Hector Berlioz si ve své Velké nauce o moderní instrumentaci a orchestraci představoval třicet klavírů jako součást ultimátního romantického symfonického orchestru. Nevíme, zda Berlioz posloužil jako inspirace také pro tento švýcarský jednorázový projekt (9.9.2012, jedna z vícedenních akcích pořádaných kurátorskou institucí a labelem Cave12 v Ženevě), propojování různých kontextů však může každému posluchači vždycky nabídnout další možnosti vnímání každé hudební informace.
Zde tedy máme orchestr složený “pouze” z třiceti klavírů, lépe je to možná představitelné jako concerto grosso pro třicet klavírů, dirigenta Jacquese Demierra a nemalé concertino stěhováků. Závěrečná čtvrtá věta je pak sólem dirigenta, klavír je přeci jen Demierrovou největší doménou, tento jednatřicátý klapkobřinkostroj však byl ve skutečnosti nahrán jindy a jinde.
Třicet klavírů samozřejmě zavání těžkotonážním konceptem více pro koncept samotný než dobrým pro slyšitelnou hudbu, zvláště když se jedná o improvizační soubor a zjevně improvizačně dirigované improvizované struktury pro klavíry dosti preparované. První kus ještě může nechávat posluchače na pochybách, jeho introvertní až autisticky minimalistický vývoj s antiklasickou gradací je možná pochopitelný až po několikátém poslechu, nebo až při znalosti dalších částí.
Druhá “věta” se však do nás od počátku pustí s největší mírou sugestivního nátlaku. Opět jde o dosti ostinátní zvuk, výjimečnost tohoto je však neskutečně podmanivá. Třicet klavírů se tu při jednoduchém zadání typu “glissandová smršť” předvádí jako těleso maximálně ve své jedinečnosti, vyvolává takové představy o prostoru a pohybech, poryvech či proudech v něm, že spíše nelze najít opravdu adekvátní metaforické přirovnání, aniž by se člověk neproměnil v nesrozumitelného zaumistu. Zní to zkrátka božsky a hlasitější poslech je vždycky lepší.
I v tomto hukotu je rozeznat množství různých technik, jakými hráči glissanda hrají. Celé toto klavírní tsunami mohutní díky proudu virtuozních glissand v nižších registrech klaviatur, pěnu na vrcholku vln tvoří různé perkusivní rytmy a odpadní zvuky při všemožném drnkání na struny. Ne u každého z hráčů v orchestru je ostatně klasický klavír výchozí disciplínou, v neúplném výčtu zúčastněných ale můžeme narazit na řadu zajímavých postav nejen ženevské experimentální scény (d’incise, Cédric Bach…), ovšem i na jména “nevygooglitelná” či na pseudonymy.
Pokud šlo dosud o tsunami, tak třetí část je klavírní apokalypsou. Nádherný hukot plný mnoha dílčích surových především preparačních dějů zní neuvěřitelně plně. Zřejmě bude za účelem podobného zvuku snazší sehnat třicet klavírů než postavit modulární syntezátor s podobnými možnostmi. Neperiodičnost se zdá být aristokratičtější než cokoli jiného. Jen si asi kdekdo z nás v hloubi duše představuje tu apokalypsu trošku delší než osm minut, a tak si ji bude chtít prožít vícekrát za sebou, to je samozřejmě u tohoto CD to nejmenší.
Demierrova závěrečná sólová nahrávka Free Fight nám pak po těchto monstrózních epizodách znovu připomene mnohé detaily ze zvuku nástroje jediného. I zde však máme poměrně nekompromisní preparované zvuky improvizačně strukturované v konkrétnější a rytmicky propracovanější zvukový příběh, než jaký mohl předat improvizující orchestr. Překvapivě ústrojně se to na pocitové úrovni doplňuje s hlavním obsahem alba, pohádka třiceti a jednoho piána se blíží ke konci.
Tato deska je rozhodně v mnoha ohledech výjimečnou záležitostí. Všimnou si třeba za pár let cédéčka ve dvousetpadesátikusové edici (a následném free downloadu) a tentokrát hapticky opravdu příjemné ediční obálce (žádný šmirglpapír ohrožující médium samotné) nějací historikové umění a zaevidují ho jako relevantní pozoruhodné dílo? Předpoklady jsou na straně tohoto CD snad všechny.
Jacques Demierre and the Thirty Pianos Orchestra: The Thirty and One Pianos
Flexion Records (https://www.flexionrecords.net)
