Podrobné a smysluplné pozvání do zákulisí japonské hlukové legendy. A neobyčejná posluchačská výzva. Desetkrát šest je šedesát.
Jak se dá, proboha, napsat recenze na šedesátialbový box japonské noise hudby? Ambiciózní počin japonského vydavatelství Slow Down Records ještě o deset kousků překonává do nedávné doby neuvěřitelný padesátidiskový Merzbox vydaný v roce 2000 značkou Extreme, jedním z dvorních labelů hlukového nezmara Masamiho Akity. Je snad možné napsat o každé nahrávce těch přibližně pět až deset vět a nechat tak čtenáře-masochistu prodírat se hodiny textem, který popisuje, jak které nahrávka piští, vazbí, zádumčivě plyne nebo se cyklí v překotných rytmech a glitch sekvencích? Myslím si, že by to bylo nejen nad možnosti příčetného hledače hudebních informací nemusel by to vydržet ani samotný počítací stroj. Než bych došel k číslu pětapadesát, raději by se samovznícením dobrovolně odebral do křemíkového pekla.
Je tedy nutné zvolit jiný přístup. Neuchylovat se k historii toho, jak se od sebe dané desky liší, které jsou lepší a které horší, ale spíš se pokusit z daných fragmentů zachytit celek, zjistit, proč si vůbec dá někdo práci shromáždit, remasterovat a vydat takto objemný materiál, a hlavně proč by to měl vůbec někdo zkoušet poslouchat. Má vůbec vydání takhle ohromného množství materiálu pod jedním titulem jiný smysl, než jen honbu za rekordy a extrémy, které jsou často se jménem Masamiho Akity spojeny? Obstojí 10×6=60CDBox jako smysluplný hudební počin, nebo je to, nehledě na monumentalitu takového kusu v domácí sbírce, v zásadě prázdná a ničím nevypovídající záležitost?
Hned na začátku mohu čtenáře uklidnit, že smysl tato kolekce určitě má a rozhodně se nejedná o samoúčelný artefakt odsouzený k věčnému chytání prachu přerušenému jen zbytečným chlubením se majitele návštěvám zasvěceným do jména Merzbow. A i když je počet šedesáti desek opravdu značný, jedná se o pouhou část edice, možná seriálu. Slow Down Records se totiž rozhodli vydávat postupně, po deseti kusech, raritní, alternativní i zkrátka dosud nevydané počiny Masamiho Akity. Aktuální box představuje výseč tvorby Merzbow z let 1979–2005, od předloňského vydání kolekce se label posunul až do roku 2015. Tyto kusy si necháme na příště a zůstaneme u šedesáti kapitol, které nás mají provést tvorbou Merzbow od úplných počátků uskupení až někam do začátků Akitova veganského období a intenzivního živého hraní v prvních letech nového milénia.
Když se snažím rozebrat jakoukoliv nahrávku napříč žánry a styly, většinou jí věnuji několik poslechů a pak si ji pustím coby kulisu k sepisování samotné recenze. Zároveň se věnuji v hlavě sesumírovanému textu, který občas doplním aktuálním dojmem či asociací, kterou ve mně právě poněkolikáté hrající hudební dílo zrovna vyvolá. Vzhledem k tomu, že není snadné oživit dojem, který ve mně vyvolalo album slyšené před půldruhým rokem, bylo třeba na merzbowovský box jít jinak. Bylo jasné, že si jen těžko budu pouštět mnohahodinový box v náhodném režimu při ťukání do klávesnice, a tak jsem oprášil určité atavismy z dob studií a jal se od počátku zkoumání vést posluchačský deník a ze záznamů ke každé desce pak destiloval celkový dojem z monumentální kolekce.
