Zemřel JéJé Neduha, písničkář, jehož upřímná poetika odolala i art rocku. Zveřejňujeme starší materiál, v němž vzpomíná na tehdy slavených čtyřicet let kapely Extempore, Mezzanin, Vídeň i Jemnici. Do výseků delšího rozhovoru o jednom lidském a kapelním osudu krásně odbíjely pendlovky.
Řekne‑li se Extempore, vybaví se rockovému fanouškovi dvě jména — Jaroslav Jeroným Neduha a Mikoláš Chadima. Oba byli nějaký čas vedoucími této skupiny a dominantními autory jejího repertoáru, několik let v ní působili současně. Mikoláš na to vzpomíná ve svých populárních memoárech Alternativa, které snad již brzy vyjdou v podstatně rozšířené podobě, i proto jsem se rozhodl u příležitosti kapelního jubilea pohovořit s JJ Neduhou, který paměti zatím nevydal. „Já jsem napsal paměti Životaběh, cca 300 stránek, je tam všechno o Extempore, co si pamatuji. Leží to v nakladatelství Galén již asi tři roky,“ napsal mi v e‑mailu, který předcházel našemu interview. Snad se kniha dočká brzkého vydání, zatím Galén Neduhovi vydal jednu krátkou prózu, soubor textů a komiksů Antizpěvník a CD kapely Mezzanin Pavilon č. 2.Byl to 26. září v Akropoli intenzivní večírek. Extempore slavili čtyřicet let od prvního koncertu své rockové inkarnace, tedy od premiéry celovečerního pořadu Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo. A protože jejich pouť byla a je patřičně klikatá, zahráli trojkoncert: nejprve část Funebráka, poté téměř celou svou slavnou rockovou operetku Milá čtyř viselců a nakonec výběr písniček z posledního, předrozpadového programu Velkoměsto II (Sny obyvatel velkoměsta). [Kniha Životaběh nakonec vyšla roku 2016.]
Jak si oslavu užil JJ Neduha? „Náramně. Byli jsme rádi, že jsme to odehráli, protože samozřejmě tolik času na zkoušení nebylo, ale nakonec tam byl Wasil Šnajdr z Mezzaninu, Mikoláš Chadima a výborně troubil můj syn Bharata [Rajnošek], takže tam byly dva saxofony. A když to skončilo, tak jsem omdlel blahem, že se to vyvedlo, i když jsme museli počítat čas, do desíti a pak šlus, jinak by hrozilo snad sto tisíc pokuty. Akropolis by to odsralo. Nám by utrhli hlavu. Tak jsme si sedli nahoru a tam jsme kecali s kamarádama z Ameriky a z Vorarlbergu z Rakouska, přijeli tam z Evropy i z Kanady. Takže lidí bylo dost. Pak jsme si to užili ještě na repríze ve Vrchovinách u Novýho Města nad Metují, taková velká hospoda, kde prej jsme hráli někdy v roce 91 s Extempore, po sametovým, a tam se sjely z širokodaleka starý máničky a mladý lidi a bylo tam já nevím tři sta platících. Úžasný, no. Já si tu hospodu. na tu mám takovou sentimentální vzpomínku, protože jsem si říkal: to snad bude ta hospoda, jak jsme [tehdy] hráli, a taky jo. A byly tam ty kamna, do kterejch [tenkrát] o půlnoci ládoval furt Chadima. Odbíhal z pódia, až tu rouru rozžhavil úplně doběla.“
Extempore, to byl v druhé polovině sedmdesátých let pojem, šlo o nejslavnější protagonisty volného společenství, kterému se později začalo říkat „pražská alternativní scéna“. Jejich cesta na parnas českého rockového experimentu ale začala v inspirativním prostředí konce šedesátých let, kdy se tu více, tu méně věřilo v „uvolnění“ a bylo lze čerpat mnohou hudební inspiraci ze západu. JJ Neduha, ročník 1945, jako mnoho vrstevníků vyrůstal při poslechu Radia Luxembourg a toužil mít také svůj