Aktivnější a univerzálnější hudební osobnost byste na Islandu zřejmě sotva našli.
Jóhann Jóhannsson patří ke spoluzakladatelům Kitchen Motors, společenství, jež se v souladu se svým zaměřením (hledání nových uměleckých forem na základě experimentu a vzájemných kooperací) zabývá vydavatelskou činností, organizací koncertů, výstav, happeningů, produkcí filmů knih či tvorbou rozhlasových pořadů.
V roce 1999 se podílel na vzniku kapely Apparat Organ Quartet, která patří do okruhu progresivních islandských seskupení typu Sigur Rós, Múm apod., a jež se zaskvěla mimo jiné úspěšným stejnojmenným albem (2002).
Vedle toho se Jóhannsson profiluje jako producent, skladatel či jako instrumentalista ve spojení s nejrůznějšími hudebníky: spolupracoval třeba s Marcem Almondem (Stranger Things, 2001), The Hafler Trio (La Chanson Dada, 2002), Barry Adamsonem a Pan Sonic (The Hymn of the Seventh Illusion, 2001), Magga Stina (An Album, 1998), s tanečnicí a choreografkou Ernou Ómarsdóttir (projekt IBM 1401 – A User´s Manual) a dalšími.
širší (a to i mezinárodní) zájem však zaznamenal teprve díky dvěma sólovým projektům, Englabörn a Virðulegu forsetar, které s odstupem dvou let vydala firma Touch. A právě u nich se na následujích řádcích pozastavíme.
Andělská píseň pro Lesbii
První z těchto projektů se začal rodit v roce 2001. Tehdy Jóhannsson napsal hudbu k divadelní hře Englabörn (Andělé) Hávara Sigurjónssona (představitele generace dramatiků, která v devadesátých letech minulého století svými experimentálními kusy vyhlásila válku v islandském divadle do té doby převládajícímu realismu). Jóhannsson zde zvolil cestu, která představovala ostrý kontrast vůči povaze Sigurjónssonova díla: Ta hra je extrémně drsná a až rušivě chaotická. Poté, co jsem viděl scénář, rozhodl jsem se jít radikálně proti němu a zkusil napsat co nejkrásnější hudbu, jaké jsem byl schopen. Představení se dočkalo poměrně příznivého ohlasu a hudba na tom měla nepochybně svůj podíl. Když se začaly objevovat reakce typu “nejkrásnější hudba, jaká kdy byla v islandském divadle ke slyšení”, získal Jóhannsson tím pohnutku k tomu, aby ji upravil do podoby, která by obstála i jako samostatná nahrávka.
Zanedlouho se tak také stalo. Album Englabörn (2002) sestává z šestnácti kratších opusů pro obsazení smyčcové kvarteto (Eþos String Quartet), perkuse ( Matthías M. D. Hemstock), klavír, zvonkohra, harmonium, varhany a elektronika (Jóhann Jóhannsson). S výjimkou úvodního a závěrečného kusu, ve kterých autor použil počítačově vyprodukovaný vokál, se jedná o čistě instrumentální “písně beze slov”. Precizně vycizelovanému albu jasně vévodí romanticky zasněný duch. Ten vytvářejí zejména seversky chladné, melancholické a lehce zapamatovateln melodie, vystavěné převážně na principu variování; v jejich přednesu se průběžně střídají různé nástroje, přičemž doprovod k nim je volen značně střídmě, často na bázi ostinátního podkreslení.
Zajímavá jsou ona dvě vokální čísla, obsahující slavné catullovské “nenávidím-miluji” z Písní pro Lesbii:
Odi et amo. quare id faciam, fortasse requiris.
Nescio, sed fieri sentio et excrucior. Nenávidím a miluji. Proč? – tak možná se tážeš.
Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím. // (v přebásnění J. Stáhlíka)
Verš nechává Jóhannsson zpívat počítač a k jeho odměřeně umělému hlasu staví do konfrontace akustické, senzitivně laděné accompagnamento smyčcového kvarteta. Catullus by se pravděpodobně divil, ale fakt je, že toto spojení dodává klasickému textu zcela nový, aktualizovaný rozměr.
Když album Englabörn spatřilo světlo světa, vysloužilo si vzápětí velice kladné ohlasy ze strany posluchačů i kritiků. Jeho úspěch přitom netkvěl pouze v přístupnosti a melodicko-harmonicko-témbrové nápaditosti, ale především v tom, že na něm Jóhannsson dokázal funkčně propojit všech šestnáct skladeb do kompaktně vyznívajícího celku a dodat mu tak punc více než pouhého záznamu hudby k divadelnímu představení.