Celý komplet, jak už jsem naznačil výše a jak vyplývá i z názvu boxu, je rozdělen na šest desetialb, která se váží k určitému období tvorby Merzbow, jak je vnímají producenti a editoři u Slow Down Records. Já jsem se s tímto dělením úplně neztotožnil a našel si vlastní interpretační klíč či způsob poslechu. Ten se s dramaturgií boxu potkává zejména u mladších nahrávek. Počátky Merzbow vnímám a traktuji odlišně, tím ale netvrdím, že původní dělení Slow Down nemá relevanci či postrádá faktickou správnost. Jde zkrátka o to, že můj posluchačský zážitek z příběhu Merzbow vyústil v poněkud odlišné přijetí předkládaných materiálů.
První zachycené období jsem si soukromě označil jako období Hypermusic. Váže se k albům Hypermusic 1 Vol. 1, 23 November 1979 (B), Por#1_2 Vol. 1 a Vol. 2 a Cretin Merz. Tyto rané nahrávky vypovídají o překotném hledání výrazu a hře s tím, jak je vůbec možné přistupovat k hudbě. Japanoise či harsh noise jsou ještě velmi vzdálené pojmy a před vyloženě hlukovými strukturami převažuje čistá improvizace ovlivněná koncem 70. let v Japonsku extrémně populárním fusion jazzem, ale i punkem, krautrockem či obecně kontrastem mezi živou a reprodukovanou hudbou, resp. nejrůznějšími smyčkami a náhodně sestříhanými pásky. Celé je to vlastně velmi dada, šílené, překotně neuchopitelné, hravé i v dobrém smyslu amatérské. Chvilku znějí Mezbow (tehdy ještě ve vícečlenné sestavě) jako experimentující punkeři, chvilku jako následovníci Fluxu, chvilku jako hodně raná verze Eyehategod nebo Sonic Youth (ovšem natáčená při nějaké sklepní zkoušce), aby se postupně odpoutali od stylové fluidity a nalezli první záchytné body, což jsou v dalších částech tohoto období zejména výrazné bicí a perkusní linky, vazbení kytar a experimentování s nejrůznějšími efekty (většinou zkreslujícími, samozřejmě) a nehudebními zvuky, ať už to jsou přednahrané pásky či nejrůznější syntezátory a klávesové nástroje, které dokázali kolem roku 1980 sehnat. Příbuznost s dnešní podobou Merzbow je minimální a je pozoruhodné připomenout si, jak pestré a zároveň neuchopitelné počátky to byly.
Následuje velmi rychle další epocha (ostatně, když se po zhroucení prvotní singularity náš vesmír emancipoval směrem k baryonické hmotě, také se epochy střídaly po zlomcích vteřiny), mnou označená jako Noise Konkret. Spojení slova pro hluk a druhé části pojmu musique concrète podle mě nejlépe charakterizují náplň desek Telecom Live a Collection 010. Je pozoruhodné, za jak krátkou dobu se celkové vyznění Merzbow, stále hrajících ve spíše kapelní sestavě, proměnilo. Bicí složka si prošla emancipací přes gamelanové gongy a rituální podobu až k úplné absenci, kytara se stává nástrojem hudební syntézy, jakýmsi pramenem organické distorzní hmoty, která bude na dlouhý čas opuštěna, aby se pak mezi lety 2006–2008 opět vrátila jako integrální součást Merzbow. V rámci třetí složky – a zde již můžeme mluvit o noisových strukturách – dochází k tvůrčímu sváru mezi duchampovskými kolážemi, náhodnými střihy a konkrétně znějícími smyčkami na straně jedné a všemožnými kovy, plechy, zmučenými hudebními nástroji (na desce Telecom Live např. houslemi) aranžovanými do téměř hlukového orchestru na straně druhé. Vše je ovšem stále diktováno určitým tempem či snahou o rytmizované členění živých momentů a nahrávacích procesů. Do poznámek jsem si zapsal: „Broken music jako základ kompozice, rozbité playbacky, zvuk abstraktní elektroniky a manipulace s pásky, jakožto představa nahraného jazzového tělesa – akusmatická improvizace samotného materiálu a pokus o maximální oddělení člověka od technologie – jazz strojů ve věku konce dějin.“ Merzbow v tom nebyli sami. Podobné rytmicky členěné hlukové struktury doplněné o hudebně konkrétní způsob práce se v polovině 80. let staly jedním z poznávacích znamení např. jisté odnože italské hlukové scény, jako byli Atrax Morgue či raní Teatro Satanico.