bigbít. Nejprve ale proslul jako písničkář. S kytarou hrával na Karlově mostě, patřil do „veselé společnosti“ scházející se na Malostranském náměstí v hospodě U Glaubiců, vycestoval i na Západ. „Folk jsme hráli taky s Markétou Procházkovou, v Dánsku jsme byli, já jsem hrál na ulici i v Londýně a v Amsterdamu, Brusel. Všude možně a s Markétou Procházkovou a s Iljou Bartoškem, kterej umřel na rakovinu jako třiadvacetiletej, tak jsme hrávali v tý… Loutková scéna, nebo jak se to jmenovalo, na Gorkýho náměstí, nyní Senovážným. Tam byly bigbíty. Netrvalo to moc dlouho, ale ještě jo, to byl rok 68, 69, Kryl tam hrál taky. A vždycky byl nějakej bigbít a předtím byla folková dvojice, trio nebo sám. Ve Sluníčku blahé paměti jsme hráli s Iljou Bartoškem. A snažili jsme se jezdit ven taky, ale už v roce 68 v zimě nás s Markétou [po návratu z Holandska] pozvali do Hradce Králové, my jsme tam přijeli a byli jsme tam brzo. A sedli jsme si na Náměstí Jana Žižky na schodech u kostela a já jsem hrál, ona zpívala, za dvě minuty přijeli, odvezli nás na strážnici a řvali na nás: ‚Jestli tohle prochází v Praze, tak tady to tak nebude! Ihned odjeďte!‘ Já jsem říkal: ‚My nemůžem odjet, protože nemáme peníze. My jsme sem přijeli hrát do klubu a koncert jsme ještě neodehráli a máme smlouvu a tu musíme dodržet. A až to odehrajem, dostanem peníze a odjedem.‘ Říkali: ‚Žádný vystoupení nebude,‘ odvezli nás do klubu, tam čekali lidi, co s náma je a tak a: ‚Složte se na ně, ať můžou odjet!‘ Tak nám ti lidi dali snad padesát korun, stovku a já jsem říkal: ‚Promiňte, my za to nemůžem. To máte divný město.‘ A oni říkali: ‚No jo, tady je to tak.‘ To se říká, když měli průser Kocáb a Pražskej výběr v Hradci Králové: žádnej rocker nejezdí hrát do Hradce, protože tam ty komunisti jsou určitě kovaný dodneška, že jo, než vymřou, nebo já nevím, jestli se to zlepší.“ Leccos se o této době i prvním koncertu folkového Extempore, který se odehrál v roce 1970 v Malostranské Besedě, dočteme v Neduhově novelce To, co se sem nehodí (Maťa, 2002), sám autor ale toto folkové období bral jako „přípravu na to, až budu mít aparát, zkušebnu a spřízněné duše. Z Anglie jsem si přivezl několik set desek s hudbou rockovou i folkovou, hodně soulových zpěváků a zpěvaček, ale i jazz a hlavně Steppenwolf, Jimiho Hendrixe atd. Pak jsem objevil Fugs, Kapitána Beefhearta, King Crimson, Zappu atd.“
Folkový grunt Neduhovi ale zůstal — i v nejspletitějších kusech plných dlouhých instrumentálních pasáží se vždy skrývala písnička, již bylo lze zazpívat jen tak s akustickou kytarou nebo očesat na bigbítovou tříminutovku.
O rockovou sestavu se Neduha začal patřičně snažit od doby, kdy získal místo správce tenisových kurtů na Hagiboru. V šatnách se často jamovalo, hudebníci přicházeli a odcházeli, až zůstal baskytarista Jerry Tomášek a kytarista Jiří Hradec — koncem šedesátých let spolu měli skupinu Matches of Lead, v níž zpívala Markéta Procházková. Hradec je virtuózní kytarista‑kutil, který si někdy v roce 1967 postavil vlastní elektrickou kytaru se zabudovanými efekty. Hraje na ni dodnes, dodnes je její klouzavý, mnohdy zcela „nekytarový“ zvuk jedinečný. Jediný český kytarista, který na Hradcovu hru (nevím, zda vědomě) navazuje barvou i medovou táhlostí hry, je René Pařez (ex Šarközi, ex Činna).
