- Inzerce -

Jazzové koláže z ateliéru Jacoba Garchika

Americký trombonista a skladatel Jacob Garchik sice natočil album jazzové, ale proces jeho tvorby připomíná rockové desky z konce šedesátých let. Jacob Garchik vždy ctil jazzovou minulost, ale nebojí se ji oživovat progresivními způsoby tvorby, takže vzniká nová a veskrze současná kvalita.

Narodil se sice v San Franciscu, ale od roku 1994 žije v New Yorku. Je důležitou součástí brooklynské scény, se svým trombónem se objevuje v uskupeních od volné improvizace až po klasickou hudbu a balkánské dechovky. Hrál s Leem Konitzem a jeho legendárním nonetem, v septetu Mary Halvorson či žesťovém souboru Henryho Threadgilla, od roku 2006 vytvořil pro Kronos Quartet více než sto aranží a transkripcí hudebních děl z celého světa. Participuje na osmdesátce alb, z nichž sedm je pod jeho jménem, jež si vydal na vlastní značce Yestereve Records. V jeho portfoliu např. figurují ještě Anthony Coleman, George Lewis, Anthony Braxton, John Hollenbeck, Ingrid Laubrock či Anna Webber. Kromě trombonu ovládá virtuózním způsobem také akordeon, tenorovou hornu a tubu. Do své hudby dokáže jedním dechem vtáhnout gospel, heavy metal i soudobou vážnou hudbu. Tentokrát vydal svoje nejjazzovější album. Ovšem stále prodchnuté experimentálními postupy a dalšími překvapeními.

V únoru 2021, kdy New York čelil covidové pandemii přisným lockdownem provázeném frustrací hudebníků, dal Garchik dohromady hvězdné kvinteto. Zvolil komornější sestavu, aby se ve studiu vešla do izolačních kabin a mohla tak nahrávat společně. V první fázi zahráli bluesové a jazzové standardy; šlo v podstatě o jam session, jež ale na muzikanty zapůsobilo jako katarze. Následující tři měsíce Garchik s nahraným materiálem pracoval, rozstříhal ho na kousky, jež poté různě přestavoval, kombinoval, přehrával. V květnu se hudebníci sešli podruhé, aby nahráli Garchikovy autorské kompozice a do nich vložili tyto koláže. Album je tak průzkumem hlubokého sváru, se kterým bojuje každý jazzový hudebník – jak usilovat o inovaci a přitom zůstat ve spojení s hudbou minulosti, kterou má rád. „Dokonce i v experimentálním jazzu se studio po většinu času používá k zaznamenání jakési idealizované momentky z vystoupení, z pódiové prezentace,“ řekl k tomu autor. „Muzikanti prezentují kompletní záběry, jen zřídka je předělávají. Studio pak používají jen k vyčištění, vycizelování záznamu, místo aby ho radikálně pozměnili a dali mu další rozměr. Ten můj způsob je něco jako ateliérová tvorba.“ A uvedl příklad kapel Beatles (od roku 1966) či Pink Floyd, jež taktéž pracovaly na albech podobně tvůrčím, až alchymistickým způsobem.

V Garchikově souboru hrají skutečně vynikající instrumentalisté. Sam Newsome patří k nejlepším jazzovým sopránsaxofonistům vůbec. Od hard bopu se dostal k experimentální hudbě a avantgardnímu jazzu a je jednou z nejvýraznějších osobností kreativní newyorské scény, mezi jeho spoluhráče patří kupříkladu Ethan Iverson, Meg Okura, Tim Berne, Ron Miles a v souboru Chaos Theory Unit Saxophone Quartet s ním hrají Caroline Davis, Rodney Chapman a Catherine Sikora. S pianistou Jacobem Sacksem (Mingus Big Band, Paul Motian, David Binney, Joe Maneri) a bubeníkem Danem Weissem (Chris Potter, John Zorn, Craig Taborn, Rudresh Mahanthappa) se Garchik zná ještě z roku 1995, kdy se potkali na Manhattan School of Music. Hrají již na jeho albech Abstracs (2005) a Romance (2008), jež představují fúzi volné improvizace a současného jazzu. Kontrabasista Thomas Morgan má za sebou spolupráci třeba s Jimem Blackem, Samuelem Blaserem, Jakubem Bro, Scottem DuBoisem či Billem Frisellem.

Album Assembly otevírá skladba s výmluvným názvem Collage. Zvukově potlačovaná rozvolněnost je různě protkávána dynamickými výbuchy kvinteta hrajícího naplno. V Pastiche se bebopová smršť se strhujícím trombonem střídá s eruptivní rytmikou a s unisonem krve, potu a slz Balkánu. Bricolage je duetem kontrabasu a freejazzově naježené sopránky. Homage je sycena gospelovou vášní, Fanfare naopak se značnou dávkou ironie minimalistickou hravostí a ospalostí. V Idée Fixe se toho děje tolik, že oním leitmotivem je vlastně pestrost; straight-ahead jazz se střídá s minimalismem, ellingtonovským pianem a hard bopem. Impromtu je dalším volně improvizovaným duetem, tentokrát trombonu a sopránky; Newsome zde vybalí širokou škálu rozšířených technik hry. Reverie je pro změnu zpěvná, nabluesovělá balada, v níž se ale dechy postupně radikalizují, trombonovým a kontrabasovým sólem pak skladba vrcholí. Za nejzářivější klenot alba považuji více než osmiminutový track Fantasia; basový drone, uhánějící bebop, industriální špína, strhující sólové chorusy a ve finále opět dronový tok, jenž však zní až děsivě.

Pozoruhodné album!

Jacob Garchik: Assembly
Yestereve Records https://jacobgarchik.com/

 

 

 

 

 


Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.