BMC má jednu velkou výhodu: do svého vydavatelského programu zařazuje totiž ty nejlepší záznamy koncertů ze svých zařízení, tak Balanci, nahranou 20. června 2014 a 4. března 2015 v BMC´ s Opus Jazz Clubu, a tak i Be by me Tonight, prezentovanou původně 1. a 2. listopadu 2015 v BMC Concert Hall, obé samozřejmě v Budapešti. Trojice János Ávéd (1982, saxofony, flétna), Márton Fenyvesi (kytara) a Ákos Benkó (bicí), založená původně roku 2011 jako János Ávéd Balance, se probalancovala k titulu (a zároveň samostatnému názvu tria) Balance se sedmi Ávédovými kompozicemi a čtyřmi komprovizacemi (zřejmě na Ávédova témata). Sám Ávéd, střídající většinou altku a tenor, má na svém kontě Quartet, další Trio, Unity a tak dále, nicméně tato přátelská formace se mu zřejmě jeví jako jedna z nejbližších. A právě dvojpólovost jeho skladeb a volnějšího obkružování námětů vytváří neustálé rozpohybování celého alba. Hned rozvětřování vstupního Whirlwind (větrno se objeví i později) kontrastuje jemným vjížděním saxu, podbíjeného bicími, což rozbují kytara, a vjezdem do atakující razance, ale nic není tak jednoznačné, jak by se to z několika taktů mohlo jevit. Ávéd má hlavní slovo, ale činí se nejen naplno, ale i úkradkově, Benkó pozorně sleduje, co se děje, a napomáhá mu včetně cingrlátkového prozvoňování. Avšak hned samostatná kompozice For Bro nabídne od prvního taktu produševnělou, mírumilovnou celistvost, kterou podporuje něhyplná a nosně rozčeřivá kytara za přitakání bicích, což posouvá hebounký, ale výmluvný sax. Vůbec kytara, která tu je samostatná, ale do určité míry supluje basu, přispívá k odlišnému znění tria.
Aby sled akcí nezevšedněl, tak hned následující It´s pretty drafty… překvapí zahýbavou rozvezeností, zevzdálenostně vyrumlávanou až do šíravosti. Sax se jemnocitně vyholedbovává k předčasnému závěru, prokotlávaný bicími. Ať probíhá sled skladeb protikladně či souhlasně, přechází jedna do druhé zcela volně, takže se sax ze zmíněné (eventuální) předčasnosti vyhoupává do The surprise, prosouváván kytarou a rozmělňován bicími, vedoucí nástroj však vytrvává, setrvává nad mlátem rytmiky, aby povětrný dech skladby proměnilo bujarinké mihotání flétny, která děj vánkově nadnáší s proerteplováním bicích do úsečnivého melodizování, až rokotání, končícího v záludné zábludnosti, podkolesňované bicími. Což se opět nenásilně, ba nenápadně překlopí do dusnivého rozčeřování Abarta´s wind, z něhož se vymaní záhytně loudivý sax a smírčím způsobem rozvíjí dějuplnost. Jenomže další obrat na čtyráku: Ávéd chce do skladby s pouhým číselným názvem 12 proklouznout razantnějším štrádováním, je však natolik zaujat příjemně prodyšnou melodií nad zakoktávanou rytmikou, že se vozivě rozvine nad zdráhavě zdrsněnou kytarou, překlene ji s vehementní rozcitlivělostí a dozkomírá.
Dozkomírá, aby se opětovně vynořil v Quincerotu, přivolán kytarovým volněním a nadkopáváním bicích, je zase už loudivě smířlivý a snadno přebírá prim. Má kliku: pro své excitace má v rytmice pevnou záchrannou síť. Nad tuto síť se pronese až do Electric 1 s téměř drůzovitým překotněním, ale zakotví v pádném souhraní s ostatními, prorytmizovaně soudržného. A to už padá pomyslná hranice s Then there was a lull…, vše se nivočivě vyčiňuje a rytmika celou záležitost podhrdluje, zavichřuje, říčně prokotlává a výderně vyluzovává (jsme opět u kolektivního počinu), ovšem je to opět Ávéd, kdo tento výmyk ropotivě pozamyká do zádrhelné výřečnosti, obkolesní a dokolesní ho včetně slibných objímánek. Ty totiž naznačují, že z kolektivního vzmachu sax překlene pomyslný šev, který by mohl nastat mezi předchozí improvizací a následujícím Blackoutem. Nejen překlene, ale hned se dá celistvým tónováním nad prokřehlou rytmikou do vylíčení své verze, a činí tak svíravě i rozvíravě, tajnosnubně, až zašifrovaně, s měkce zatušovanou a krouživě přibližovanou krouživostí. Co zbývá? Posbírávaná repríza For Bro, probíraná kytarovým nicotňováním, jemně destruujícím, a tamborováním bicích. Když přebere otěže sax, vrátí téma do sametového lahodnění i explicitního nákresování (nezapomeňme, že tato varianta má dvojnásobnou délku oproti té původní), jež se nakonec zvrtne do zahrávavé urputnosti a poběsnivého vyřicování, zapekleného nakonec do odtažitosti. Je to album, skutečně probalancované od počátku až do závěru.
