance z jeho hrdla a přídavné technické hejble. Můžeme je nenávidět, nebo z nich mít alespoň „nepříjemný pocit“ z nelidskosti, jak nám to sdělila jedna kritička. Každopádně osobitost asi Jaapu Blonkovi nikdo neupře.
