Prahou Jakuba Nohy na osmi kompaktech ve dvou krabicích.
„Rozlouskl jsem ořech, jukl na mě červ, že prej v podzemí je krtek, celýho města nerv … Don Juan byl rozdrcen sochou, která si pro něj sama přišla. Také v našem městě jsou sochy chodící, například buditel Jungmann. Jsou tu i sochy obklíčené vlnitými plechy za našich časů, jako třeba buditel Palacký. Ale kde jsou jejich duchové?! V podzemí? Vrháme se za nimi? … Mezi plechy vlnitými, mezi sloupy smrdutými, na asfaltu před tržnicí sprosťáci a kurevníci … Hrabata, knížata, ertepličky … A z obzoru nás béžově pozoruje plynojem … Když si budeš zpívat jako plavci z Výtoně v podchodu na Můstku, bude to znít pitomě … Teď se trávníkem hrnou všelijaké zázraky: vodníci, pradleny, dívenky, mnohoslibné náznaky, dva skákající míčky, co tu zanechal Blumfeld, starší mládenec. A kostlivá Zubatá z orloje, vše živé shrabující lakomec nakonec … Hrabata, knížata, erteple … A kousek dál se chlap v kostkované košili strefoval s těžce naloženou nákladní lodí do vrat zdymadla a nad uhlím v lodi, ve větru, na šňůře, vlálo jeho prádlo. Ježiš Maria, kterej pták mi to tak podělal … Kam jsem šel? Šel jsem sem? Prošel jsem se pod mostem!“
To se to bloudí… Básníků Prahy spjatých s umělecky svobodnou hudební scénou máme celou řadu, namátkou Filipa Topola či Egona Bondyho, své místo v panteonu ale rozhodně má i písničkář Jakub Noha.
Jeho Praha je Prahou šedých kulis podepřených lešeními a ochrannými přístřešky pro případ padání omítky a menších architektonických prvků, Prahou, jejíž tlumená pestrobarevnost není ve fasádách, ale v rázovitých postavách a jejich propletencích. Prahou, na niž z odstupu věků a trochu nevěřícně hledí obrozenci, šlechta, otec vlasti i literární postavy, často coby sochy a letmé vzpomínky. Prahou, po které se nakonec zasteskne, jaká ale možná nikdy nebyla nebo byla jen ve zhuštěné básnické zkratce. Co byste chtěli? „Rozlouskněme ořech – a jé je – obyčejné jádro.“
Místní zpěváček, copak nám povíš?
Po obšírném a objevném janotovském kompletu vydala značka Indies Scope v loňském roce dvoudílný box set, tj. dvě krabice po čtyřech kompaktních discích, pražskému písničkáři Jakubu Nohovi. Leckdo byl překvapen. Zatímco po janotovských nahrávkách se mezi posluchači dal tušit neukojený hlad, Jakub Noha je – a nyní hodnotím kvantitativně – na tuzemské scéně postavou spíše nenápadnou, téměř neopředenou legendami ani aurou průkopníka, mudrce, bořitele. O to nadšeněji lze vydavatelský krok kvitovat a díky dramaturgii, jež se přes vší neobvyklost pevně ukotvena v logice Nohova díla, se ztratit v neprávem trochu opomíjených pozoruhodných končinách. Sám jsem v nich bloudil přes rok, za což patří vydavateli omluva, ale nelituji ani chvilky.
I když Jakub Noha (1950) roky vystupoval a stále vystupuje jako písničkář s kytarou, v jeho hudbě je neodmyslitelná rocková touha. Do své kytary dokáže jaksepatří říznout, největší dramata se ale odehrávají v jeho zpěvu. Má výše posazený hlas a nebojí se výrazových prostředků, na které si většina zpěváků troufne pouze, má-li oporu (a je-li poloutopena) v ryčném doprovodu. Noha svou bigbítovou kůži nese na trh i jako sólista – přeskakuje z šepotu do křiku, spílá i lamentuje, pouští se do recitovaných vsuvek a hereckých mikroetud i do ááá tahaných až odkudsi z podzemí, kde sídlí celého města nerv. Není to poslech pro každého, absolutní ponor umocněný střídáním nálad často i v rámci jediné písně z Jakuba Nohy ale dělají nepřeslechnutelného expresionistu českého folku – žánru, který obvykle raději káže, sní a žertuje.
Coby textař je Jakub Noha podobně rozmáchlý. Netroufal bych si tvrdit, že ve svých písních mluví za více postav (jak na sebe porůznu prozradili třeba Vladimír Merta a Slávek Janoušek), spíš mám dojem, že neustále ohledává, táže se a následně vyjadřuje ve škále od kontemplace po lamentaci dle momentální nálady. Jeho obraz je mozaikou změn a rtuťovité těkavosti.