Jiří Hradec, který v Extempore po několika dekádách pauzy hraje dnes, působil i na popové scéně, třeba v Semaforu nebo v doprovodných skupinách Petra Nováka, Petry Černocké a v Krocích Františka Janečka; od roku 1980 měl domácí studio, kde nahrávala třeba Garáž, Dybbuk, Panika, Katapult nebo Laura a její tygři. V Melodii mu vycházel seriál Domácí studio. Složil množství znělek a předělů pro televizní a rozhlasové pořady a od roku 1990 se soudí s OSA o tantiémy, na nichž byl údajně zkrácen o desítky milionů korun (více na jeho webu www.jirihradec.cz).Posledním členem ambiciózní sestavy byl bubeník Vlastimil Marek, dnes známý především coby průkopník a nesmiřitelný propagátor world music, new age a další léčivé hudby (rozhovor v HV 2/2011). Na začátku sedmdesátých let ale Neduhu neúnavně popichoval, že bigbít se i v normalizačních Čechách dá dělat pořádně a zajímavě, a zašel tak daleko, že si koupil bicí, naučil se základům hry a Neduhovi s Extempore pomohl. Vznikl The Naive Extempore Band, neboť Neduha svým inkarnacím Extempore vždy dával přívlastky. „Naivní je bezelstné. a to je lepší než nabubřelé nebo patetické,“ vysvětluje a dodává, že první pořad nové skupiny, Pohřeb funebráka, považuje za určitý milník; Pohřbem „jsme posunuli českou muziku někam jinam, podle svejch představ a bylo to v době, kdy už normalizace byla tvrdá, Plastici už byli v undergroundu. Díky [Miloši] Čuříkovi byla premiéra napřed v tom malým klubíčku Labyrint na Invalidovně a pak hned na Rokosce, no a to byla bomba a už za asistence policie a tak. A já, abych to ještě opentlil, tak jsem to celý zpíval anglicky.“
Texty Pohřbu funebráka byly napsány česky, s pomocí kamarádky žijící v Kanadě je ale Neduha přebásnil do světového jazyka. Extempore se sice tehdy zvalo naivním, jeho první komponovaný program byl ale patřičně temný, poznamenaný všeobecným marasmem doby a odchody blízkých do emigrace i ze života (několik Neduhových přátel, mezi nimi Markéta Procházková, spáchalo sebevraždu). „Jerry dělal nějakýho nočního hlídače v Repre a tam se to všechno vylíhlo. On tam seděl ve vrátnici a my jsme tam dělali mejdany, v tý kukani a k dispozici byl premiérskej salónek a kluci s holkama si odskočili na ošetřovnu. No a tam právě nějak se tam vetřel ten ožrala, kterej vyprávěl ten sen o plesnivým embryu,“ přibližuje kostru příběhu Neduha. „Vyprávěl nám, jak se ve snu změnil v plesnivé embryo a byl [dědkem, který mu v bufetu Koruna nabídl nocleh] uložen do lihu. Moje zkušenost s restitucí ve Špitále Na Františku, s pobytem na pavilonu číslo dvě v Bohnicích, rozčarování při návratu z Bohnic zpět do všednodennosti normalizačního času, to všechno vede hlavního hrdinu k rezignaci, vykope si hrob a uloží se v něm.“ Program plný klenutých, posmutnělých melodií, vynikající kytary‑nekytary a pestrých perkusí (Petr Křečan nebo Aleš Drvota, pozdější zpěvák Babaletu) začíná nezapomenutelnou předehrou, v níž skupina zřetelně ukazuje, že v jednoduchosti se v jejím podání skrývá monumentálnost i síla, důvěrně známý hudební grunt i nečekané odstíny.O rok později Extempore uvařilo Azbestový guláš, program bez jednotící dějové linie a s mnoha dobovými humornými narážkami na jazzrock (o kom je asi jízlivá Há má višňu?), chataření na samotách u lesů atd. Temnota Pohřbu funebráka byla navždy zapomenuta. Neduhovi více vyhovovala odlehčená poloha sarkastického glosátora a moudrého blázna, „abysme se vyhranili od všech těch jazzrockářů, kteří stáli s kamennejma ksichtama na pódiu a takhle jim jezdily ty prsty a hráli ty laufy nahoru dolů, odnikaď nikam a byli trpěný, protože se nezpívalo, takže nebyl problém s textama. No a taky proti tomu strašnýmu patosu muzikálů. Nic proti Jesus Christ, ale toho ostatního smetí, co se vynořilo po sametu a co jede dodneška, to nejde vydejchat. Když z toho slyším někde v rádiu ukázku, tak i ten Jesus Christ je přeloženej strašně děsivě, polopatisticky úplně a do mrtě zrýmovanej, což vůbec není nutno. Tam ty rýmy prostě bejt nemusej. No co, každej to překládá a textuje, jak umí, no. A každej hraje to, co umí, popřípadě co ho baví, nebo ještě taky jsou mnozí, který hrajou to, co jim vynese peníze, i když vědí, že to jsou teda s prominutím sračky. Přiznal se k tomu upřímně Michal David, že to dělá pro prachy.“ Kromě toho Neduha od roku 1969 až do svého odchodu do exilu vystupoval jako písničkář ve staroměstské rotundě Nalezení sv. Kříže a uplatňoval tam své křehčí, duchovnější písně.Po odchodu Hradce a Marka skupina s novými členy nazkoušela program Stehlík výrazně ovlivněný bubeníkem Petrem Křečanem, jehož průkopnická rocková sestava zvaná právě Stehlík v tu dobu odpočívala. Poněkud těžkopádný příběh dvou rockerů toužících po planetě Hudba zastihl skupinu s novým názvem — The Rock & Jokes Extempore Band, pod nímž byla připravena i následující „rocková operetka“ Milá čtyř viselců, na které se coby skladatel a saxofonista podílel i nováček Mikoláš Chadima.Extempore bylo tehdy pevnou součástí nevelké scény, jíž se později začalo říkat alternativní. Její protagonisté nechtěli působit na zglajchšaltované profesionální scéně, zároveň ale nemohli či nechtěli splynout s androšem, který v roce 1977, kdy byla Milá uvedena, prožíval opravdu krušné časy a mohl existovat jen v přísném utajení. Kapely tzv. šedé zóny se snažily vystupovat pokud možno legálně, mít přehrávky nutné pro amatérské hudebníky, zřizovatele, patřičné „papíry“ a razítka atd., tedy využívat ke svému fungování možnosti, na něž underground už nemohl pomýšlet, které ale umožňoval zákon.