Zatímco obálka tohoto CD navozuje vizi větrné probalancovanosti, na albu Be by me Tonight / Gyere hozzám estére se totožný výtvarník snaží vyvolat dojem jakési samodělné folklórnosti. Mihály Borbély Quartet má sice nálepku avantgardního etnojazzu, na zmíněnou samodělnost je však příliš rafinovaný. Sám Mihály Borbély (1956), Ávédův učitel, má mezinárodní věhlas (hrál například s Paulem Bleyem nebo Davidem Liebmanem) a je typickým reprezentantem evropského, úžeji maďarského jazzu se všemi jeho specifikami a odlikami jak do zmíněného folklóru, tak do oblasti komorní hudby (Bartók, Kodály). Oproti minulému albu Hungarian Jazz Rhapsody (2014) je však Be by me Tonight na vlivech méně závislé, Borbélyho kompozice (samostatné i ty, na kterých se zúčastnili jeho spoluhráči, celistvé i ty, které spíše zlomkovitě dotvářejí kulisu alba) jsou osobité a neotřelé. A ti spoluhráči? To je pianista Áron Tálas, kontrabasista Balázs Horváth, zástupci mladé generace, a ostřílený bubeník István Baló, tedy generačně půl napůl.
Do titulní skladby vejdou (především zásluhou klavíru) vážně, až nonšalantně, Borbélyho tárogató však převezme jemně laděnou melodii a oděje ji s přesvědčující vypevněností do zvavé milostnosti, prostřídá tak klavír nad vtíravě hlubokomyslnou basou a všichni mohou čtyřčlenkově následovat vzkaz titulu až do opadnutí. Následuje hudeníčko Exiled s altkou a pádnou rytmikou, natřásaně protancované a zradostněně hybné, až prohybné, spádně výklenkové, obkřičně obkřižné a nadsázkové. Klavír s podrámusením bicích se postará o vlastní závažný a závazný přechod, leč bicí se nezaleknou jeho pevného úhozu, protínají jeho sumírování a proměňují je v perkusivní podložky a doložky. Třetí skladba, třetí nástroj: Borbélyho klarinetové vyvolávání s namátkovou otázkovostí podmetá klavír s bicími, klarinet je z tohoto zastrašování poněkud váhavý, když se ho však rytmika snaží překlenout, nepodá se, jeho otazníkovost setrvává, ovšem bez zodpovězení, nemíní se za The Last Question zodpovídat. První z hudebních přípodotků – Come on! – probalancuje nad síťovím bicích basklarinet, propokřikuje ho, dráždí i si notuje, prostě se na půl druhé minuty rozmarní. Epigramem, jedinou vlastní skladbou, se propianovává Tálas, sopránka ho konejší, poletušně popolétá nad zpomalovaně zurčivým tokem kláves, prosakuje jím, nadlehčeně se rozprostírá a námět donostalgizovává. Hybně žvavý altsax políčivě i dolíčivě mašličkuje nad diskutujícími bicími, hranatícími se i prskoletnými a rumlujícími v Little Bird in the Lee, vše se tu jeví jako sjízdné či pojízdné kolotočování, přelétavě polétavé, prohazovanostně nadlehčované i prosmečované. A v dalším jenminutovém drobítku si basklarinet zámluvně zavděční posluchačům – jen tak mimochodem.
Na řadě je opět tárogató, které tetičkovsky pozotvírá Auntie, je zíravě prozíravé a destilovaně mluvné, probouchávané bicími a vyhecované klavírem k probíravé promluvě a k uzavírání. Třetí minutovku These Fairies again pak sice otevře basa, ale vpodstatě ji s folkloristickou potměchuťostí vypiští tilinkó, maďarská pastevecká flétna. Jde však pouze o předmluvu k Nevermind Sweetheart, na kterou naváže altka, vloží se do opojné akce, ale hned se sveze do taneční rejovosti (až rejnokově), téma proburcovává nad klavirním klopýtavým zaklopotněním a vše se vřítí od úprkové rozmarnosti, prostřídávané záluskovou povětrností. V závěrečné Kosztce se vynoří supelka (makedonská dřevěná flétna), jako by chtěla vyvolávat déšť (?), polodumně, polozádumčivě, klavír s basou ji, jak je jejich zvykem, podpoří, supelka se vynáší, prošňořuje, vyjančuje až do zákřičné zádrhelnosti a napínavé vypínavosti. Klavír situaci prohoušťuje, bicí zadýmňují a vše spěje do podivínské výtržnosti, vzájemného nivočení, překonávání i do(s)konávání a motýlového odvanutí s probzučováním, protetelením, prosekáváním i tumpachováním, vše je vybičované, produsávané a proklučované, dokud se nadnášivá supelka nedobere do závěrečného prohvizdu. Právě ona specifická melanž freejazzovosti, avantgardnosti, etničnosti dodává albu Be by me Tonight svébytnost a neopakovatelnost. Nejen z hlediska skladatelského, nýbrž i hráčským umem tohoto dvojgeneračního kvarteta. Věru jsou to dvě alba, která stojí za poslech. Nad kterými oceníme i bohatství současné jazzové scény v Maďarsku.
János Ávéd / Márton Fenyvesi / Ákos Benkó: Balance
Mihály Borbély Quartet: Be by me Tonight
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)