Věčně se proměňující, věčně se navracející
Jedna z postav románu Rybí koncert islandského držitele Nobelovy ceny za literaturu, Halldóra Laxnesse, říká: … občas uvažuji o číslech, zvláště o jednom čísle: o čísle jedna. A musím uznat, že je to nejnepochopitelnější číslo na světě. Kromě téhle prazvláštní veličiny znám už pouze jedinou nadpřirozenou hodnotu, i když je to možná právě ta skutečnost, která zasahuje lidskou bytost nejhlouběji, a to je čas. A přemýšlíš-li o tom podivuhodném místě (…), o světě, jenž je pouze jeden, a o jeho souvislosti s jedinou nadpřirozenou hodnotou, co známe, s časem, pak přestává být všechno ostatní vyšší a nižší, větší a menší. Tato slova jakoby předjímala Jóhannssonův druhý a zatím poslední realizovaný sólový projekt z roku 2004 s poněkud záhadným názvem Virðulegu forsetar (Vážení předsedové).
Virðulegu forsetar je přibližně hodinová kompozice, v níž Jóhannsson rozvádí do důsledků mnohé své postupy, využité již na Englabörn. Tak předně – znovu se tu setkáváme s neobvyklou nástrojovou kombinací: žesťový ansámbl (4 trubky, 4 rohy a tuba), dvoje varhany, zvonkohra, zvony, klavír a elektronika. Skladba pracuje s jediným – relativně poklidným, minutu trvajícím a na jednoduché harmonické kadenci v rámci tóniny C dur vystavěným – motivem, který tak trochu evokuje úvodní fanfáry symfonické básně Also sprach Zarathustra Richarda Strausse (nestoupá však příkře vzhůru jako tyto, ale naopak se řetězením průtahů zlehka vlní kolem základní osy – tóniky). Vtip celého díla spočívá v neustálém opakování tohoto jediného motivu (celkem zazní osmadvacetkrát) za nepatrných změn, probíhajících v instrumentační, harmonické, melodické i dynamické rovině; změn pozvolných, přesto vždy ihned rozpoznatelných. Jednotlivá exponování motivu jsou propojena bubláním tónické prodlevy v hlubokém rejstříku varhan (a zřejmě i elektronických nástrojů), obohacené někdy dalšími decentními vrstvami (např. jakoby zdáli znějícími trubkovými sekundami). S přibývajícím časem se délka těchto “spojovacích pauz” prodlužuje, aby svého maxima nabyla zhruba v místě “zlatého řezu”; poté se vrací vzdálenost mezi motivy z úvodu. Je to alegorie světa, který se neustále proměňuje a současně vrací (a la Nietzsche), JEDINÉHO světa, který je dáván do souvislosti s ČASEM. Přistoupíme-li na to, všechno ostatní přestává být vyšší a nižší, větší a menší.
Skladbu Virðulegu forsetar Jóhannsson komponoval pro akustické kvality konkrétního prostoru – reykjavíkské dominanty Hallgrímskirkja, kde se v roce 2003 uskutečnila také její premiéra. A musel to být famózní zážitek. Posluchačský i divácký. Interpreti byli rozmístěni po obou koncích kostela, aby náležitě vyzněl efekt zvukové rezonance v prostoru. U stropu budovy se pohupovaly modré nafukovací balónky, jejichž heliová náplň byla načasována tak, aby v průběhu produkce pomalu klesaly mezi auditorium. Vedle toho si Jóhannsson pohrával i s dalšími “rekvizitami”: Během performance zapadalo slunce a jeho světlo, pronikající skrz okna kostela, se postupně proměňovalo. Koncert se konal poměrně pozdě, končil kolem půlnoci, byl jasný jarní večer a kombinace všech fyzikálních a přírodních procesů vytvářela až památný moment.
Toto sepětí všech elementů, podílejících se na celkové atmosféře koncertu, na zvukové nahrávce samozřejmě zaznamenat nelze. Firma Touch se však pokusila zachytit alespoň prostorové hrátky se zvukem, a to tím, že ke klasickému audio CD přiložila hybridní audio DVD s technologií 5.1 surround mix. Tomuto nosiči navíc dodává na působivosti obrazová stopa: statická fotografie pomaličku se vytrácející a se závěrečnými tóny definitivně mizící sýkorky. Kdo vydrží bděle sledovat vše od počátku do konce, nebude zklamán.
Na obou svých sólových albech (zvláště však na Virðulegu forsetar) Jóhann Jóhannsson využil těch nejjednodušších prostředků k tomu, aby vytvořil hudbu sice relativně pevně stanoveného tvaru, ovšem vnitřně až neuvěřitelně proměnlivou a elastickou. Předkládá s ní řád, ale způsobuje chaos. Vyluzuje harmonii, ale ve výsledku útočí disharmonií. Tím však neodrazuje, naopak, nutí k neustálým návratům. Rád bych byl svědkem živého provedení i u nás…