K nejvýraznějším protagonistům této scény patřil kromě Neduhy a Chadimy (do Extempore přišel z Elektrobusu, kde se potkal s Markem) právě Petr Křečan (Stehlík, pak pozpátku Kilhets), Lesík Hajdovský, jenž po začátcích ve folkovém Extempore založil vlastní sestavu FOK (Fathers of Convention nebo Folkové ozvěny Karlína), uvedl několik vlastních „folkových operetek“ a později coby leader Manželů založil český rap. Pavel Richter po začátcích v Elektrobusu postavil na troskách Stehlíka Švehlík a ve spolupráci s Lubošem Fidlerem (ex Stehlík, později Vyšší populár, dnes Noční pták) a Oldřichem Janotou snoubil postupy alternativního rocku a ambientu s folkem. Atd. atp. Tak málo lidí a tolik pozoruhodných sestav. Zájemce odkazuji k Chadimovým memoárům a hromadě reedic, cesta Jaroslava Neduhy se ale ubírala poněkud jiným směrem než směrem stylotvorného rockového experimentu; jeho písně dodnes znějí šedesátkovým duchem.
Milá čtyř viselců se stala nejslavnějším dílem Extempore díky tomu, že byla v dubnu 1977 uvedena na Pražských jazzových dnech — pořádaných čím dál méně jazzovou Jazzovou sekcí, která měla pro kreativní rockové výboje nemalé pochopení — v Lucerně před očima snad tří tisícovek diváků. Neduhův příběh komtesky Marty prchající před ženichem, po němž pranic netouží, byl plný loupežníků a marcipánek, které jsou těch lotrů horší, závěrečnou píseň pod šibenicí procítěně zapěje arcibuzík Hynek. Skupinu doprovázela pantomimická skupina Paskvil (Pantomima skvělých iluzí) a o události mluvila přinejmenším celá rocková Praha. Chadima ve svých memoárech píše, že si skupina oddechla, že ji vládnoucí moc po takovém úspěchu nebude moci zlikvidovat tak snadno — najednou o Extempore vědělo příliš mnoho lidí.
Další čistokrevnou rockovou operetku již skupina nevytvořila, pořad Ebonitový samotář byl poznamenán třenicemi o místo hlavního skladatele repertoáru. Jaroslav Neduha, unaven stupňující se pozorností StB, se rozhodl odejít a předat značku Mikoláši Chadimovi. Rozlučka se konala opět v Lucerně na Jazzových dnech (20. května 1978), v Chadimově skladbě s Neduhovým textem Dům č. p. 112/34 hostoval profesionální C & K Vocal. Chadimovo Extempore se později stalo jedním z průkopníků punku v Čechách a po „operetkózní“ Zabijačce završilo svou činnost dvoudílným programem Velkoměsto. Jeho první díl položil základy jedinečnému stylu, který Chadima již třicet let rozvíjí v MCH Bandu, druhý — Sny obyvatel velkoměsta — byl hromadou, jednoduchých písniček plných novovlnné groteskní estetiky a občas naschválnických zvukových experimentů. V roce 1981 se Extempore — na vrcholu slávy — z personálních důvodů rozchází.
Jaroslav Neduha byl pevně přesvědčen, že když se uklidí na venkov, dá mu StB pokoj. Pokusy o existenci „za větrem“ a více či méně komunitní způsob života ale na přelomu sedmé a osmé dekády nebyly v Československu téměř možné — vzpomeňme si na osudy usedlostí na Nové Vísce či v Kerharticích. Zvídavé odkazuji ke knize Františka Stárka a Jiřího Kostúra Baráky (Pulchra, 2010).
