V době, ve které vládne étos smetiště, se kumulace hudební minulosti stává novodobou obsesí. Stovky labelů orientujících se na různé variace slepých uliček hudební minulosti stále otevírají nové náhledy na příběhy hudby. Málokterý se ovšem vyznačuje takovou podobou práce, která by se blížila dokumentárnímu ohledávání scény, jejíž stopy již pomalu zahladil čas. Bostonský rodák Chuck Warner se po způsobu hudebního historika pustil do rozplétání složitých linek vymizelé britské DIY scény přelomu 70. a 80. let, aby na svém labelu Hyped to Death přiblížil tvorby kapel, jež dělaly vše proto, aby po sobě nezanechaly sebemenší otisk v dějinách hudby. V roce 1977 poprvé zaznělo heslo: “Punk is dead!” a vzhledem k obrovskému komerčnímu úspěchu Sex Pistols, The Clash nebo newyorských Ramones se vlastně nebylo čemu divit. Přes veškerou radikalitu a živočišnost se ukázalo, že punk jako žánr není dost punk. Ve zvláštním mezičasí mezi doznívající érou punku a vznikající post-punkovou scénou, se v britském prostředí uchytilo obskurní DIY hnutí. Ovšem hnutí v uvozovkách. K tomu, aby se hudba kapel jako Danny And The Dressmakers, The Digital Dinosaurus, The Rejects nebo Steve Treatment nestala jen další revoltující eskapádou požranou hudebním průmyslem, vymysleli si kutilské strategie, které znesnadňovaly širší přijetí jejich hudby.
Ale mluvit o strategiích je zřejmě přehnané! V prvé řadě šlo o nedostatečný tlak superega u zmíněných interpretů, kteří se nestarali o dopad své produkce na širší veřejnost, ale prostě dělali hudbu, jak o tom mluví sám Warner. Ve skutečnosti se jedná o novou podobu uměleckého výrazu, který přinesl až hybridní a domácký punk. Už nejde ani o to, jestli kapela zaplní rockový klub a dostaví-li se frustrace z prázdného sálu, ani se nespoléhají na spravedlivý pohyb dějin, který jedině ukáže, kterak bylo umělci ukřivděnou svými současníky. Tento útěšlivý odklad nehrál u kapel sdružených na kompilacích Messthetics nebo Teenline téměř žádnou roli. Prostor svobody a radost z tvorby byly důležitější než pocit uznání. Většina nahrávek vznikla buď jako živý záznam na kazeťáky v garáži, kuchyni, koupelně nebo po jednotlivých zvukových stopách v amatérských studiích natočené na první pokus. Dovednost, práce nebo soustředěnost jsou odhozeny jako strojená křeč, která uhlazuje fyzickou explozivnost touhy po sebevyjádření.
Ediční řada Messthetics přinesla minulý měsíc již osmé pokračování mapování lokálních scén britského poloostrova a tentokrát se zaměřila na kapely přímořského jihu Spojeného království. Předcházely souhrny scén z Walesu, Skotska, Londýna nebo Manchesteru. Zajímavé na těchto kompilacích je především pozorovat, jakým způsobem kutilsko-amatérská práce utváří tzv. velkou hudební produkci. Zárodky a střepy vyzařující s hudebních záznamů dnes už téměř neznámých kapel pronikají dál do hudby velikánů, kterými byli například takový Soft Cell, The Jesus and Mary Chain, Cocteau Twins nebo Siouxsie and the Banshees. Nechceme tak vysvětlovat vznik svébytné post-punkové britské scény, ale spíš poukázat na fenomén, kdy podhoubí minoritních a outsiderských hudebních proudů uvolňuje potenciální podoby muzikálních projevů. Jako by bylo třeba roztříštit strnulost navyklých postupů nejprve zespoda, živoucí scénou, jejíž absence ambicí je zároveň garancí tvůrčí svobody.
Zážitek, který přináší soubor kompilací Messthetics, je možné přirovnat k prohledávání zaprášené půdy nebo temného sklepení, v němž je třeba znovu objevit zašantročené haraburdí, jehož tvar a funkce už nám jsou z velké míry odcizené, ale zároveň působí velmi povědomě. To vše je znásobeno především tím, že naprostá většina nahrávek skončila pouze jakožto podomácku vyrobené kazety na laciných kazeťácích. Dokonce nebylo podmínkou ani veřejné vystupování, v němž by se hudba konfrontovala s vkusem publika. U kapel neexistují téměř žádná vnější omezení, a to ani v podobě očekávání, technické dokonalosti nebo hudebního talentu. Mezi náplavou skladeb s falešným zpěvem, vyhroceně rozkolísanou rytmikou, velmi špinavým a nečistým zvukem vyvstávají naprosté skvosty, které se jen náhodou nestaly zcela určující pro fanoušky britského post-punku. Celá kolekce pak vytváří iluzi jednotné a semknuté scény, zvláště díky lokálnímu uspořádání různých čísel ediční řady, přestože většina kapel se téměř neznala a jejich tvorba vznikala v naprosté izolaci. Důkazem toho, jak tato zatracená podoba DIY scény zasahuje do současné hudby, je i tvorba dnešních indie hvězd jakými jsou Ty Segall, Thee Oh Sees nebo Sic Alps, aniž by se mocná síla archivu a pátrání v hudební minulosti u těchto jmen zastavila. Budoucnost stojí a vrší na sebe nestrávený odpad. Nad tím vším se klene refrén skladby Medium is Tedium od Desperate Bicycles: „Bylo to snadné, bylo to levné – jdi a udělej to taky!“