O něco delším obdobím je epocha, kterou jsem si označil coby Merzbau (aniž bych odkazoval k jistému domácímu seskupení). V období let 1982–1984, tedy ještě v duu Masami Akita a Kijoši Mizutani, je projekt již téměř definován. Mizí základové rytmické složky basů či bicích (živých i elektronických), místo nich přicházejí hlukové smyčky syntezátorů a zkreslených samplů. Jde o důležitý rozdíl, který posouvá zvuk Merzbow do další nové krajiny. Hlukové celky, abstrakce a postupy musique concrète se spojují s naléhavostí sonických ataků, natolik distinktivních pro budoucí žánr japanoise. V tomto období nejsou Merzbow ještě zcela prosti používání perkusních nástrojů, tu a tam tvoří jakousi antitezi jazzu, jindy jsou součástí pomyslného buddhistického rituálu, noisová manýra se ale s čím dál důrazněji a nekompromisněji klube na svět. Stejně jako postupně bere za své určité myšlení o hudbě jakožto činnosti podmíněné přístupem k nástrojům k tomu primárně určeným, se rozplývá a klikatí i cesta Merzbow k abstraktní improvizaci, v něčem podobná té, kterou ve stejné době v Německu rozvíjí členové neformálního hnutí Geniale Diletanten. Je jasně patrné, že rozbití prvotních hudebních struktur hlukem je v interpretaci Merzbow posluchačsky výrazně působivější než snaha začlenit se do elektroakustických a dadaistických hudebních vod, i když v budoucnu se k tomuto přístupu Masami Akita také vrátí, byť jen ve formě určitého okořenění hlukových či jiných hudebních struktur. Rok 1984 posouvá Merzbow do výrazněji noiseových vod a z desek Yantra Material Action (zamýšlená, nicméně nevydaná první LP deska projektu) a Music for Screens (kterou již jako záznam živého koncertu natáčí Akita sám) je patrný i příklon k více industriálnímu zvuku té doby, ať už jde o tvorbu (tehdy už neexistujících) Throbbing Gristle, NON nebo třeba Controlled Bleeding, či k pozdějším, ještě extrémnějším vodám, které se etablují jako žánr power electronics.
Tím můžeme otevřít období druhé poloviny 80. let, mnou pro účely periodizace nazvané Merznoise. Jasně vymezené, tvrdě hlukové období začíná v dramaturgii Slow Down Records překvapivě jemně, jako by se bouře ohlašovala příslovečným klidem. Na albu Le Sang Et La Rose se stále ještě objevují pasáže upomínající na postupy musique concrète a postavené na rytmické složce. Další dvě skladby z této desky již sugerují představu mýtického hlubinného hlukového monstra, které směřuje k hladině, aby se nad ni vynořilo s ohlušujícím řevem – v tomto případě v podobě další desky, Age of 369. Jedna z nejlepších desek Merzbow 80. let je zde představena v původní podobě, tedy bez bonusů (na rozdíl od edice na labelu Extreme z roku 1996). Absolutní hlukově industriální masakr, rána přímo na sanici a zjevení noisového podsvětního božstva z Dálného východu. Určitě nejlepší deska první poloviny celého boxu, za mě jedna z nejlepších desek Merzbow vůbec. Nejlépe ji charakterizuje sám Masami Akita, když si vystačí s informací, co bylo potřeba k jejímu natočení: smyčky, kovy, mikrofon, rádio, řetěz a elektronika. Více není třeba. Hluk strukturou prostý, přitom hluboký a chytlavý, industrial, noise, power electronics bez vokálů – na subžánrech nezáleží. Další prezentovaná alba tohoto období už nejsou tak brutální, soustředí se na prokomponovanější vyznění a Akita na nich úročí všechny tvůrčí nuance, kterými si do té doby prošel. Hlukové přemýšlení o hudbě jednoznačně dominuje, výrazně se přitom zlepšuje práce se zvukem, jak je slyšet z nahrávek Agni Hotra a Antimony. Akita do nich vplétá i poklidnější pasáže, postupné gradace a experimenty založené na samplech. Poslední desky pomyslného období Merznoise nabízejí ohlasy konkrétní hudby a vedle nich představují cut-up techniky, jež se stanou nedílnou součástí hudby Merzbow v druhé polovině osmé dekády.