„Najali jsme si faru v Luštěnicích. To nám domluvil Pavel Michal, farář, kterej záhy přišel o státní souhlas, bydlel tam u něj v Rejšicích vedle na faře Jirka Kostúr a kdosi od Plastiků… no scházely se tam závadové osoby prostě všude a za náma jezdily závadové osoby, takže jsem s bratrem postavil mohutnou králíkárnu a orali jsme záhonky a vyhasili vápno, že tu faru budem opravovat. Rok jsme tam byli, dokonce jsme měli ve vsi několik lidí, kteří se s náma bavili. Ale pak nám na nátlak neprodloužili povolení ani k přechodnému pobytu a přinutili církevní konzistoř, aby s náma tu smlouvu vypověděli, přestože to byla smlouva na devadesát devět let, roční pronájem symbolickou korunu za to, že tu faru budem pomáhat opravovat. Byl to úžasnej barokní objekt. Pak jsem se tam jel podívat a to je pikantní, že když jsme si prohlídli tu faru, která byla opravená a kterou nějak získali myslivci, žena vyšetřovatele kriminálky z Mladý Boleslavi, kterej se mě snažil dostat do vězení, si přede mnou v hospodě klekla na kolena a říkala: ‚Neničte mého manžela.‘ V roce 90. Později jsem se dověděl, že jejího manžela nikdo nezničil, ale že je povýšen a pracuje někde u kriminálky dále.“
Navíc to Neduhovi samozřejmě nedalo a založil si v roce 1980 skupinu Mezzanin, ve srovnání s Extempore vážnou, akustickou, duchovní, folkovou. Příběh Mezzaninu byl až donedávna jaksi skryt ve stínu historie Extempore, nedávným vydáním dvou CD archivních nahrávek se ale začalo blýskat na lepší časy. Prvním je posmutnělá písničková kolekce Pavilon č. 2 nahraná v roce 1981, druhým o něco veselejší operetka Hořečka.
„Wasil napsal muziku, já jsem napsal libreto rockový operety Hořečka aneb Helenka s horečkou a s hořčicí, což je strašná absurdnost, opět čirý dada jako Milá čtyř viselců. A písničky jsme [hráli] — moje a Wasilovy. No jo, ale premiéru jsme měli U Zábranskejch a o pauze tam vtrhnul ideový dohližitel. Ideový dohližitel byl většinou vysloužilej estébák, kterej s kulturou samozřejmě… věděl prd, ale… to je jedno. A začal řvát tam a já jsem říkal: ‚Prosím vás, vyhoďte toho pána, já jsem zpocenej a za chvíli jdeme hrát druhou půlku.‘ ‚Žádná druhá půlka nebude, vy jste hráli pod jiným názvem píseň, kterou jsme zakázali, která byla nedoporučena.‘ Neboť nebylo zákazů… nedoporučily se věci. A já jsem říkal: ‚No my jsme to asi popletli nějak,‘ a teď do mě někdo kopal, myslím, že to byla ta šéfka toho klubu: ‚Ideovej dohližitel, ty vole!‘ No, dovolili nám dohrát, ale klub U Zábranskejch byl pozastaven na rok, za což nás proklínali kamarádi z alternativy, muzikanti, že nemají kde hrát, protože už tak bylo málo kde hrát. Pak někdo dojednal, myslím Jirka Munzar [pomocník Extempore a Mezzaninu], Dobešku. No tak tam už stáli v koutě takhle estébáci a tleskali a moc se jim to líbilo a Dobeška byla zavřená až do sametu. Tak jsme se pokusili zahrát Vencovi a Marušce na svatbě v hospodě na Jílovišti. Předvedli jsme před tím divadýlko Intergalaktický žumbrkjúk a zjistili jsme, že hospoda je obklopena asi padesáti policajtama. Takoví mladíci v uniformách a vono dóle ve Všenorech bylo nějaký jejich školicí centrum nebo co. Nějakej práskač někam zavolal a ti zavolali tyhlety. A teď lidi skákali voknem a zavírali se na záchodech, ti, co neměli razítko ve vobčance, že nejsou příživníci, takže to se nedohrálo. To bylo třetí vystoupení. Pak bylo čtvrtý, to se vydařilo, protože to nikdo neprásk, a sice Jezerka na Petříně a jamovali jsme s lidma z DG 307 a někdo z Plastiků tam byl a tak. A ještě se nám pak podařil husarskej kousek, nevím jakým zázrakem jsme dostali pasy všichni čtyři nebo pět, kolik nás tam jelo z Mezzaninu (jinak nás bylo asi sedm) a jeli jsme do Lodže na Festival piosenky turystycznej [12.–15. 3. 