Manipulace je proti podstatě hudby a vůbec umění.
S vydavatelem Jánem Sudzinou se u příležitosti letošních dvacetin jeho Hevhetie uskutečnila celá řada bilancujících rozhovorů. Ostatně i já jsem se tu ohlížel ve svých Zápiscích melomanových číslo 67 za pozoruhodným vydavatelským dílem sveřepého vychodňára a jeho agilního vydavatelství… A tak jsem se ho pokusil zpovídat jinak. A protože se mezi námi za ta léta, kdy jsme spolu v profesionálním kontaktu, rozvinulo přátelství, ponechám tykání.
Nakolik se promítá do činnosti vydavatele, producenta, člověka, který jde proti hudebním módám, zkušenosti maratónce? Nebýváš často osamělý?
Maratónský běh mne naučil vytrvalosti. A protože na trati bývám často sám se sebou, naučil jsem se sám se sebou také vyjít. A během té doby, co se věnuju vytrvalostnímu běhu, jsem snahu dosáhnout nějakých výsledků a cílů vyměnil za onu jedinečnou komunikaci s vlastním nitrem a pravou, nefalšovanou realitou okolo.
Co se v tu chvíli v tobě děje? A je to výhoda či nepřítel ve tvé vydavatelské činnosti?
Tak i tak. Záleží na tom, jak se na to podíváš. Leckdo by to považoval za něco nepatřičného, co omezuje ekonomickou stránku. Pro mne to ale znamená neobyčejnou svobodu. Maratónský běh mi umožnil jiný pohled na naši existenci, na smysl našeho konání, otevřel mi zcela jiný svět. Svět v celé jeho komplexnosti. A to se promítá i do mojí vydavatelské práce. Je to vlastně tak, že existuje nějaká skutečnost, materie, kosmos, prostě něco, co funguje mimo nás. A ty jsi nástroj něčeho, co má šanci být venku. A tím pádem to nemůžeš sešněrovat do nějakých tvých vnitřních kritérií anebo kritérií kohokoli jiného, společnosti, politické situace, čehokoli. Jsou věci, které jsou zásadní, měly by vznikat, musí vznikat, a ony také vznikají. Buď někde úplně izolovaně, že se o nich neví, anebo se zviditelní a prosadí. A zde mám takový pocit, že se nějakým způsobem rodí, koncentrují a prolínají jakési siločáry, které umožňují výtrysk něčeho, co nás přesahuje, a to přes konkrétní lidi. Nevím, zda to někdo z umělců takto dokáže vnímat, ale děje se to. Bez ohledu na to, zda to nakonec zanikne, nebude to fungovat, někdo to bude reflektovat či nikoli, je fajn, že právě kolem mne se to koncentruje. Nebo ještě jinak. Základní principy jsoucna jsou úplně jednoduché, až primitivní. Celý vesmír, celou existenci tvoří různé světy, a ty jsou založené na těch samých principech. Ale každý ten svět má malilinkou, opravdu droboučkou odlišnost. Kdyby tomu tak nebylo, všechny by vznikaly, rozvíjely se, dosáhly vrcholu, poté úpadku a nakonec by zanikly, všechny najednou. Takže celý ten systém jako celek by skončil. V té atomizaci jednotlivých, navzájem mírně odlišných prvků je i podstata Hevhetie. Ta vytváří nějaký celek, který je založený na těch jednoduchých dílčích principech, a já nevím, které jsou prospěšné a které nejsou. Nemohu to vědět, a ani nechci. Některé nejsem schopen ani vidět. Prostě jsou tam. Já to samozřejmě nějakým způsobem usměrňuju, možná tomu dávám i nějaký impuls, ale hlavně se do toho přirozeně promítají a stahují projekty a lidi, kteří do toho zapadají. Nedá se tedy říci, že to prochází muzikologickými, hodnotovými kritérii či skrze politické přesvědčení a bůhví co ještě, co umožňuje věci strukturovat. Strukturují se samy, víceméně spontánně, tak, jak přicházejí, jak ti tvůrci prožívají svoje vnitřní tvůrčí procesy a zápasy. A tohle dává celou tvář vydavatelství. Samozřejmě, že nefunguje pouze tento duchovní princip, je tu ještě materiální stránka věci. Ti umělci musí z něčeho žít, nějak fungovat oni a jejich rodiny. Konání tvůrců je často stlačováno těmito okolnostmi. Ovšem ekonomické problémy jsou druhou stranou téže mince. Vše okolo vydávání je závislé na čase, je to proměnlivý proces, kdy nevím, co je jen částice a co celek. A já Hevhetii vnímám jako takovou vibraci určitých podstatných věcí, jež tvoří vesmír jisté hudební komunity.