Dramaturgové boxu na tomto místě činí úkrok stranou a jako další tituly zařazují šest nosičů, pomyslně spojených s albem Environmental Percussion, zde rozděleným do dvou dílů a doplněným čtveřicí disků z inkriminovaných nahrávacích sessions. Dle mých poznámek se Akita v období tohoto Intermezza Environmental Percussion „upíná ke studiu materiálů a možností, jak vyloudit zvuku přímo z dané matérie, stejně jako jakým způsobem zachytit vzájemné hudební a nehudební působení různých materiálů ať už v kontextu místnosti, kdy dochází k rozvibrování podlahy či nárazů do stěn, nebo při tření různě amplifikovaných mikrofonů o sebe.“ Samotné Environmental Percussion i další desky představují posluchači nejrůznější styly zvukové narace v experimentálně improvizovaných i v ambientních, relativně tiše nahraných skladbách. Dojde i na pokusy propojit materiálové akce Environmental Percussion s relativně nově objeveným hlukovým pojetím dokumentovaným deskou Enclosure. Nejzajímavěji se mi z celého mezidobí jeví atmosférická, temně minimalistická Ecobondage, na níž industriálně noiseová složka neplní funkci destruktivního elementu, ale zdroje dystopické atmosféry… aby se v druhé části utrhla do hlukové smršti. Zpracování zvuku se posouvá na novou úroveň; právě v tomto mezidobí se Akita etabluje nejen jako performer a skladatel, ale zcela jednoznačně jako studiový zvukař / producent, byť výhradně vlastního materiálu.
Po šestidiskovém exkurzu nás čeká epocha v pravém slova smyslu klasická a stylotvorná. Počátky 90. let charakterizuji jako období japanoise v pravém slova smyslu. A box tuto éru zahajuje jaksepatří zostra. Deska Cloud Cock OO Grand je prvním albem Merzbow vydaným rovnou i na CD (kromě jiných formátů, samozřejmě) a výmluvně ilustruje posun ve zvuku i kompozici. Masami Akita zde využívá tehdy nový, dnes již polozapomenutý vynález – DAT kazety, tedy míchání stop jako přímou digitální informaci. K tomu přihazuje i tehdy velmi pokročilé efekty, namátkou Digitech DOD PDS2000 a Next DJS-24. Výsledkem jsou všedrtící hlukové exploze a vlny, které narozdíl od předchozích kazetových skrumáží atakují maximální hlasitost, jakou známe dnes už běžně z CD nosičů. Zvuk se tak opět zásadně proměnil, je hlasitý, krystalicky čistý, drtivý, ale zároveň přehledný a deska Cloud Cock OO Grand perfektně smíchaná a vymyšlená. Bolestivá i očistná hluková lázeň, ve které se již Merzbow nechává poznat celý. Devadesátá léta zkrátka zrodila onu specifickou podobu japanoise, jakou známe dnes, a Merzbow byl jedním z jejich průkopníků. Zbytek tohoto období se díky ediční péči vydavatele nese zejména v oblasti experimentu s mikrosamply, téměř breakcoreovými sekanci a dekonstrukcí stereo obrazu nahrávky. Merzbow bez uzardění umisťuje do levého kanálu úplně jinou hudební informaci než do pravého.
