Antverpy jsou hlavním městem belgické provincie Vlámsko. V západoevropském kontextu se jedná o nepříliš častý jev, kdy uvnitř suverénního státu, jakým bezpochyby Belgie je, existuje etnický region s vlastním jazykem a kulturní tradici. Právě v tomto meziprostoru a jeho středobodu Antverpách sídlí radikální hudební label Ultra Eczema. Jeho zakladatel, hudebník a výtvarník Dennis Tyfus, jej původně rozjel jako punkový fanzin, později přidal kazetové vydavatelství Tyfus Tapes. Zpočátku se zaměřoval výhradně na podzemní grind/crustovou scénu, z níž vyzvdihoval především velmi obskurní, nekvalitní garážové nahrávky. Do dnešního dne prošlo Ultra Eczema zajímavým vývojem a nyní patří mezi světoznámé labely zaměřující se na experimentální hudbu, jejímiž pojítky by snad mohly být fascinace art brut, dada a nejradikálnějšími výhonky evropské avantgardy. Dennis Tyfus zřejmě musí velmi často odpovídat na otázky ohledně tohoto v mnohém nepochopitelného progresu. Jeho odpovědi nemají příliš daleko ke kontroverzím velké postavy ready-made Marcela Duchampa, jimiž shazoval jakékoliv intelektuální interpretace svého díla. „Dnes třeba můžu bejt v takový náladě, že se voháknu do bílýho kostýmu a půjdu na večeři s nějakejma čurákama do načinčaný restaurace, zítra vyrazíme s crustovou crew z tý lutyšský díry a střelíme si herák, den nato zase můžu bejt na příšerný techno party a pálit svý kreace do osmnáctiletý holky se šlema, další den si třeba shodím svý číro a budu žádat o místo na poště. Na druhej den budu prostestovat proti novejm daním na náměstí Groenplaats. Já fakt nevím, co k tomu říct, dělám pořád to samý od tý doby, co jsem vydal svojí první diy publikaci.“
A tak z původního grind-crust-punk-sludge labelu a fanzinu vzniknulo vydavatelství, na němž svoje první nahrávky v Evropě vydávaly „hvězdy“ okrajové hudby jako Chris Corsano, Wolf Eyes, C. Spencer Yeh, Hair Police nebo Dylan Nyoukis. Specifičnost vinylů, kazet a cd-r, které vycházejí na Ultra Eczema, spočívá v jejich jednotné výtvarné úpravě, jíž má nastarost právě Tyfus. Sám tvrdí, že si vybírá takové interprety, kteří ho stimulují k nějaké výtvarné řeči. Když se podíváme na obaly, ale i jeho samostatné práce a výstavy, zahlédneme inspiraci Dubuffetem a malbami psychotiků. Tyto malby ovšem procházejí určitým reflexivním procesem a je do nich zamíchán černý humor, sexualita, násilí a obecně veškeré patologické chování obvykle vytlačované z hájemství normality. Poslechneme-li si zde vydané nahrávky, můžeme potvrdit, že vzájemná korespodence audio stopy a artworku je zcela namístě.
Kromě již zmiňovaných velkých jmen experimentální scény přináší Ultra Eczema taky přehršel objevů, zasutých obskurit hudební historie či naprostých hudebních excentriků. Velmi svébytnou představu soundartu například prezentuje Jessica Rylan z Bostonu se svými nahrávkami, jež nemají daleko k deníkovým záznamům a intimní, subjektivní lyrice. Ovšem tam, kde se mnoho ženských autorek opírá pouze o slova a psaná intimní lyrika často připomíná spíše žánrovou parodii, se Rylan pod pseudonymem Can’t daří vynalézat hybridní formy na pomezí poezie, sound artu a noise, jež zvukem liánovitě obepínají ženské tělo, aby hlas, tělesné vibrace a šramot přilnul k žhnoucímu tělesnému povrchu.
Na expresivnějším výrazu pro změnu staví své zvukové koláže Chris Cooper (Deerhoof, Barn Owl, Caroliner) v soloprojektu Angst Hase Pfeffer Nase. Kombinuje mnoho hudebních technik a za základ mu stojí vynelézavá práce s kytarou, kterou velmi ornamentálně proplétá s vysamplovanými dada motivy, jejichž hlavním pojítkem je útok na zdravý rozum. V těchto labyrintických chuchvalcích překládá přes sebe nespočet vrstev až do bodu, kdy i ten nejsvědomitější posluchač přestává sledovat vývojovou linku či příběh a užívá si pocit zbloudění v útrobách excesivních zvuků, z nichž nevede cesta ven.
Téměř kultovní status na evropské scéně si vydobyl německý umělec Detlev Hjuler, jenž vystupuje pod jménem Kommissar Hjuler a jeho rozličných jazykových mutacích. Ve své tvorbě se odkazuje na umělecká hnutí neo dada, fluxus a art brut a společně se svou ženou Mama Bär vydal na Ultra Eczema desku Mensen Die ‚Kort Staan‘ Voor De Zelfdoding. Požádali Tyfuse, aby všechny texty a názvy alba přeložil do vlámštiny. Radikální cesty jejich hudebního projevu nebrzdí žádná síla a jejich nahrávky předkládají věrné pokračování evropské avantgardní tradice, které se pohybuje na/za hranicí poslouchatelnosti a vzpírají se jakémukoliv označení. V jejich případě ovšem největšího účinku dosahují živá vystoupení se svou směsí teatrálnosti, překračováním vizuálních a morálních tabu, která působí místy komicky, místy naopak příliš povědomě a nepříjemně.
Pokud máme na závěr odhalit také Tyfusovu geologickou práci, ta se většinou zaměřuje na specifický vlámský časoprostor, v jehož okruhu pátrá po materiálu zapadnutém v zapomění. Krásným příkladem může být jeho postupné vydávání díla Edmonda De Deystera, jehož pozůstalí Tyfusovi zpřístupnili privátní magnetofonové pásky, jež Deyster zaplnil svou tvorbou na analogové syntetizátory. V plánované třetí nahrávce věnované jeho dílu mají být zahrnuty i výpovědi jeho známých přibližující životní dráhu a charakter neznámého vlámského pionýra.
Podobným případem je i soubor sklepních nahrávek Leo Coomanse, otce jednoho z přátel Dennise Tyfuse jazzmana Sheldona Siegela, jenž byl napojen na antverpskou free-jazzovou scénu 70. let. Formát „nalezené nahrávky“ zcela odpovídá celoživotní práci labelu, která se snaží vrhat za okraj hudebního status quo a přenášet nemožné do sféry možného.