S vlastním repertoárem Noha vystupuje od sedmdesátých let. S Oldřichem Janotou hrával v duu i ve skupině Pentagram, na začátku osmdesátých let s perkusistou Vlastimilem Markem a houslistou Jiřím Kohoutkem založil trio NA PRAHU!, které mělo hrát stejnojmenný písňový cyklus, rozhořel se v něm ale „prudký spor o to, zda je to únosné hrát něco tak dlouhého, takže NA PRAHU! provedli NA PRAHU! snad jenom jednou a rozpadli se. A tak jsem zůstal na několik let sám. Teprve až kolem r. 1990 vzniklo trio, kde se ke mně přidali fenomenální houslista Slávek Forman a neméně fenomenální kontrabasista Jaroslav Kovář. Plodem naší spolupráce bylo album Popelka jde na ples, kde se již jako host objevil můj bratr bubeník Jan Noha. (…) V okamžiku vydání desky se však už muzikanti částečně zase rozprchli (…) zato jsme to rozjížděli s bráchou Honzou. Pak se k nám přidal někdy koncem roku 1992 Jan Volný (…). A Jakub Noha Band byl na světě,“ píše písničkář na svém webu. Současný Jakub Noha Band, který se jednu dobu málem proměnil v Beatles revival (vzpomínkou na aktuálním osmialbu je I Am the Walrus v rockovém triu a hlasy imitujícími zvukové kejkle původní nahrávky), dnes již hraje v úplně jiné sestavě, jeho frontman se díky němu ale mohl stát pubrockovým básníkem par excellence. Podivné napětí mezi vokální bujarou teatrálností a úsporným doprovodem zmizelo, ukázalo se ale naopak, že Jakub Noha své písničky asi vždycky skládal s bigbítem na mysli. Leccos v kapelním aranžmá „zpřirozenělo“, leckde se objevil hitový potenciál, jedním z vrcholů kapelních vystoupení bývá přetextovaný tradicionál Waltzing Mathilda.
Tím naším městem protéká řeka
Dosavadní diskografie Jakuba Nohy je trestuhodně nevelká. V roce 1988 mu vyšly dvě malé desky: čtyřpísňové EP v rámci pantonského cyklu Cesty a dvoupísňový singl Připomínáš déšť / Už musím jít u Supraphonu. První zmíněný titul obsahuje stálice Nohova repertoáru Přiblížení, Štěrbinou ve dveřích, Píseň plísní a písničkářův asi největší hit, Motýlí hru.
Dlouhohrající debut Popelka jde na ples Nohovi vyšel v roce 1991 na folkové značce Mua Brno, následující Kde je ten ráj (pod jménem Jakub Noha / Jan Noha) o dva roky později u Monitoru. Další alba vycházela pod značkou Jakub Noha Band: v roce 1995 Tady někde, v roce 1997 NA PRAHU!, v roce 2003 Ryba nebo pták (nebo jiné zvíře) u Indies, šest let staré Poztrácené nítě vydal Pavian.
„V té době bylo zvykem, že písničkář mezi písničkami pronášel krátké eseje, humorné historky a podobně. Dělali to Hutka, Merta, já však nejsem řečník, tak jsem si pomohl tím, že jsem spojil víc písniček dohromady, přidal různé výplně a pokusil se tomu dát i pointu,“ vysvětluje Jakub Noha v jednom z bookletů aktuálního kompletu vznik svého opusu magnum NA PRAHU! (píše se verzálkami, aby nebylo hned jasné, zda jde o město nebo to pode dveřmi). Domnívám se, že i v téhle neukecanosti lze cítit rockové jádro a s hrůzou vzpomínám na dávnou probírku fosilovskými koncertními záznamy s uvedenými stopážemi jednotlivých písní a promluv – pět minut píseň, deset minut tlachání… Není nad to, když hudebník přijde na pódium a bez řečí předvede své hudební dílo. Ostatní je balast.
V NA PRAHU! to Jakub Noha nejen bezvadně pochopil, ale navíc díky formátu písňového slepence mohl dále rozvinout rockovou expresivnost. Bez přerušení navazující úseky různých nálad mu dovolily pracovat s výrazovým kontrastem, vracet se do známých východisek či na ploše cyklu uplatňovat „refrény“ v podobě písňových miniatur. Že se jednalo o neobvyklý postup, ilustruje vzpomínka na rok 1984, kdy si Noha „už troufal hrát NA PRAHU! vcelku,“ ale ještě nedělal „ten fór, že jsem to zařadil až na konec vystoupení. V druhé polovině vystoupení jsem zahrál na úvod dvě nebo tři písničky a pak jsem publiku oznámil: ‚A teď bych se s vámi rozloučil s tímto…‘ Oni se divili, že tak brzy, ale cyklus trval ještě ¾ hodiny.“
Nejúplnější verzí cyklu je osmačtyřicetiminutové album NA PRAHU!, na němž základní trio Jakub Noha Bandu (bratři Nohové a Jan Volný) doplňuje hostující houslista Jan Hrubý. Folkrocková nahrávka se nebojí starosvětských tónů, imitace šramlu ani drsného blues, některé úseky a nálady cyklu na přítomném osmialbu nenajdeme – například v recitativu o sochách Noha komicky hraje studentíka, jenž překotně chrlí našprtaný referát.