Box toto období prezentuje dramaturgicky podobně jako období Merznoise – nejprve náraz, poté kultivace zachyceného směřování a zasazení nově objevené kreativity do celkového kontextu hudebního uvažování. Tuto „kultivaci“ dokumentují záznamy nahrávacích sessions k albu Crash for Hi-Fi Tapes, při nichž se Akita snažil o komunikaci digitálně nahraného noise a merztronic (tímto pojmem se běžně v textech o Merzbow i na obalech samotných alb označuje kombinace vzájemně propojených zkreslovacích, delay a pitch shift pedálů s nejrůznějšími generátory zvuku a mikrofony, zodpovědná za harsh noise texturu nahrávek Masamiho Akity) s nalezenými pásky s hudbou (Rolling Stones, Black Sabbath) i se zvuky přírody nebo civilizace. Cílem je rozbití formy a její přiblížení hlukovým strukturám pomocí rychlých střihů, sekanců a efektů, a to až někam k polohám subžánru harsh noise wall. Krom prvního alba Crash For Hi-Fi Tapes má vyšší přidanou hodnou zejména nosič Untitled 1991 Vol II. Zbytek jsou spíše technologické testy a pokusy, i ty nicméně ilustrují zmíněný proces dekonstrukce a mohou být i dnes platným inspiračním zdrojem pro tvorbu hlukové hudby s použitím magnetofonových pásků.
Album Bluedelic + otevírá nejklasičtější éru Merzbow, tedy roky 1993–1998, toto období nemohu označit jinak než prostě Merzbow. Sebevědomý a k dokonalosti vyladěný japanoise se specifickou dynamikou změn a až hardcore / metalovou naléhavostí, která publikum i performery vybízí k reakci a pohybu. Těžko najít v diskografii Merzbow stylotvornější roky. Vznikl nejenom nový fenomén, ale i nový styl, přístup a celková zvuková textura něčeho, co si během dalších třiceti let najde tisíce následovníků po celém světě. Samotná Bluedelic + je vlastně kolekcí nevydaných skladeb kolem kultovní desky Metalvelodrome, a stejně jako na ní samotné najdeme i zde velmi typickou kombinaci digitálních smyček, samplů, distorze, záplavy kovů, chrastítek, strun – slovy Jana Wericha to zní, „jako když se sype železářství“. Devadesátá léta ovšem zplodí nejen Metalvelodrome, ale i alba Venerology, Pulse Demon nebo Noise Embryo. Slow Down Records k nim nabízejí doplňkový materiál v podobě desek, jež s těmito kultovními tituly sdílejí dobu vzniku i hudební rozpoložení autora. I zde nalezneme desky a kompilace, které nejdou v čistě hlukové stopě, ale pracují se samply, rychlými změnami nálad a témbrů a zpřesňují obraz Masamiho Akity coby experimentálního hudebníka. Mě osobně ale více těší přímočařejší kusy této éry, jmenovitě alba Chameleon Body, Cat of Shell Vol. 2, Tauro (nevydané mixy k desce Tauromaschine, na jejíž reedici v režii Jamese Plotkina se velmi těším) a Medamaya O. Hudebně, zvukově i kompozičně se jedná o Merzbow ve vrcholné formě – atmosféra, hluková alchymie, harsh noise wall zahlcení, stažení se do sebe i exploze směrem ven. Nejenom hlukové záležitosti, ale i akusticky nahrané práce s kovem a silně industriální momenty s cyberpunkovou atmosférou, to vše v dynamických expozicích i dlouhých pasážích neuvěřitelně barvité hudby zkrátka musí dostat každého fanouška Merzbow do kolen. Skutečná hluková transcendence, jejíž intenzita svádí nejen k tichému introspektivnímu prožívání, ale i k extrovertnímu pohybu a radosti se sdílení pod pódiem.
