Na rovinu přiznávám, že příspěvek o čtyřletém projektu Home: Handover vytvářím i proto, abych si ujasnil, co se tu vlastně dělo. Na ploše čtyř kompaktních disků zachytili experimentální hudebníci Jean-Luc Guionnet a Éric La Casa jakousi bojovou hru, jejíž pravidla se teď pokusíme rozplést. A taky zjistíme, zda si po pochopení těchto pravidel užijeme lépe ten rozsáhlý titul, který vydal dosti prestižní francouzský label Potlatch.
V první fázi Byt začínáme jakoby sociologicky: výběrem čtyř různých „respondentů“ z různých vrstev obyvatel Glasgow (města, jehož organizace Arika celý projekt objednala). Každému z respondentů je věnován jeden disk. Oslovený člověk ukáže autorům místo, kde v bytě nejradši poslouchá hudbu, a pustí svou oblíbenou skladbu. Obojí komentuje: na nahrávce tím pádem slyšíme symfonickou hudbu v prostředí bytu, nebo Simonovu píseň Boxer v podání Joan Baez. Zvukař s nahrávacím zařízením propátrává byt, vzdaluje se od hudby, slyšíme konverzaci dalších členů domácnosti, vrzání pantů a šramot, splachování záchodu, ruch z otevřených oken a dveří. V poslední fázi dostává nahrávací zařízení sám domácí rezident, stává se z něj zvukař. Chodí prostorem, ve sluchátkách slyší jen to, co bere mikrofon, odpovídá při tom na otázky po svých pocitech. Slyšíme tu mimo jiné odpověď jedné z žen: říká, že už se vůbec neorientuje, i když věří, že v okruhu současného umění bude celá aktivita nějak rozkódována a využita.
Druhou fází je Koncert. Nahrané bytové sekvence poslouchá ze sluchátek pětice improvizátorů a živě na ně reaguje. Vše se děje jako veřejné vystoupení v glasgowském klubu Tramway. Hráči mají přidělené role, kterých se mají držet. První mluvčí (tady spíš vokalista) má hlasem napodobovat, co slyší, druhý to popisuje a komentuje (podle podrobnějších pravidel nesmí mluvit, když mluví jednička). Pak tu jsou tři hráči (Lucio Capece, Neil Davidson a Seijiro Murayama): jeden má jít s laděním a frekvenční výškou záznamu, druhý bez ohledu na rozdílný zvuk reaguje svým nástrojem na rytmy, přeryvy, události. Třetí má nástroj, který souvislým proudem zvuku či noisu komentuje hlasitost a zvukovou barevnost původního záznamu.
To je tedy první radikální přetlumočení původního záznamu: jako by se přesměrovaly různé jeho parametry na různé hráče. Pak je tu ale ještě fáze Doma. Folkař, postrocker a kytarový experimentátor Keith Beattie naslouchá doma prvotní „matrici“ a hrou vytváří další duplikát. Tentokrát jsme v prostoru domu/bytu a přilehlého dvora, takže se jaksi synchronizuje struktura původního natáčení v bytě, včetně muzikantovy odpovědi na otázku „co si myslíš, že se tu děje“.
Tak – a z těchto tří fází, které mají stejnou časovou strukturu, je ve finále (Studio) vymíchán mix: překrývají a propojují se tu svobodně všechny zdroje. Jean-Luc Guionnet a Éric La Casa zvuk procesují jen tam, kde chtějí podtrhnout nějaký aspekt už přítomný v původním materiálu. Podle svého pravidla mohou cokoli vynechat, ale nic nového nepřidávají. Znamená to, že v poslední ploše na sebe narážejí různé prostory, různé akustiky, koexistuje tu zaznamenaný impuls a události, které na něj reagují.
Home: Handover měl během uplynulých měsíců slušný ohlas, ale musím říct, že když jsem zdolal jak většinu nahrávky, tak vysvětlivky, marně jsem hledal jádro. Nakonec mi akce realizovaná v letech 2010 – 2014 připadá jako samoúčelný koncept, jehož pravidla jsou o to zašmodrchanější, oč méně odkrývají cosi pádného nebo esteticky jedinečného. Po nekonečných minutách čekání na silné momenty v bytových nahrávkách přijde mix, který je sice akčnější, ale mohl by být proveden nápaditěji. Jean-Luc Guionnet se v minulosti představil jako autor a hráč putující po různých experimentálních poetikách: tu se zhlédne v tom, tu v onom. Bohužel mi to celé zní mělce a s podtextem „rozhodl jsem se živit jako experimentální umělec“. Nechci nikomu křivdit – ale momentálně mám na autory pifku, protože propátrávání rozsáhlého projektu mě stálo dost času. Přitom je tu řada dobrých momentů: Zájem o naslouchání je silné současné téma, konceptuální přístup si zaslouží mnohem víc lásky než má – ale konkrétně v tomhle případě člověku zůstane pocit dřiny z anabáze po všech těch bytech, bojovky, které na konci chybí pořádný poklad. Pořád ovšem můžeme uvažovat, jak vtáhnout do nějakého projektu úspěšněji tak intimní a široké téma, jakým je domácí „naslouchání“ obyčejných lidí.
Jean-Luc Guionnet – Éric La Casa: Home: Handover
Potlatch (https://www.potlatch.fr)