1981, snad se festival jmenoval YAPA — pozn. PF], což prý znamená folk. Byl soutěžní večer, pak byl finálovej večer a ještě jsme hráli s nějakým bluesmanem v klubu a hostili nás a ubytovali na univerzitě a bylo to, já nevím, dva tři měsíce před pučem Jaruzelskiego. A když jsme tam přijeli, jela okolo tramvaj a měla zboku takovej obrovskej transparent „Linda Winsh aresztowana“. A to byla kamarádka, fotografka, která s náma chodila na pivo na Špejchar. Ona tam odjela a angažovala se v Solidarnośći a todleto. A my jsme postoupili do finálovýho večera. Začali jsme hrát, rozsvítily se na nás další reflektory a takový ty červený světla od kamer a polská státní televize to vysílala živě, takže obrovskej úspěch, že jo, ten sál pro nevím kolik tisíc lidí s náma zpíval Send to the Lord your thanks daily. No ale v Ostravě už na nás čekali, vytáhli nás z vlaku a Wasil mně připomněl teď po letech, že prej jsem vystoupil, položil futrál s kytarou a říkal jsem: ‚Tak mě zatkněte.‘ Oni nás nezatkli, ale odvezli na služebnu a tam nás prudili čtyři hodiny, mezitím volali do Prahy co s náma. Pak nás posadili do vlaku, odlifrovali nás do Prahy a pak výslechy a vystěhování. Mirek Matuška Hamburk, Wasil Vídeň. Mně nabídli vystěhování nebo že půjdu do vězení na osm a půl roku za to, že zneužívám nezletilá děvčátka. A víš jak dopadá člověk s takovým paragrafem? Za a) není politickej vězeň a za b) ho spoluvězni utlučou, protože nevěřej tomu, že to je fingovaný. No to je vlastně smutný všechno. Když si to tak vemu a dívám se na současné české poměry, tak vlastně jsem zachráněn od chudoby, i když mně dodneška se nikdo neomluvil za to, že jsem byl vystěhován, že jsem musel zaplatit za propuštění ze státního svazku. Dokonce jsem nedostal po dvou letech čekání ještě ani těch sto tisíc ušušlanejch. Přestože, to je pikantní, v národním památníku na Vítkově visí naše plakáty, fotografie a můžeš si tam pustit Plesnivý embryo. Takže jsme tam za příklad, zářivej příklad odporu proti komunismu a… já nevím, třeba to dají nějakým zasloužilejším, že jo. Ale myslím, že ten Mezzanin i za pouhej ten rok nebo rok a půl působení nadělal tolik paseky, že z nás radost neměli.“
Jaroslav Neduha v rámci akce Asanace opustil Československo v létě 1983. „Mně při tom posledním výslechu slíbili, že ‚vaše vystěhování bude rychle vyřízeno,‘ ať se vás zbavíme, a pak se to vleklo, pak chtěli ještě, abych zaplatil dopředu alimenty sto šedesát tisíc. Naštěstí nový manžel mé bývalé ženy Bharatu a Rámu adoptoval, ale stejně, na to muselo být asi pětadvacet potvrzení a každý mělo jinou dobu platnosti. Takže člověk musel postupovat od těch, co platěj nejdýl, a obíhat. Další pikantnost: na vojenský správě Praha 6 mi odmítli dát potvrzení o tom, že jsem nevoják, protože nevojákům se žádný potvrzení, že jsou nevojáci nevydává. Ale odjet se podařilo a přišli se se mnou kamarádi rozloučit na Hlavní nádraží, vlak jel asi o půlnoci a hráli moje píničky a brečeli a já se smál. Já jsem se lek na hranicích, protože tam běhali ti pohraničníci se psama a popojeli jsme a vlak začal couvat a mně se málem srdce zastavilo. Stál jsem na chodbičce a tam vedle nějakej Rakušák s českými kořeny říká: ‚Nebojte se, to jenom přepřahaj lokomotivu.‘ No a když jsme dojeli za šírání na Franz Josef Bahnhof, tak jsem brečel radostí, že už jsem pryč, protože mi takhle cukalo oko, klepaly se mi ruce, byl jsem prostě úplně vyřízenej. Ve Vídni na mě čekal Wasil, kterej tam už hrál s místníma muzikantama, ale čekal na mě, protože on je instrumentalista — kytara, příčná flétna, hrál taky na saxofon v tý době. Hned jsme udělali duo a hned jsme šli hrát. Poprvé za pivo a za večeři, že jo, a – já nevím — do čtrnácti dnů bylo trio, kapela, a šlo to velice rychle a hráli jsme až třikrát týdně, ale těch klubů ve Vídni bylo pětatřicet, kde se dalo hrát, a teď jsou tam s bídou dva.