Z klasických vod Merzbow se přesouváme k roku 2000. V deníku si desky z této éry označuji slovem Compunoise. Ústředním tvůrčím nástrojem se stává počítač, nejenom stolní domácí, ale i ikonický laptop s nálepkami, který se fotogenicky prezentuje na obrazových záznamech koncertů Merzbow už téměř dvacet let. Snad žádné období Merzbow není tak kontroverzní jako roky 2000–2004, kdy je Akitovi vytýkán ústup od tradičního stylu japonského noise i jakési zhoršení zvuku směrem k umělosti a nepřístupnosti, ať už to z pohledu nespokojených posluchačů znamená cokoliv. Je pravda, že kompoziční styl a celkové nazírání na proces hudební tvorby se použitím počítačů u Merzbow zásadně mění, zvuková kvalita i frekvenční bohatost ale rozhodně nemizí, spíše naopak. Na první poslech zaujmou mnohem soustředěnější kompozice, obohacené zejména možností skládat za sebe skutečné mikrosamply, které člověk na všemožných krabičkách a přístrojích nezvládne odmačkat s dostatečnou pravidelností. Nová kompoziční možnost je detailně prozkoumána v úvodu compunoiseové řady, totiž albu Wa, které má ovšem charakter technologického testu. Český noiseový klasik Radek Kopel před časem prohlásil, že jeho Napalmed nedělají „rozdíl mezi zkouškou, koncertem a nahráváním desky“ a v případě Wa to platí bezezbytku. Nejnosnější ukázkou laptopového období je album Tentacle, zde prezentované v původní podobě, tedy mixu odlišném od toho, který v roce 1998 vydali Alchemy Records. Album se skládá z tří částí – hlukové, minimalistické a zase hlukové –, a jelikož byl výchozí materiál použit i jako základ pro živé hraní, je o poznání dynamičtější než pečlivě naaranžované a abstraktně sekané desky téže éry. Leitmotivem je komunikace merztronic a znovuobjevených syntezátorů s pásmem digitálně upravených a velmi specificky poskládaných samplů a smyček, samozřejmě s přihlédnutím ke zbytkům rytmického přístupu a divoce se měnícího sterea. Moc pěkné jsou zejména poslední skladby, které simulují dojem monzunové bouře a hezky ilustrují nové možnosti zvukové kvality dané digitálním zpracováním zvuku. Než se přeneseme do dalšího období, je třeba krátce zmínit desku Mighty Ace, asi nejzvláštnější a nejzajímavější kus v celém boxu. Minimalistická a velmi soustředěná kompozice jako by si vytkla za cíl simulovat chod nějakého mechanického a možná částečně organického stroje. „Padesátiminutová stopa jede v několika základních rytmech, opakováních, fázích, vstupech, výstupech a komunikačních uzlech, na které jsou navěšeny všemožné hlukové ataky. Chvílemi připomíná tento hudební celek zvuky superpočítačů ze sci-fi filmů, 70. a 80. let, pochopitelně opentlené merztronics. Výsledkem je velmi kompaktně a konkrétně působící kus, zvukový objekt, živoucí kulisa, která vlastně výpravně plyne v určitém zvláštním narativu po celých padesáti minut. Nesporně zajímavé dílo, které úplně vybízí k produkci pod nějaký film či vizuální koláž. Kdyby existovalo něco jako programní noise hudba, zněla by přibližně jako Mighty Ace,“ zapsal jsem si do deníku.
