- Inzerce -

Jean-Paul Dessy: Prophètes

Le Chant du Monde (www.chantdumonde.com)

Belgičan Jean-Paul Dessy (*1963) je současně interpret i skladatel; v  této dvojroli se představil i letos v červnu v pražské Arše, kde spolu s  Ostravskou bandou uvedl svou skladbu Orée-Oraison-Hors-Raison. Působí jako violoncellista, dirigent a umělecký šéf renomovaného ansámblu Musiques Nouvelles a právě interpretační činnost a bohatá zkušenost s  prováděním děl jiných současných skladatelů mu pomohla najít cestu na poli kompozice.

Dessy sice psával hudbu pro film, divadlo a tanec, s ambicióznější tvorbou ale začal později: „Zlomilo se to se skladbou Baruch: následovala další díla pro sólové violoncello, pro dvě violoncella, pak kvartet, hudba pro ansámbl a nyní opera a symfonická hudba. Ale vyšlo to od violoncella a odnikud jinud. To je základ, od něhož se odvíjel můj posun v komponování,“ můžeme si přečíst v rozhovoru se skladatelem, který je náplní bookletu k Dessyho profilovému albu Prophètes (Proroci) namísto obvyklejších autorských komentářů.

CD Prophètes zahrnuje pět skladeb pro sólové violoncello z let 1997–2007 v provedení autora. Čtyři z nich svými názvy prozrazují starozákonní inspiraci (Baruch, Sophonie, Amos, Exodus), pátá je nadepsána latinskou frází Non multa sed multum (Ne mnohé, ale mnoho). Názvy nevnímám jako programní, spíš jako emblematické.

Povaha hudby je ve všech pěti skladbách obdobná – nekomplikovaná, kontemplativní. Vždy jde o quasi improvizované variační rozvíjení jedné myšlenky figurativního charakteru; vlivy renesanční a barokní hudby jsou tu více než markantní.

Dessy neexperimentuje, (znovu)objevuje polohy, v nichž je zvuk violoncella – řečeno s dávkou patosu – nejpůvabnější, nejznělejší, a to bez zbytečných virtuózních gest, což bývá častým neduhem skladeb, které si instrumentalisté píšou sobě „na tělo“.

Mám za to, že čistě koncertnímu provedení se tato hudba vzpouzí. Představuji si ji v sakrálním prostoru za účasti náhodně příchozích návštěvníků, kteří se na delší či kratší dobu ponoří do hudebního toku a  pak zase odejdou – ne zklamáni, ale naopak nasyceni silou prožitého okamžiku. Nicméně i z kompaktního disku se Dessyho skladby poslouchají velice dobře.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.