“Něco z vídeňského hraní už probíhalo opět pod hlavičkou Extempore (tentokrát Extempore Blues Band), k opravdovému oživení legendy ale došlo až „po plyšákovi“, hned zkraje roku 1990, původně ve folkové, později v bigbítové sestavě i se starými souputníky Mikolášem Chadimou a Slávou Simonem (baskytara). V roce 1991 vycházejí dvě alba, kapelní Šel sem včéra domů, přišel sem až dneska! (Supraphon) a sólová Rotunda (Rotag), nahrávky starých programů Extempore, šířené dosud samizdatově třeba Petrem Cibulkou, začíná brzy poté na kazetách různé zvukové kvality, později na kompaktech vydávat Black Point. „Slávek Simon nebo někdo se mnou zašel na Supraphon, jestli by nevydali desku Extempore a ten chlapík zajásal, říkal: ‚Jasně! Konečně! Extempore! Uděláme!‘ A tak jsme si vybrali skladby a natočili základy v Mozarteu a kluci točili další nástroje a já jsem to pak přijel nazpívat. V Hrnčířích se dotáčely hlasy a vokály a sóla. No a bylo to na světě, ale oni mi tam něco přearanžovali a taky tam dali něco úplně jinýho taky, nějakou jinou skladbu. To je jedno. Něco je tam dobrýho, akorát sól je tam moc, posunutejch až do jazzrocku. Všichni musej v každý skladbě hrát sólo, i saxofon i kytara a je to natažený, ale zaplaťpánbůh za to, že to je. Akorát Supraphon vzápětí krachnul, koupil to Kratochvíl s tím Kocábem, udělali Bonton a ty elpíčka stáhli z prodeje. Možná ještě někde hnijou v nějaký kůlně, přestože se to prodávalo dobře. A ještě mně za práci dlužej padesát sedm tisíc. No ale oni vyplatili hlavně Gotta a tydlety, s kterejma kdyby se soudili, tak by měli průšvih, a já se s nima nebudu soudit pro ušušlanejch padesát sedm tisíc, už je mi to úplně jedno. Mohlo to bejt lepší, prostě, a takhle to dopadlo a zas je to jak z blbýho románu.“
Folková Rotunda, atmosférou i písněmi tak trochu mladší sourozenec mezzaninovských písniček vydaných na Pavilonu č. 2, vznikala ve studiu Jiřího Hradce. „Já jsem přijel z Prahy, cestou se mi vedrem puklo žebro v kytaře, takže honem spravit. Tak jsme začali natáčet později. Točilo se to asi čtrnáct dní, já jsem to neměl aranžovaný a on tam vymyslel aranže a další nástroje — i tu flétnu, kterou zahrál na kytaru a v počítači to předělal, aby to byla flétna a říkal: ‚A tady musí bejt nádech.‘ Dělal to velmi poctivě a klobouk dolů před ním. U něj v těch letech 90 a 91 míchaly všechny kapely, protože měl nejlepší ucho a cit, dokázal smíchat popík, blues, rock. To jeho studiíčko bylo malý, jo, ale natočili jsme tam něco i živě, dvě písničky jsou natočený živě s Karlem Kryštofem Navrátilem [ex Mezzanin, nyní Extempore]. Jen tak. Dvě kytary, dva hlasy.“
Ve staroměstské rotundě hrával Neduha (a také Vlasta Třešňák, Jaroslav Hutka a další) díky Dr. M. J. Pulcovi. „Těsně, snad dva dny před odjezdem ještě jsem tam hrál. Byla tam i moje matka a spousta známejch, narvaná rotunda a to obstoupili bílohelmáci a když lidi vycházeli ven, jen jsem si říkal: Nedejbože, aby propukla panika, to by bylo hrozný. Samozřejmě by jim ruply nervy, začali by to mlátit, tam byly ženský, děti. Moje matka na ně byla naštvaná a oni všechny fotili, už měli videokamery. Doktora Pulce odvedli, ten z toho měl srdeční příhodu. No, musím říct, že asi spolupracoval, ale mně neublížil, mnoha lidem pomoh, mohli jsme tam hrát, ‚pod svícnem‘ jsme tomu říkali. Jak to s nima koulel, nevím. A prej pomáhal i lidem za druhý světový války.“ Díky rotundě se Neduha seznámil s rakouským biskupem Nikolausem Hummelem. „Čekali na mě na nádraží ve Vídni a vymyslel pro mě práci. Dělal jsem na církvi archiv a knihovnu a tisknul jsem časopis, zaučili mě na maloofsetu. Já jsem pak pro církev i jezdil mikrobusem a vozil jsem to na poštu a když bylo potřeba, děvečka pro všechno. Biskup Hummel již je jistě dávno po smrti [nar. 1924, zemřel 2006 — pozn. PF], ale byl hodnej, měl svoje mouchy, ale mě nějak měl v oblibě a pracovalo se mi tam dobře. Čtyřpokojovej byt, služební, čili zadarmo, telefon zadarmo, co jsem si moh přát víc. Hlavně že ten Nohavica, když podal raport, zmiňuje se i o mně. On to zapírá, ale to je jedno. ‚V Nachtasylu seděl i písničkář Neduha a vypadal, že je tam nespokojenej, v tom Rakousku.