Je zřejmé, že odbýt „počítačové“ období Merzbow jako něco méně kvalitního či zajímavého rozhodně nelze. Ano, produktem už nejsou kultovní nahrávky 90. let, přesto se jedná o propracované a jen těžko napodobitelné počiny. Propojení nově nalezeného nástroje, tedy počítače, mikrosamplingu, digitální manipulace se zvukem, znovu získaný zájem o bicí mašiny, syntezátory, ale i ponor do stále populárnějšího dark ambientu (jehož prvky používal Merzbow i v minulosti – viz např. Music for the Bondage Performance) vyústily do období, které jsem pracovně nazval Intermezzo Computech. Stále abstraktnější nakládání s hudbou, složitější spletence samplů, rytmů, glitchů, záměrných i nezáměrných zvuků a digitálního procesingu dalo vzniknout několika deskám, které na posluchače kladou poměrně vysoké nároky a není snadné je k něčemu přirovnat. Svým způsobem jde o antitezi živé podoby Merzbow, která je v poslední dekádě založena zejména na kouzlu okamžiku a bezprostřední hudební tvorby. Zde se Akita vydává do vod až cinematického harsh noise. Chvílemi srší klasická hluková elektronika, chvílemi jen minimální ambietní sampl, hned na to zase těžká digitální glitchparáda, kterou vystřídá zlověstné dunění, industriální temnota či naopak výrazné rytmické až téměř techno elektronické bicí nástroje. Některé nosiče v této zvláštní koláži fungují velmi dobře, namátkou Yoshinotsune Metamo (poprvé vnímám výrazné zvuky zvířat, charakteristické pro další epochu) nebo SCSI Duck, do jiných – např. do velmi neurotických a zvukově brutálních 3rd of May Vol. I a Vol. II – jsem zcela proniknout nedokázal. Deníček k těmto deskám praví: „Chladnokrevně vycizelované hlukové plochy a upozaděné dronové meditace najednou válcuje neuróza, překotnost a jakési vnitřní pnutí dávající značný prostor hlukovému chaosu. Všechno sice pípá, píská, chrčí a duní s nemalou intenzitou, i nějaká snaha o vymezení prostoru jednotlivým frekvencím se najde, ale připadá mi to všechno jakoby v určité tenzi nebo napětí, přes které je složité se do nahrávek dostat. Jako by se rytmus, pravidelnost a schopnost nějakého metalogického vrstvení zvuků a intenzit staly spíše nástroji destrukce než hlukové kompozice. Zejména druhý díl vyvolává představu zkušeného virtuosa, který drtí struny klavíru a rozřezává jeho dřevěný rám v projeveném šílenství z neschopnosti artikulovat neodbytnou hudební myšlenku. Křik, zoufalství, snaha o destrukci, o ztišení?“
Kompoziční možnosti a práce se zvukem se díky počítačům zvedla o celý řád. Poslední éra, kterou box-set Slow Down Records dokumentuje, užuž hrozilo pádem projektu Merzbow do bezedných hlubin nekonečných zvukových možností. Záchranou byl návrat ke koncertování. V tomto období – pracovně nazvaném Editions Vego – bere čím dál hlasitější bojovník za práva zvířat a propagátor veganství Akita jakousi zpátečku. Úspěšně usměrňuje limitně bezcílné rejdy světem metahudby, vrací se příslovečně na zem, do kontaktu s publikem, a znovu si osvojuje umění artikulovat konkrétní sdělení mezi umělcem a posluchačem. Díky tomu působí první desky této epochy jako živá voda po obtížném pokusu o výstup na vrchol jménem 3rd of May. Zvuk se nápadně přiblížil současné podobě Merzbow, kdy již není za každou cenu dominantní hluková destrukce, ale spíše postupný rozvoj, vývoj a kulminace nálad s občasným atakem spíše instrumentalizovaného noise, tedy prvků, které se samy o sobě chovají jako hlukové entity a od japanoise se přibližují k extrémní elektronické hudbě jako takové a ve vší její pestrosti. Ke slovu se opět dostává spontaneita, použití nejrůznějších nástrojových textur, syntezátorů, perkusí či ozvučených nehudebních