Jeb Bishop / Jaap Blonk / Lou Mallozzi / Frank Rosaly: At the Hideout
Kontrans (www.toondist.nl)
Náruživý vokální chrlič Jaap Blonk už na Kontransu ohromoval s kdekým od Matse Gustafssona a Michaela Zeranga či Jana Nijdama a Barta van dem Puttena přes Ingara Zacha a Ivara Grynelanda nebo Paula Pallesena a Cora Fuhlera po Machinefabriek nebo Maju Ratkje. Tentokrát se na CD s číslem 159 a s názvem podle chicagského místa vystoupení At the Hideout (uskutečnilo se v březnu 2012) spojil s trombonistou Jebem Bishopem, turntablistou a mikrofonovým manipulátorem Louem Mallozzim a bubeníkem a perkusistou Frankem Rosalym. A protože řádku Blonkových výtvorů znám, mou první otázkou nad touto novinkou bylo, zda je vůbec možné, aby po tolika setkáních dokázal ještě obměnit svůj projev, zda se již nevyčerpal i ve svých zdánlivě nepřeberných nuancích. Musím doznat, že mě poznovu překvapil nejen variabilitou, ale také intenzitou svého přístupu.
Od prvních momentů mě čekala taková škála vřeštění, hudrání, hýkání, repetění, brumlání, vzdychání, vykřikování, hrčení, brebentění a nejrůznějších zvuků a pazvuků, jaké ani nemohu nebo nechci objasňovat, že mě tento otevřhuba opět uzemnil. Přitom každý z pěti výstupů, pohybujících se mezi osmi a šestnácti minutami, hýřil novým pojetím, novými nápady. Jestliže Ace Gotoid závodivě a jako na tržišti, ba přesněji jako v blázinci posluchače na jedné straně až ohrožoval a na straně druhé ho lákal svým hieroglyfickým zachumláním či zašumlením, Tido Chage nabídlo bloudivé bloumání zvukových bludiček, netýkavkové dotýkání, vrtošivé pitvoření, přebíjivé žalobníčkování, do kterého vypravěčsky vstupuje perzóna jakéhosi ličitele. Kontrastně, až zvratně působí Couch Ogah s pranýřujícím vyvolavačským rouhačstvím i záměrnou ordinérností, chaoticky přecházející v antizující tragikomičnost. I tady si připadáme jako na rušné tržnici, ze které se line opičí vřeštění, škvířivé dávení, kloktání, kvílení, mňoukání, prostě vyčerpávající projev od fukýření po směšné řvounství, jako by se tu vokalista naprosto vyčerpával z posledních sil. Cachoo Tug zase ovládne zvukové tetelení, prošpikované hýřením včetně přeskakovaček a dozvukovaček stylu „na koho to slovo padne“, projev imaginárního „státníka“ přejde v povely imaginárního „cvičitele“, to vše uprostřed bujarého vyzpěvování, oštěkávání, ocinkávání a čiřikání, po bezdeché pauze si pak připadáme jako v synagoze, kde úsečná šramotivost přechází do hymnizujícího hořekování a zuřivého lamentování, ústícího v naprostém běsnění. Závěrečné Hiccogh It pak vyvolává dojem hlukové posilovny, v jejímž arzenálu se střídá meditující pobrukování, dětinské žblabuňkovité výrony, stěžování, bolestničení, kroucení, nivočení, zarputilé breptání, rozkotané skučení, trmácivé ryčení, řáchavé blábolení, trmácivé chroptění, afektované „kázání“ a nakonec i čertovské strašení. Opakování je pro Blonka „matka působivosti“, proto se nelení k některému z (zde pouze střídmě) naznačených projevů vracet a rozvinout jej.
Jestliže jsem se zatím zmiňoval o Blonkovi, k tomu, co jsem tu (letmo) popsal, samozřejmě zdatně přispívají jeho kompaňoni, zejména Bishop, jehož trombón přijímá jakoukoli vokalistovu výzvu, vír jeho souhry s hlasem je nezanedbatelný, poměřování sil obou protagonistů (ne nadarmo ho Blonk předsunul v označení desky na první umístění) přispívá k celkovému vyznění. Rosalyho role je sice podpůrná, leč řeholnění jeho bicích či vrtulové rozvíjení perkusí dodává celku přídech samozřejmosti, což se v té či oné míře porůznu týká i Mallozziho. Budete-li novému albu Kontransu pozorně naslouchat, projdete možná martýriem sebemrskačství. Ale o to tu přece šlo.
