- Inzerce -

Jarda Svoboda: Solo

Jarda Svoboda, frontman kapely Traband (9 alb) a Otcovy děti (2 alba), který je též členem seskupení Květovaný kůň (jehož terezínské album jsem tady nedávno recenzoval), vydal na labelu Indies Scope svůj sólový písničkářský debut s lakonickým názvem Solo. Nadělil si ho k padesátinám a obsahuje desítku autorských písní s překypujícím zvukem jeho harmonia. V leččems připomíná Ginsberga, zvláště pak přirozeným, syrovým projevem bez kudrlinek. Po textové stránce je sice na stejné lodi, ale výrazivem zcela jinde…

Stopáž alba není příliš dlouhá (pouze něco málo přes 37 minut), ale vešla se sem desítka svébytných písní; tak akorát, aby na všech zůstal ten jedinečný, v současné hudbě naprosto vzácný pel dětství či mládí, oné odzbrojující naivity, bezbrannosti, citové otevřenosti a odevzdání. Zvláště milostné rozpoložení je až pubertální, a nemyslím to pejorativně; dlouho jsem neslyšel v písních tak mocně pulsující srdce na dlani! S Ginsbergem našeho Svobodu ale pojí takové to (řekněme) kazatelství, způsob předávání poselství, a vpravdě niterných, skrze zpěv a zvuk harmonia; to dokáže být vzletné, vznešené, ale i rozpustile přízemní. Ostatně harmonium Svoboda považuje za varhany pro chudé. Ale nezůstává jen u něho, hraje v několika písních též na klarinet a foukací harmoniku, ozvou se i mandolina a perkuse. Na albu významnou měrou hostuje jeho písničkářský souputnik Fanda Holý, jenž vedle vokálů doplňuje instrumentář o autoharfu, baskytaru, banjo a housle.

Album otevírá píseň K horám, jež nezapře dokonce hitové ambice; natolik je zvukově podmanivá a melodicky chytlavá. Aranžérsky bohatší kabát dostala Slova, věnovaná Václavu Havlovi, neboť inspirovaná jeho již legendárním esejem Slovo o slově. Jeden jediný, zato výrazný melodický motiv je podmalován nejen harmoniem, ale též autoharfou. Svatební píseň je interpretovým citovým ponorem, jímavostí a něhou až očistná…mě nesmyješ, mě nevypereš, mě ze sebe nesmažeš / mě neodpářeš, mě nevyvětráš, mě nezapomeneš. Následuje cosi jako pohanská modlitba, svižnější svým až šamanským rytmem, ozvláštněná klarinetem (Otče náš!). Poté Svoboda opět použije chytlavou melodii, již protká mandolínou, a zvolá Královno noci! Navazuje pak další zvolání Kristýno! s dramatickým textem, příběhem, skoro eposem, jako návratem do dětských představ, vybuzených četbou dobrodružných knih. Po folkové jímavosti Jako krajinka (umocněné foukací harmonikou) přijde úderná svižnůstka se soft-rockovou příchutí Moje duše ví o té tvé s patrně nejsilnějším textovým poselstvím (…stavíme zdi a zesilujeme hradby a boříme mosty…). Mezi jarmareční, středověkou a countryovou písní osciluje pestře aranžovaná Moje volba s neméně zdařilým textem (…dobře je mi na světě bez opratí/bez chomoutu, bez vozky a bez biče…). Písničková kolekce vrcholí neobyčejně křehkým milostným vyznáním Jsi, které autorovi prostě věříte…Jsi otázka, která se v odpověď nemění/Jsi mlčení…

Je pro nás moc dobře, že Jarda Svoboda nemlčí!

 

 

Jarda Svoboda: Solo

Indies Scope (https://www.indies.eu/ )

 

  


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.