objektů. Celkově se Akita přiklání k elektroakustickým komprovizacím, které oproti připraveným kouskům poskytují pestřejší možnosti realizace na živých vystoupeních. Samozřejmě si ale nesmíme představovat alternativní elektro meditaci zpestřenou pár piezzo mikrofony. Stále jde o poměrně extrémní a pro neznalého posluchače ne zrovna přívětivý noise. Vego období Merzbow je ovšem příliš široce rozkročené, než aby se dalo nějak výrazněji zobecnit. Na jedné straně máme dříve nevydané mixy z desky Sphere, kterou na svém labelu Tzadik vydal John Zorn a na níž se Akita přeci jen lehce blíží tomu, co sám Zorn vytvářel na přelomu milénia (např. album Kristallnacht), opačný pól tvoří velice aktuálně znějící ukázky z materiálů pro živá hraní Electric Union a Black Rome. Někde uprostřed se nalézají variace na asi nejznámější desku tohoto období, Merzbird. Ta by si pochopitelně zasloužila samostatný text, neboť je spolu s albem Merzbeat titulem, který jménu Masamiho Akity pomohl vykročit z okruhu ortodoxních fanoušků noise a industrialu. Merzbird Variations se od již klasického alba liší zejména prací s merztronic, jež jsou na Variacích důraznější a přímočařejší. Z porovnání obou desek je patrné, že syntezátorové a rytmické pasáže Merzbird byly pravděpodobně zkomponovány nejdříve a nejdelší rozvaha byla věnována právě způsobu použití hlukové elektronicky. Těžko říci, který výsledek je lepší, Variace jsou výrazně hlukovější a méně líbivé, vydaná deska je zase už klasickým zástupcem diskografie tohoto období a představuje Merzbow v zajímavé a neoposlouchané experimentální podobě. Možná by byla ideální jakási třetí kombinace obou materiálů, zejména s poslední desetiminutovou noise gradací z Merzbird Variations, kdybych si mohl vybrat.
Co může vlastně člověku dát poslech takového množství hlukového materiálu? Cítí se jako frajer, že splnil těžký úkol naposlouchání na první poslech neposlouchatelného? Je v pořádku si takovou recenzi vylepit na zeď a uvádět návštěvy v údiv nad kouzelnými schopnostmi autora vměstnat třicet let pípání, chrčení a vazbení do X stran polozáživného textu? Nic z toho. Téměř rok trvající poslech předestře člověku zejména příběh – vyprávění o všemožných hudebních cestách a vlivech jedné hudební legendy. Na rozdíl od rockových kapel, které se přesouvají v tří– až pětiletých cyklech od jednoho alba ke druhému, tu máme možnost sledovat Merzbow po jednotlivých letech, někdy i měsících, a můžeme si tak udělat velmi podrobný obrázek o tom, jak která situace či nově získané nástroje měnily myšlení Masamiho Akity a jeho souputníků o hlukové abstrakci jako takové. Osobně jsem za tento vhled velice vděčný.
Je tento box něčím zásadním v diskografii Merzbow? Není, a to je paradoxně dobrá zpráva. Ukazuje, že Akita i přes stovky nosičů, které dal od konce 70. let dohromady, zůstává velice dobrým editorem své práce a že to skutečně obsahově nejlepší vydal na dnes známých, oceňovaných a dobře dostupných albech. V tomto směru box nepřináší nic nového ani převratného. Hodnotou 10×6=60CDBoxu je nabízená možnost lépe pochopit kontexty, zákulisí a neuvěřitelné množství práce a tvůrčí námahy skryté za erbovními kusy diskografie Masamiho Akity. Po proposlechnutí celého boxu jsem začal přistupovat k tvorbě Merzbow jinak. Do té doby izolované ostrovy hlukové hudby se nyní jeví jako propojenější a promlouvají srozumitelnějším jazykem než dříve. Za to patří Slow Down Records velký dík a zároveň je to z mého pohledu důkaz toho, že pro pochopení těžce uchopitelné entity, jakou je Merzbow, má i takhle veliký box smysl.
Merzbow: 10×6=60CDBox
Slow Down Records
(https://studiowarp.jp/slowdown/)