‘ Já jsem se v tý době měl. no asi nejlíp, že jo. platově a bydlením a vůbec. Hlavně jsem byl rád, že když přijel Kryl, tak bydlel u nás. Předtím přespával u Dáši Vokatý, u nás měl větší pohodlí, i když děti mu skákaly po hlavě, nahatý občas po ránu, ale pak byl synovi Martinovi za kmotra a byl jsem strašně rád, že jsem ho poznal a vůbec. Takže mě nějakej Nohavica nemoh rozházet tím reportem negativním. Skončilo to teda v roce 95 a sice tak, že jsem se rozešel se ženou a ona, že se vrátí do Čech na ten statek na jižní Moravě, kterej jsem koupil. Církev že nemá peníze a že mě zaměstná na polovic. Já jsem říkal: ‚No to je výborný, to beru, přijdu pondělí, úterý, středa a ve čtvrtek už jsem v Čechách a hraju muziku, to mně vyhovuje.‘ A oni: ‚Ne, přijdete sem každej den, i v pátek, na čtyři hodiny.‘ Já jsem říkal tak to ne, tak jsem dostal odstupný, koupil jsem si mikrobus, něco jsem vydělal muzikou, něco jsem měl jako podporu v nezaměstnanosti. Pak to bylo horší, tak jsem, přiznávám, načerno pracoval přes známýho na opravách domů. Vzal jsem si českýho zedníka. Já mu vždycky namíchal maltu a on to udělal. Měl stejně jako já, já jsem tlumočil, on to dělal, já jsem si čet knížku a dělali jsme třeba tři dny v týdnu a měli jsme se dobře. Koupil jsem dům v Jemnici a trošku jsem ho spravil, vyběhal si předčasnej důchod.“Po přesunu na Moravu obnovil styky s tam sídlícím androšem (Magor i Skalák měli/mají své „baráky“ poblíž, o „kulturní provoz“ se stará knihkupec Ladislav Hejl), vydával magazín Kostěj nesmrtelný a z folkrockové skupiny Krédo vytvořil novou, odlehčenou a oddechovou sestavu Extempore. „Hráli jsme spíš písničky, sranda. Já vím, že když jsme hráli v Bratislavě s touhle sestavou, tak tam někdo přišel na těžkou alternativu a nějaká paní mi v šatně říkala: ‚Teda to je strašný, to by se za tebe Mikoláš Chadima styděl.‘“ Nakažlivou bujarost moravských Extempore — a hostí — dobře zachycuje kazeta se záznamem koncertu ke dvaceti letům kapely (Kostěj Nesmrtelný productions, 1995, asi už nesehnatelná).
Ani po přesunu do Prahy Extempore příliš nezvážnělo, spíše zněžnělo. Jeho repertoár tvoří písně ze starých „komponovaných pásem“, Neduhovy folkárny, mezzaninovské písničky i novější kusy. O operetku se skupina již nepokoušela — ohlašovaný program Mnesibabka byla výše popsaná všehochuť uvedená titulní písňovou novinkou o babě lakomé kuplířské. V posledním desetiletí se sestava víceméně ustálila v podobě JJN (elektrická kytara, zpěv), Jiří Hradec (sólová kytara), K. K. Navrátil (akustická kytara, zpěv, percussion), Tonda Vosátka (bicí), Pepa Petrásek (baskytara). Kromě toho JJN vystupuje například v duu s violoncellistou Josefem Klíčem, ilustroval několik knih a kromě Toho, co se sem nehodí a chystaného Životaběhu je autorem útlé prózy Boží mlýny (Galén, 2008) o bezohledné likvidaci hrobky šumavského sklářského rodu Abelů příslušníky pohraničního útvaru ČSLA v padesátých letech.
Aktuální podobu Extempore si můžete kromě koncertů vychutnat třeba na CD‑R Nádražka, které si JJN vydal vlastním nákladem. Stojí za poslech už proto, že je na něm jedna z Neduhových nejmrazivějších písní, Špitál Na Františku (z Pohřbu funebráka), v částečně české verzi. Repertoár vzniknuvší v rozmezí pěti dekád v nejrůznějších podmínkách, situacích a kontextech je podán s moudrostí, neuspěchaností, klidem a rozvahou. Humor ani smutek nechybějí, značka Extempore a její protagonista zrají s šarmem, který nelze vypěstovat uměle a který potkává jen ty nejšťastnější.