Bylo by velmi inspirativní sledovat historii úniků v umění. Ne, že by se eskapismus v různých podobách nevinul celými dějinami kultury, ale přece jen existují období, v nichž se uchylování do uměle konstruovaných uměleckých prostorů stává esencí doby. Tak můžeme chápat sedmdesátá léta jako deziluzi z nadšení předcházejícího revolučního desetiletí. Tehdejší expanze sci-fi literatury, filmů a ostatně i hudby je symptomem doby, v níž nezůstával prostor pro utopický přechod snu v realitu. Vize nového společensko-politického uspořádání byly odkládány do vzdálené budoucnosti, skryté za závoje fantazijních imaginací, protože snít je povoleno vždy, ne tak konat. Paralely k současné situaci, která zapadá do mnohem sofistikovanější situace, v níž možnosti hudební revolty jsou už plně kooptovány většinovou společností, není nelehké vystopovat. Úniky všemožného druhu rostou exponenciální řadou a v hudebním světě jim udává kurz především oživený zájem o new age, a také trochu paradoxně derridovsky pojmenovaný “žánr” hauntologie.
Vedle dobře zavedených labelů otírajících se o novodobou new age estetiku jako jsou Stunned Records, Digitalis či Rotifer Cassettes se do širšího povědomí dostává také kanadská značka Hobo Cult Records z Montrealu. Francesco Ouellette začal svůj label Hobo Cult Records provozovat roku 2007 jako netlabel, na němž nabízel volně ke stažení nahrávky svých sólo projektů (Pradada, Hobo Cubes). Co mělo původně sloužit jako čirá snaha navázat kontakt s anonymní publikem skrývajícím se za binárním kódem, se později rozrostlo v jeden z nejambicióznějších kazetových labelů současnosti, který dbá na pospolitost světových tuláků skrze fetiš nahrávek jako uměleckých objektů. Zcela explicitně o tomto fenoménu mluví Ouellette v rozhovoru pro server Weird Canada, v němž říká: „K novému albu nazvanému Readymades jsem chtěl udělat sérii unikátních obalů, aby si tak každý mohl vytvořit osobní vztah k nahrávce.“ Tato pozoruhodná touha po komunitním způsobu sdílení hudebního díla má v sobě něco ze snahy překlenout trhlinu anonymity zaběhlých představ o hudebním průmyslu. Přesto se vkrádá myšlenka, zdali nebylo dost těchto hřejivých úkrytů a pocitu sounáležitosti mezi hudebníkem a jeho posluchačem. Připomíná totiž tak trochu praktiky dobře vedené rodinné firmy.
Projekty vycházející na Hobo Cult Records se točí kolem několika tematických motivů, jejichž společným jmenovatelem je neobyvatelný prostor (vesmír, virtuální realita, podmořský svět, minulost). Hobo (tulák) je zde někým, kdo nemůže nalézt na Zemi svůj domov. Přítomnost je mu něčím, čeho se velmi lehce zříká, na čemž mu ani zdaleka nezáleží. Tak kanadský projekt Sundrips ve své tvorbě zhmotňuje sílu solární energie po způsobu extatického zážitku new age. Projekt Magic Beach se zase skrývá pod mořskou hladinou, která je svou neprobádaností obdobou prostoru vesmírného. Právě k němu mají nejblíže projekty Panabrite a Hobo Cubes, vlajkové lodi montrealského labelu.
Hobo Cult Records je paradoxně nejzajímavější ve vydávání nahrávek, které jistým způsobem vybočují z jeho názorových východisek. Jednu ze svých nejnovějších kazet zde vydal kupříkladu přízrak hněvu a izolace Zack Kouns (An Eastern Kentucky Boy’s Death Is Shining Hard And Bright In His Chest) či jednočlenný projekt Dirty Beaches křísící prchavé přízraky rockabilly. Svěží fragmenty přinášejí take hybridní popové projekty, jejichž dlouhohrající nahrávky ještě na světě nejsou, ale existují pouze jako jednotlivé nahrávky podpořené videoklipem (Wonder Wheel, The Haiduks).
Důležitou součástí labelu je také video kanál s názvem Moduli TV. Tvůrcem všech videoklipů je majitel labelu Francesco Ouellette a nesou jasné stopy jeho rukopisu. Splývá v nich zážitek snu, podvědomí běžícího na prázdno, se zážitky videohry a bizarních podob kdysi moderních technologií jako v klipu GGLE Highs – Shimmering Immerse.
Často jsou spojena s jízdou, plutím po povrchu vizuálně výrazných ornamentů, výzorů spektakulárnosti městských výjevů. Zároveň se v nich cyklicky opakují motivy jako nejasné centrální body snu, jehož tajemství spočívá v neproniknutelné vizualitě beze smyslu.
Významně se ozývá také fascinace umělou inteligencí a poetikou sci-fi, v níž se zrcadlí možné jiné světy, které si však udržují hauntologicky retrofuturistický charakter. Otevírá se v nich svět polozapomenutých obrazů, jejichž původní kontext je odstřihnut a zůstává pouze ve zlomku, na způsob „snové vzpomínky“. Čirá fascinace povrchem bez obsahu, výjevy nedávné minulosti, které však působí dojmem nikdy neexistující minulosti. K tomuto fenoménu se pojí také netransparentnost obrazu, v níž komunikuje textura obrazu s texturou zvuku. Deformace obrazové stopy rozostřuje přímý vztah k realitě. Umělost je zde zásadním sdělením. Nejradikálněji je manifestováno v zobrazování těla, kdy je pomocí zrcadlících efektů představováno jako sled tekutých obrazů, jejíchž vyústěním je rozprostranění povrchu do 2D obrazové plochy.
Tajemství nežitých životů, neexistujících světů a umělých prostorů je v hudební i vizuální tvorbě projektů kolem Hobo Cult Records estetickým krédem, k němuž se je třeba vztahovat, aby se zapomnělo na neutěšenou realitu. Působí jako anestetika neurotické mysli, jako lék a zároveň sofistikovaný únik. Hauntologie se přesně proti smyslu Derridova termínu stala zábavou pro fanoušky experimentální hudby, v níž se pomalu vytrácí její subverzivní potenciál. Ten již udržuje pouze několik sveřepých outsiderů v čele s Jamesem Ferrarem, ale o tom zase někdy jindy.