Co po vás zůstane? Popel a prach!
Šest z osmi více než hodinových disků aktuálního kompletu jsou koncertní záznamy, ať již sólové či Noha Bandu. Jednotlivé disky objasňují potřebné údaje hned v názvech: Petynka 1984 (sólově), Balbínka 2009 (s Jakub Nohabandem, jak se kapela na tomto kompletu píše), Petynka 1983 (s houslistou Jiřím Kohoutkem), Jablonec 2002 (s bandem, na disku je ale i čtveřice písní s Oldřichem Janotou a flétnistou Karlem Charliem Otrubou), Litoměřice 1997 (s bandem a libereckým bonusem), Turnov 2001 (sólově).
Cyklus NA PRAHU! je ve více či méně osekané, textově neustále mírně proměnlivé podobě přítomen na všech. Slyšíme jej ale i na prvním CD kompletu, reedici Nohova dlouhohrajícího studiového debutu, kde ve zkrácené podobě tvořil první stranu LP, a ve dvou ukázkách i na posledních Vykopávkách, domácích raritách, které jsou vpravdě DIY a Noha na nich často tvoří kapelní aranžmá pomocí playbacků na čtvrtstopém magnetofonu (ve dvou písničkách tu ale zadrnká i Oldřich Janota).
Neustále se vracející pospojované písně, nástiny a fragmenty se při poslechu obou aktuálních boxů starají o pozoruhodné pocity déjà vu a vyvolávají dojem halucinačního bloudění pražskými ulicemi, lokály a uličkami. Vřele doporučuji poslech více disků na jeden zátah, pocit neustálých návratů může vést až k hranici příjemného předávkování. Sám jsem díky této vcelku neobvyklé, svým způsobem geniální dramaturgii – pravidlu „každou píseň jen jednou“ se Noha jen směje – došel chvílemi až k zábleskům vidin opřených o pražské reálie a samozřejmě měl pocit, že ke mně písně prokazatelně slyšené na tomto prvně, přicházejí jako staří známí. I když u Jakuba Nohy je mi těžko říct; přibližně před dvěma lety jsem na jeho vystoupení s podivem zjistil, že jeho repertoár mám zasutý v jakémsi hlubokém šuplíku paměti a ty písně znám nevím odkud. (Z výše uvedeného důvodu mi každopádně poměrně dlouho trvalo odhalit na druhém čtyřalbu jednu nepřiznanou stounovskou coververzi.)
Navracejícími se zklidněními v tomhle rumraji jsou koncertní „povinnosti“ Zvěrokruh, Štěrbinou ve dveřích, Motýlí hra… i další „nenaprahovské“ písně, které obecně slynou klidnější náladou. Možná se zdá, že svůj text opírám až příliš o NA PRAHU!, posluchačsky se mi ale tento cyklus zhmotňuje do podoby hektických kulis, v nichž ostatní písně žijí mnohem pozvolnějšími, lineárnějšími životy lásky, piva i občas naštvaného, občas pobaveného žasnutí nad lidskou malostí.
Indies Scope při vydání opět vsadili na formát dvou čtyřalb, která si zájemce může koupit zvlášť. Sám si takovou variantu neumím představit, ale budiž. Aby kupec poloviny díla nebyl ochuzen o důležité informace, obsahuje každý ze čtyř digipacků v boxu textovou přílohu, pár fotek a krátký písničkářův úvod. Doprovodnou poznámku sestavenou Jaroslavem Riedelem najdeme na discích 3 a 6, tj. v obou boxech. Škoda, že se Jaroslav nepustil do obšírnější práce, rád bych o Jakubu Nohovi zvěděl víc. O pozoruhodné obrázky na titulních stranách všech osmi digipacků se postaral Rudolf Flek, podle webu ABArt „v letech 1991-1997 autor scénických výprav ke koncertům Jakuba Nohy i Jiřího Konvrzka a ilustrátor sbírky Nohových písňových textů.“ Jenže ona sbírka, Skládám si obrázek (Mladá fronta, 2004), je ilustrací zcela prosta. Že by existovalo i jiné, například bibliofilské vydání? Nebo ještě jiný knižní soubor Nohových textů? Pátrání nekončí, zatím jsem stále… na prahu.
