Jack Wright / Ben Wright: as if anything could be the same
Relative Pitch (https://www.relativepitchrecords.com)
Vytváření vztahu mezi dvěma odlišnými věcmi na základě jejich vzájemné podobnosti (ať už konvenčně dané či subjektivně ustanovené) je základním kamenem veškeré umělecké tvorby. Stejně tak je přirovnávání a přisuzování podobnosti stěžejní metodou kritiky při posuzování uměleckého díla a její snaze přiblížit ho veřejnosti. V hudbě však to, co se nám na první pohled jeví podobné, může po pozornějším poslechu znít naprosto odlišně, což nás lehce přiměje ke zjištění, že ona původní podobnost může být jen zdánlivá, dosazená buď naší percepční leností nebo kulturně vštípenou tendencí snažit se něco připodobnit něčemu jinému. Nakonec, co fascinovalo Johna Cage při provedení klavírní skladby Vexations od Erika Satieho bylo to, že ani jedno z 840 opakování notového zápisu skladby neznělo stejně.
Na albu dua Jacka a Bena Wrighta as if anything could be the same je podobně fascinující to, že nás od srovnávání svým názvem odrazuje, přičemž svým provedením nás k němu přímo vybízí. Jen marně se pokouším v paměti vylovit nahrávku, na které by se po zvukové stránce kontrabas a saxofon sobě takto přibližovaly, překrývaly se a jeden druhého nahrazovaly. Mručení, vrčení, pištění a poštěkávání altového a sopránového saxofonu se často přelévá do skřípavých, chroptivých zvukových projevů kontrabasu, čímž se oba nástroje stávají jeden od druhého téměř nerozeznatelné. Motivaci ke snaze přiblížit se jeden druhému můžeme hledat všude možně, avšak k vysvětlení silného vzájemného propojení hráčů dopomůže fakt, že saxofonista Jack Wright je otcem kontrabasisty Bena.
Pomineme-li rozvahu nad tím, jak se tento příbuzenský vztah dále promítá do improvizace a ovlivňuje souhru muzikantů, dosáhneme i tak zjištění, že se oba hráči řídí rovností a vlídností jednoho ke druhému. To však rozhodně neznamená, že by se snad jeden z muzikantů musel krotit a nebyl schopen si prosadit svou. Hned v první skladbě se do toho Ben náležitě opře, neortodoxním smýkáním a pleskáním smyčcem do strun vyluzuje z kontrabasu mohutnou hradbu zvuků, do níž Jack posléze začne vkládat tóny silně zpřetrhané melodie. Ten zase posléze frenetickými hadovitými melodiemi, kvílivými, foukavými a klapavými zvuky vyzývá Bena k podobným rozmarům či k udání nového směru progrese skladby.
Na albu zaujmou především právě široké impozantní zvukové možnosti obou hráčů a způsoby, jakými oba nechávají své nástroje promlouvat a vést spolu dialog. Zvuky připomínající vytí, chraptění, vrzání, štěbetání a mnohé další projevy se stávají doménou obou nástrojů. Rozběsněné, útržkovité momenty, v nichž si oba hudebníci vyměňují staccatové a perkusivní zvuky, jsou často kontrastovány táhlými disharmonickými pasážemi. Přitom je album tak proměnlivé a vše se odvíjí takovou rychlostí, že se tyto polohy vlastně prolínají a lze je v nekonečném proudu zvuku jen velice těžko izolovat. Touto strukturní přesyceností a jednoznačným důrazem na zvukovou expresivitu nástrojů se Ben a Jack Wright vymykají free-jazzu a dostávají se na pole volné improvizace. I přes zdánlivou neforemnost a strukturní neukotvenost celého alba však Jack v průvodním textu k cd hlásá, že struktura je na albu přítomna v každém detailu. Ta, přestože pro našince zůstane nejspíš skrytá, pro Jacka a Bena Wrighta musí být po více než 20 letech společného hraní naprosto skutečná a zřetelná.