Jestli tomu dobře rozumím, ty poznáš kvalitu projektu jaksi intuitivně? Stačí ti slyšet nahrávku, nebo potřebuješ poznat tvůrce blíže, komunikovat s ním?
To je různé. Mnohdy je obsah díla v protikladu s osobností tvůrce. Nebo tedy alespoň s tím, jak se chová, co navenek říká. Jsou tací, u kterých cítíš tak silné ego, že víš, že to bude problém. Ale ten jeho projekt jednoduše nese nějaký odkaz, který by měl najít cestu k posluchači. Navzdory povaze interpreta.
Ty nemáš nutkání to ego nějak potlačovat? Bojovat s ním?
Ne, ne, ne! Neboť to by byla manipulace. Zásadně odmítám jakoukoli manipulaci.
Ale ty jako vydavatel máš přece právo manipulovat. Myslím tím aspoň usměrňovat…
Ne! I když časem na mnohé věci doplácím, ale podstata Hevhetie je v naprosté tvůrčí a vydavatelské svobodě. Samozřejmě, neříkám, že všechno je takové, aby ze zpětného pohledu mělo smysl pro celek, ale to ještě neznamená, že je to špatné. Jsoucno je neutrální, není ani dobré, ani špatné. A já to taky nevím, a nechci tudíž tímto prizmatem posuzovat umělecké dílo. Je to pro dobro věci? Jaké dobro, jaká věc? Všech? Nebo jen někoho? Byla by to z mé strany de facto manipulace. Dílo mne prostě spontánně osloví, a to je podstatné.
A když se ohlédneš zpět, tak s odstupem času je z těch 280 titulů nějaký, který považuješ za omyl?
Ne. A neříkám to z nějaké ješitnosti. Samozřejmě, zažil jsem celou řadu zklamání, mnohdy opravdu velkých, ale pro mne je podstatné, že to jsou jen dílčí neúspěchy. Celek nepřestává fungovat. Kdybych měl k vydávání přistupovat elitářsky, jít jen na jistotu, vytvořím sice jakýsi klub – dejme tomu – s dvěma sty posluchači, kteří sežerou všechno, co navařím, ale k ničemu by to nebylo. V tomhle není potenciál, ani vývoj. Ale když necháš otevřené dveře od blues po Johna Cage, budou přicházet další otevřené projekty, díky nimž bude Hevhetia nadále růst. A v momentě, kdy to pustím ven, tam musí být nějaká trvalá hodnota. Buď obsahová či hudební, nebo obé. Ale to musím cítit v sobě. Neanalyzuju hudbu jako to činí muzikanti, ti ji přímo pitvají, ale vnímám ji jako celek a vnímám, zda z toho něco leze všeobecně platného. Je to těžké vysvětlit. Existují u nás názorově vyhraněná vydavatelství, která reagují na zrovna aktuální společenská témata. A akceptují díla, jež je reflektují. To považuju za demagogické a hloupé.
A to i tehdy, kdyby to téma bylo zpracováno pro dobro věci?
Ano, i tehdy. Protože to je také manipulace. Manipulace je proti podstatě hudby a vůbec umění. Já vím, naše lidskost, výchova, to vše nás naučilo ctít humanitu, pravdu, životní hodnoty, a za ně bojovat všemi prostředky. Ale nemáme právo to absolutizovat a podle toho posuzovat či dokonce odsuzovat druhé. A proto Hevhetia nemanipuluje, ani vizuálně, ani zvukově, tím méně obsahově. Hudba by měla otevřít prostor pro vzájemné pochopení. Nebo alespoň toleranci.
Každopádně tituly, které Hevhetia vydává, takový prostor dle mého názoru otevírají. Děkuju za rozhovor a držím palce do další dvacítky.